Porozumět hlíně

V Nové Pace se nikdo nedivil, když otec Zívr rozhodl poslat posléze syna do jihočeské Bechyně, kde už pár desetiletí škola vychovávala keramiky. Ladislav to teď měl domů dost daleko, ale zase nemusel v noci hlídat výpaly. Najednou věděl něco víc o hlíně, dozvídal se, co všechno už v historii znamenala, rozeznal hlínu krátkou a dlouhou a už věděl, jak využít právě jejich odlišnosti a jak s ní zacházet na hrnčířském kruhu. Hlínu si teprve nyní oblíbil. Porozuměl jí.

Když přijížděl domů, opatrně dával otci najevo, co se všechno dozvěděl, a ten zase stejně opatrně dával najevo radost ze svého syna. Mimo své formy a pece zastával pan Zívr úřad ve městě, takže se slušelo, že starostův synek bude „študovanej“. Ladislav už nestíhal skautovat jako v dětství, kdy spolu s Františkem Grossem chodili v krátkých manšestrácích lovit bobříky zdatnosti a šikovnosti. Ze skautské výchovy jim zbyla láska k přírodě, fantazie a rukodělnost.

Bechyňská škola vyzula kluka z vyšmajdaných sandálů a postavila ho do pevných šněrovacích polobotek studenta. V nich také dorazil po dvou letech do Prahy na uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru profesorky Johnové.

Cesta do Prahy a zase zpět

Sám jsem to o něco později zažil na vlastní kůži. Dovedu si tedy přesně vybavit, co pociťuje venkovský kluk při svém příjezdu do Prahy.  

Myslím si, že Praha, matka měst, má na mladíky z venkova vždy něco připraveno, něco výjimečného, aby si nemysleli, že je přijímá s otevřenou náručí čekající matky. Po čase jim ale všechno vynahradí a vodí je po okolních návrších, otevírá jim dveře divadel i hospůdek a připravuje jim hromadu zážitků, které by nemohli zažít doma na venkově. Zívr měl z Prahy vždy respekt. Myslím si, že myšlenkami byl často v Nové Pace u tátových pecí. Když mu rektor Akademie výtvarných umění doktor Jiří Kotalík později v sedmdesátých letech nabídl profesorské místo po zesnulém Vincentu Makovském, odmítl. Důvod byl na první pohled nepřesvědčivý. Ale jen na první pohled. Zívr tehdy prý řekl, že chce své dílo završit doma. Kolik takových opravdových umělců se dnes v Čechách najde? Profesura na umělecké škole je stále přitažlivá, až skoro posvátná. Jenže Ladislav Zívr dal přednost návratu domů.

Na co jsem myslel v ateliéru

Před Vánocemi v roce 1966 jsem navštívil Ladislava Zívra ve Ždírci u Staré Paky, abych mu nabídl účast na prvním mezinárodním sochařském sympoziu v Hořicích. Nechal si nejprve vysvětlit smysl a zásady zbrusu nového i riskantního sochařského podnikání. Podnikání bez schvalovacích procedur a posudků, bez vyplňování nesmyslných dotazníků a podceňování sochařských myšlenek. Zdálo se nám, že se konečně může udát něco výjimečného, když sochař dostane kus kamene a během dvou měsíců do něho vepíše zprávu pro příští generace. Zprávu beze slov.

Zívr napjatě poslouchal a pak řekl: „ Jdu do toho s vámi, kluci.“ Tehdy jsem si odupal sníh z bot a vstoupil do Zívrovy svatyně, sedl si ke stolu tak, abych měl možnost sledovat co nejvíce soch. V tu chvíli se mi v hlavě vybavila vzpomínka na dva sochařské sály muzea Maeght v Saint Paulu de Vence na jihu Francie. Sál Antonia Giacomettiho a sál Jeana Arpa. Zapadly do sebe zoubky koleček mého sochařského vidění: nevěřil jsem svým očím a své odvaze dávat něco tak nedokazatelného dohromady.

Jean Arp začínal jako dadaista, s chutí se všemu vysmát a všechno postavit vzhůru nohama. Došel však k tomu, že na hlavu postavená socha sochou zůstává a dokonce je lidštější té předešlé. Skladba tvarů je od sochařství figurálního neoddělitelná, v několika kusech hlíny vidíme hlavu, trup i oko. Je to věc zkušeností, odvahy a chuti vynalézat. U Zívra jsem myslel na Arpa, jeho sochy byly blízkými příbuznými Zívrových plastik, anebo – jakoby chodily do jedné školy, ale o patro výš.

