Obecná úvaha Mé pohnutky stát se soudcem byly vyvážené - zaručeně racionální, ale také trochu idealistické a romantické. No, člověk má mít z čeho vystřízlivět. Soudcem by se neměl stát člověk vyhaslý už ve chvíli, kdy poprvé obléká soudcovský talár. Z takových lidí vyrůstají jen řemeslníci. Nezapomínejte, že tragédii současného českého práva charakterizují teze „důležitější než zákon je jeho úřednický výklad“ a „zákon bývá zneužíván k vítězství nad zákonem“. Tomuto byrokratickému pojetí práva může čelit jen soudcovská osobnost, nikoli sebedokonalejší řemeslník. Vždycky jsem to tušil a dnes to vím určitě: soudce má nejblíže k povolání lékaře a nikoli ke státu, se kterým je neustále spojován. Soudce neřeší problémy nějakých abstraktních skupin lidí - důchodců, mladých rodin, vojáků, odborářů - jako politici a byrokraté. Před soudcem (a lékařem) stojí konkrétní člověk a jeho specifický případ. To je nejtěžší forma lidské odpovědnosti. S přítelem prim. MUDr. Pavlem Zloským léta hovoříme o společné knize o tom, jak dva lidé vykonávající různé a zároveň tak příbuzné profese lékaře a soudce se ve zralém věku setkali a pak zbytek života kráčeli souběžně ve službě lidem, jejich zdraví, důstojnosti, důvěry v existenci řádu světa. Na pozadí stavu naší společnosti to nevypadá moc realisticky, přesto je to ambice, k jejímuž naplnění musíme směřovat. Připravil Ludvík Hess JUDr. Jan Vyklický, nar. 1949 soudce, předseda Obvodního soudu pro Prahu 10 člen grémia Jednoty českých právníků v letech 1991 - 1996 prezident Soudcovské unie ČR od roku 2000 čestný prezident Soudcovské unie ČR od roku 2001 čestný člen Združenia sudcov Slovenska člen výkonné rady Evropské asociace soudců a Centrální rady Mezinárodní asociace soudců
|