Rakouský muzikant a můj přítel Rudolf Lughofer mi zase daroval starou desku s lidovými písničkami z celého světa, na křídlovku hrál děda Matěj... Byl dělníkem v cementárně, ale se svou kapelou „chodil na hru“ po celých jihočeských Blatech. Když zemřel, vedl kapelu jeho syn Standa a střídavě s ním můj otec Ladislav Kubeš. Otec ale raději skládal, než aby se věnoval organizační práci.
V kůlně na dvoře si zřídil světlotiskovou rozmnožovnu not, celá chalupa páchla čpavkem. Tradice se přenesla na mne, pořídil jsem si rozmnožovací stroj na noty a práce na něm mě těší.
Za války musel tatínek hrát v německém cirkusu, po osvobození v mariánskolázeňském symfonickém orchestru a v budějovické opeře. Něco se ale zvrtlo a šel pracovat do cementárny, pak jezdil s traktorem v rašelinových závodech a nakonec vařil ve fabrice lepidlo. Měl v sobě zakořeněno, že do práce se chodit musí. Teprve když jsme mu vypočítali, že penzi by z toho neměl skoro žádnou, zůstal doma a důchod mu vypočítali z autorských tantiém.“
Ladislav Kubeš starší složil přes čtyři stovky valčíků, polek, kvapíků a pochodů. Jihočeská polka, Přerovanka, Borkovická polka, Od Tábora až k nám, Moje česká vlast - to jsou jména nejznámějších z nich. Jeho skladby vycházejí po celém světě a hrají je renomované rozhlasové stanice v Evropě i v Americe.
Ladislav Kubeš mladší se narodil roku 1949 v jihočeském Žíšově. Nejprve hrál pod vedením profesorky Kuchválkové v lidové škole umění na klavír, pak studoval čtyři roky na Vojenské hudební škole v Roudnici nad Labem a hudební vzdělání završil na pražské konzervatoři.
„Jel jsem do Roudnice složit zkoušky na trombon, ale měl jsem smůlu, že jsem byl dost velký, abych mohl podle vkusu vojenských pánů hrát na tubu a kontrabas, to byla tradiční vojenská kombinace. Po absolvování jsem nastoupil v Ústřední hudbě Československé lidové armády. Pak jsem udělal konkurz do Smetanova divadla a dostal nabídku od Zdeňka Košlera hrát ve Slovenské filharmonii, ale z vojny mě nepustili, že ty závazky k armádě dosloužím. Za trest - že jsem chtěl do civilu - mě přeložili do Tábora. Říkali mi poslední rotný v Evropě, jak jsem na vojně začal, tak jsem v roce 1977 skončil.“
Po vojně hrál Ladislav Kubeš ve FOK a od roku 1980 je členem operního orchestru Národního divadla, v němž hraje na kontrabas. Dechovka jej nepustila a v roce 1981 založil kapelu Veselka. Hrají v ní jeho kolegové z orchestru opery, z FOK, České filharmonie, Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
„V dechovce hraju na helikon, váží asi patnáct kilo, ale jeho váha je tak šikovně rozložená po těle, že mi to ani nepřijde. K helikonu je v dechovce trochu averze, ale hrával na něj podle starých fotek už pan Nečas v dědově kapele. Můj nástroj sloužil v Národním divadle jako rekvizita, jenže moc se neužíval, tak mi ho prodali za patnáct stovek. Má nádherný sytý tón, a když na něj hraju na zájezdu v cizině, nabízejí mi za něj dát cokoli, ačkoli je to omlácený starý nástroj.“
První album Nad Lužnicí svítá vydala Veselka v roce 1985, od té doby jich vyšly desítky - Pod tou naší starou lípou s platinovou deskou za sedmdesát tisíc prodaných nosičů, Na zdravíčko, přátelé a Krásný kout v srdci Čech zdobí zlaté desky, alba Moje česká vlast se prodalo přes sto tisíc.
Kubešovo hudební vydavatelství vydává i vážnou hudbu, ale specializuje se na dechovku.
„V dechovce mám krédo: Síla je v jednoduchosti dokonale zahrané. Nade vše mám ale rád vážnou hudbu a svůj život si nedovedu představit bez hraní v orchestru opery Národního divadla.“

Text a foto Ludvík Hess