Antonio Giacometti je zase sochař samotář, hloubavý a neopakovatelný. V té neopakovatelnosti jsem uviděl spojitost se Zívrem. Jeho sochy se dají jen velmi těžko napodobit. Giacometti zužuje prostor svých soch na co nejmenší, tak dosahuje pocitů, že sochy jsou spíše vlastními stíny. Jsou křehké a vyrostly ze země jako kmínky náletových javorů...

V Josefově dole

Těšil jsem se na léto, až s dalšími čtyřmi sochaři budeme tepat pískovec. Poprvé něco takového v Čechách! Cítili jsme se dobře připraveni a pak trochu zaskočeni počasím. Ještě že někdo založil v kdysi slavném lomu U sv. Josefa skládku technických veteránů. Vyřazený traktor bez motoru a karoserie autobusu bez kol byly zřejmě prvními exponáty tajné skládky. Ta se nakonec hodila nejvíc nám. Ten rok se sluníčko vyhýbalo pískovcovému lomu, často jsme stáli po kotníky ve vodě, a tak jsme se rádi utíkali pod střechu autobusu. Mně se stal posluchárnou, Zívrovi zpovědnicí. Vedli jsme rozhovory o budoucnosti sochařství, o minulosti, o životě...

Jednou jsem se osmělil a zeptal se Ladislava, jestli si myslí, že z něho měl otec radost. „Až po tu Bechyni ano, pak se už bál, že mu uteču do Prahy a bůhví kam. To nechtěl, soudil, že bechyňská škola jeho nástupci v cihlářské firmě musí stačit,“ odpověděl Ladislav upřímně. „Cítil jsem z otcova pohledu vždy zadostiučinění, když jsem se někdy vracel z Prahy s nepořízenou. Měl mě rád na očích, ale já chtěl pořád dokazovat, že do té Prahy patřím víc než do Paky. Možná, že kousek pražského neklidu ve mně vypěstoval právě můj otec, vždycky cítil lehkou nedůvěru k metropoli. A já se tedy nakonec stejně vrátil domů.“

Hledání zkratky

Pozorovat, otáčet a hladit si Zívrovy sochy je hledání jeho způsobu myšlení a tvorby. Domnívám se, že jeho tvorba – to je snaha po co nejvýstižnější zkratce.

Obrací se na přírodu a dohodne se s ní o trvalé výpůjčce nějakého prvku, který se mu pak stane nosným prvkem celé kompozice. Sama příroda se může divit, že nějaká její drobnost, tisíc let ukrytá, upoutá někoho natolik, že se ji rozhodne využít k dobré věci. Zívr tohle uměl, měl oči otevřené, snadno posoudil, co je sochařské, a co ne. Někdy jako by verš nahrazoval tvarem. Jeho sochy jsou s poezií spjaty natolik, že by se při troše odvahy daly číst. Později se inspiruje předměty, které jsou kolem nás a které nemají žádné další významy a nápovědi: modeluje stroj, mikroskop, elektrický sloup, svářečku, sbíječku, fotoaparát. Předměty připomínající svět, ve kterém žijeme. To je také pojetí tvorby Skupiny 42, které byl členem a jediným sochařem. V době svého zrání se dotkl surrealismu (Srdce inkognito – 1936, Hlava s lasturou – 1933 a Hlava se smutečním závojem –1934), aby pak ochutnal z říčního proudu velké vody kubismu a nakonec našel sílu vrátit se sám k sobě.

Tři sochy: U kadeřníka, Plynová maska a Hlava pohřebního koně mě dodnes přitahují. Považuji je za součást světového sochařství. Posledně jmenovaná mě nadchla natolik, že jsem jí dal hlavní úlohu ve své povídce o smírčím kříži v Moravičanech u Litovle. Tady je...

 
Viděl jsem pohřebního koně

Blížil jsem se podmračenou žírnou krajinou od Olomouce k Moravičanům. Už z dálky bylo slyšet od vsi srdceryvné kvílení křídlovky a dunění bubnu. Moravičanskou návsí se rozšafně proplakávaly lesklé plechy funusu.

