|
reklama
| Uschlé rybičky |
|
Ota Pavel |
| SANQUIS č.20/2002, str. 72 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Můj tatínek chodil na ryby už málo. Pořád se rýpal v zahrádce, kde měl úspěchy okatější než na otevřené přehradě. Všechno se tlačilo k nebi, volalo po vodě a kvetlo. Anebo natíral kopálovým lakem chatu, aby byla ze všech nejkrásnější.
|
|
Na ryby chodil tehdy proto, aby utekl mamince, která mu nadávala, že kvůli rybám předčasně usiloval o důchod. U řeky většinou spal, tak jako spí většina rybářů. Voda šumí, vlnky kolébají, oblaka plují, manželka je na hony vzdálená. A pruty jsou nalíčeny, takže je navíc ještě možnost chytit rybu. Rybářský spánek je nejsladší, člověk si dovoluje dvojí luxus, spánek a ryby.
Můj tatínek v tom dosáhl takové virtuozity, že spával na vratké loďce nad železničním mostem ve Skochovicích. Ležel na dně loďky jak vandrák na starých hadrech a pruty měl nastražené. Nejlepší na tom bylo, že pod ním bylo dvacet metrů vody a on, jak víte, neuměl plavat. U každého prutu měl prázdnou pikslu, kdyby candát vzal, piksla by spadla, zarachotila a on by ho vytáhl. Bylo to náramně promyšlené zařízení a vyneslo mu někdy candáta a úsměv od maminky. Candát měl výborné lámavé tuhé maso a vůbec nejlepší byl jen vařený, politý máslem a posypaný petrželkou. Tatínek se na candáty zaměřil.
Jednou k nám přijel z Kladna bratr Hugo.
Tatínek lovil už celé odpoledne, ale nebylo ho na dálku vidět. Viděli jsme jenom loďku a piksly, jak se stříbří v zapadajícím slunci. Jako by sama loďka chytala ryby a plechovky k tomu držely stráž. Tatínek zřejmě zase spal na dně loďky a svůj lovecký myslivecký klobouk s péry ostražité sojky měl přes oči, aby ho nešimralo slunce. Maminka řekla Hugovi:
„Zaplav k němu. Ať jde na večeři. Už se dost vyspal.“
Hugo se svlékl a skočil šipkou do přehrady. Plaval krásně, stejně jako bráška Jirka, oba se učili u strejdy Jirky Vodičky, který před válkou vyhrál celou řadu významných evropských plaveckých závodů. Když Hugo doplaval k tatínkovi, uslyšel z loďky chrápání, které muselo odradit široko a daleko všechny ryby. Chytl se loďky a zakýval s ní:
„Tatínku, máš plout domů.“
„Co bych dělal doma?“ ptal se tatínek, který ten den nechytl žádného candáta. Nehodlal jen tak opustit svůj rybářský pelech, v němž mu nechyběly ani limonády, kterým naše maminka říkala s opovržením srágory. Obrátil se na druhou stranu a znovu usnul.
Hugo si zatím prohlížel z vody prut a strnul. Imitace prutů směřovaly nikoliv do vody, ale přímo z vody. Stoupaly vzhůru jako dráty elektrického vedení a skončily na mostě. To tedy ještě v životě nespatřil. Tatínek hodil zřejmě rybičky velkými oblouky a rybičky uvízly na mostě. Přischly tam a sušily se tam celé odpoledne. Tatínek už špatně viděl, nevšiml si toho, nekontroloval udice a jenom spal, tak jako spí malé dítě, štěně anebo hodně unavený člověk, který chce mít od všeho pokoj.
Hugo vylezl do loďky, rybičky z mostu strhl a navijáky je vytahoval.
Tatínek se ze dna loďky ohrazoval:
„Co děláš? Teď navečer bychom mohli teprve dostat ty největší candáty. Maminka je ráda.“
Hugo chtěl odseknout, že by candátům musela narůst křídla a museli by se změnit v létající ryby, aby tu návnadu našli na mostě, kde jezdil vlak, kterému se říkalo Express Paříž-Dobříš. Ale neřekl nic. Bylo mu spíš smutno. Tatínek byl kdysi velký rybář. Na mostě mohl chytit leda vlak. Kdyby to byl vlak do stanice „Mládí“, tak by to pro něj bylo asi krásný. Ale žádný vlak do stanice „Mládí“ nejezdí. Spíš existuje vlak do stanice „Nebe“. Hugo řekl proto měkce:
„Tatínku, poplujem domů. K večeři máme buřty na paprice a to ty máš rád.“
Jedině ohnivé buřty ho mohly zdvihnout ze dna loďky v době, kdy očekával veliké candáty. Protřel si oči a začal rumpálem vytahovat kotevní kameny. Pak zasedl k veslům a jeho vratká loďka se vracela k rodnému přístavu.
|
|
|
|
obsah čísla 20 |
 |
ročník 2002 |
|
témata |
|
|