Na samém počátku průvodu předznamenával pohřeb prostovlasý ministrant stříbrným křížkem na vysoké holi, oděn do bílé suknice lemované širokou, bohatě naškrobenou krajkou. Cítil se trochu vyplašený a co chvíli se otáčel na faráře o schválení vzdálenosti. Šel pár kroků za ním, duchovní pastýř kraje, v ruce otevřenou modlitební knížku jako atribut. Nečetl v ní, jen čtení předstíral. Nesl hlavu pokrytou jezuitskou čtyřbokou čapkou poněkud nalevo nachýlenou a takřka neznatelně jí rytmicky a uznale pokyvoval. Snad schvaloval rytmus nebo v duchu počítal dobré skutky nebožtíkovy. Profesionalita jeho projevu byla víc než zřejmá. Za ním na deset kroků měřilo náves šest párů černých bot muzikantů. Halasná křídlovka troubila na levém křídle. Vedle ní o poznání opožděně přiznávala pravdu vedoucího nástroje baskřídlovka. Pak dva štěbence protkávaly prostinkou melodii svlačcem svých koloratur, aby na křídle pravém připravovaly cestu heligónu. Ten jako tlampač se široce otevřenou hubou sugeroval ostatním hluboké úvahy, nečekaje na odpověď. Konečně popoháněč buben na břiše střízlíkově nepustil plechy dál, než předem stanovil udaným rytmem. Za sehranou šesticí sousedů jel, jako z muzea půjčený pohřební kočár. Tažený dvěma černými koňmi s vysokými fedrpuši utkanými z kohoutích černých per lesknoucích se do zelena. Koně měli uzdu přitaženou. Dívali se přímo před sebe do země. Jen očima loupali po někom, kdo by je mohl vysvobodit z naleštěného řemení. Pohřební průvod se sunul jako vystřižený z minulého století. Důstojný, sevřený, pospolitý, černý.

Ve třiačtyřicátém roce vymodeloval český sochař Ladislav Zívr, člen Skupiny 42 a rodák z Nové Paky, Hlavu pohřebního koně. Dlouho ji potom vlastnil vynikající moravský malíř a přítel Bohumír Mátal, než přešla do mého držení. Teprve když jsem ji měl doma týdny před očima, pochopil jsem neobvyklost práce Zívrovy. Je v ní soustředěn nejen smutek rodiny pozůstalých, ale hned celé obce, národa. Hlava zvířete splývá s černým chocholem, výrazné oči orámované stříbrným okružím spolu s řemením potřebným k vybavení ohlávky koně do tahu. Hlava je ušlechtile úzká, oči podlité krví. Je to sochařská práce na delší a složitější pozorování, než na jaké jsme obyčejně zvyklí. My se většinou dnes na umělecká díla díváme ledabyle a rychle, tak jak nás naučili a jak nám nařizuje čas jdoucí rychleji než černé boty muzikantů. I funusy, to poslední rozloučení s blízkým člověkem, se nám zdají zbytečně okázalé, zdlouhavé, a dokonce brzdící silniční provoz. Už jen jakoby náhodou prochází moravskou návsí slavnost funusu.

K pohřbu patří černá barva, ale černá barva patří také k neděli. Je to sváteční barva našeho venkova. Jan Janíček, sedlák z Moravičan, neměl rád černé sváteční šaty. Nenáviděl je, obával se jich. Nenosil je. Visely netknuté od jeho svatby a byly cítit zatuchlinou.

„Příští nedělu si, tato, ty černé hadry vezmeš, a basta,“ rozhodla Janíčková, když se v neděli pozdě večer chystali na lože. Vezmeš si je, a je to moje poslední slovo.“ Skutečně to bylo její každonedělní poslední slovo. Janíček bral její befel už jako nutný ceremoniál, kterým se v chalupě dělala tečka z týdnem.

„Vezmu si je až do hrobu, však se dočkáš.“

„Ty? Ty nás přežiješ všechny, máš kořínek po svý mamě.“ V Moravičanech se vědělo, že vdova Janíčková, matka Janíčka, se dožila bez několika týdnů požehnaného věku sta let a její smrt nebyla dodnes objasněna. Našli ji v polích za vsí objímající křečovitě prastarý kamenný kříž. O neobvyklém skonu stoleté zbožné selky se dlouho mluvilo šeptem. Zvláštní bylo, že ji našli ve všední den, ustrojenou však do upjatých černých šatů, jako by se bývala vydala na nějakou dlouhou a významnou cestu. Snad z nedočkavosti si vyšla naproti vlastní smrti, když ona k ní nemohla nalézt cestu. Její syn od té doby neměl rád černou barvu. Černá barva mu ležela na duši jako můra.

Sfoukli světlo, byla tmavá noc... A najednou v nohách hospodářovy postele stojí nebožka jeho matka a strnule napřaženýma rukama podává synovi jeho sváteční černé šaty: „Tak tady je máš, navleč si je, chlapče, od mámy si dej říct a neušpiň si je.“

Janíček ve snu ucítil zápach ztuchliny, který ho probudil. Dveře šatníku byly otevřené jako brána kostelíka v neděli dopoledne. S povzdechem vstal a bosýma nohama přeměřil vzdálenost mezi postelí a skříní. Potichu ji zavřel, aby nevzbudil ženu, vrátil se pod duchnu a zanedlouho usnul.

Nedával by snu pražádnou váhu, kdyby se příští noci neopakoval i s otevřením šatníku.

„I takové věci se stávají,“ řekl neurčitě ráno a snažil se na sen zapomenout. Nedařilo se mu to, zvláště když nocí třetí se mu zjevila matka potřetí a podávajíc mu černé šaty, byla silně podmračená, že ji syn odmítá uposlechnout.

Aby se snu zbavil a paměť na mrtvou matku uchoval neposkvrněnou, rozhodl se tu noc, že ráno, až jeho žena odejde s košíkem vajec a hroudou másla do Olomouce na trh, šaty si navlékne. Však mu stejně budou po tolika letech malé. Když s rozbřeskem hospodyně odešla bez rozloučení, spustil nohy do pantoflí a otevřel skříň. Zamrazilo ho, když se dotkl ramínka. Sundal z příčky nohavice a soukal do nich nohy. Třicet let je neměl na sobě. Budou mi? Stěží! Zapnul však snadno poslední knoflík a sahal po vestě. Kalhoty mu byly dobře a vesta jako ulitá. Když vesta, pomyslel si, tak kabát jakbysmet.

V ranním světlem ozářené sednici stál Janíček celý v černém. Pojal nápad projít se aspoň po dvoře, u dveří vkročil do šněrovacích bot, zavázal letmo tkaničky, vyšel, ale dvůr mu nestačil. To už nešel ze zvědavosti, z pokušení, z rozvernosti. Byl postrkován, byl nesen, byl štván. Ráznými kroky se vzdaloval vesnici. Neohlížel se. Mířil ke kamennému kříži mezi poli. Když se k němu přiblížil, strnul:

„Proboha, matko, co tady děláte,“ volal na tmavou postavu, objímající kamenný kříž. Udělal prudší krok, chtěl běžet k matce, ale zapotácel se, chytil se za prsa a skácel se jako podťatý smrk. Klečící stařena se polekala výkřiku i pádu těžkého těla, došourala se a vykřikla: „Vždyť je to Janíček, a celý v černém, div divoucí!“ pokřižovala se a seč jí síly stačily, chvátala do vsi. Babka Hanzálková. Chtěla si u kamene trochu oddechnout. Vypravila se na ranní bohoslužbu, nohy jí už nesloužily. Přiběhli mužští, křísili, ale nevzkřísili. Janíčka trefil šlak. Zase ten prastarý kamenný kříž jako v případě jeho matky.

Po nějakém čase záhadný kámen v polích překážel, vykopali ho a dvěma koňmi převezli ke kapličce na návsi a oplotili, aby k němu nikdo nemohl.

Zrovna tam jsem stál, když kolem přecházel pohřební průvod několik staletí potom. Pohřeb přešel, křídlovky se přestaly předhánět, heligon s klarinety a bubnem mířily tiše ke spravedlnosti. Jestli se dnešní funus podobá tehdejšímu, když pohřbívali Jana Janíčka, to nevím, to opravdu dokázat nemohu. Však vím naprosto určitě, že jsem dnes v Moravičanech viděl Zívrova pohřebního koně. To přísahám. A dokonce hnedle dva.