Kudy pláče duše. Říká se, že láska prochází žaludkem. Ale stejně tak jím prochází i mnoho trápení a smutků. Ota Gregor během své lékařské kariéry dospěl od žaludku k duši. Řečeno odborným jazykem: od gastroenterologie se dostal až k psychosomatice. „Mnoho nemocných si stěžovalo na bolest v oblasti žaludku, a přece jsem u nich nenašel žádnou objektivní organickou vadu,“ popisoval. „Oni prostě měli bolavou duši. Jen to nedokázali popsat jinak než jako bolest žaludku. Protože to je oblast nejmenší odolnosti, jíž člověk, když má psychické problémy, nejčastěji pláče.“ S pacienty si povídal, a tak jednou například zjistil, že nekončící potíže jedné staré ženy na interně způsobil strach o kočku, která zůstala doma opuštěná. Požádal tedy sestru, aby se o to postarala. Jindy, nebo spíš velice často, byly příčinou potíží vztahy v rodině či neuspokojivý sex. „Přišla pacientka, mlčela, nedívala se na mě, hrála si s prsty a po chvilce začala plakat. Ukázalo se, že problém je hluboko. Kolik partnerství je bez milostné předehry nebo bez orgasmu! Ženy o tom však nemluví ani s nejlepší přítelkyní,“ popisoval Ota Gregor a svým žákům radil: „Naučte se chvíli mlčet, než to z pacienta vyplave ven. A nebojte se ani nepříjemných otázek: Byla jste znásilněna? Osahával vás někdo v dětství? Máte při souloži orgasmus?“ Se svým přístupem zpočátku narážel. „Výuka na lékařských fakultách byla čistě somatická, psychosomatika se nenosila a moc se o ní nemluvilo. Dá se říci, že nebyla trpěna. Když bylo něco s duší, napsalo se doporučení k psychiatrovi. Někteří kolegové se na mé psychosomatické názory dívali s nevysloveným despektem.“ V roce 1981 měl profesor Gregor na internistickém sjezdu v Gottwaldově (dnes opět Zlín) přednášku o psychosomatice vředové choroby. Psychologové a psychiatři, kteří si ji přišli poslechnout, byli překvapeni – na sjezdu internistů že se mluví i o duši? Pak ho pozvali na výborovou schůzi Psychiatrické společnosti a podrobili ho doslova křížovému výslechu. A Ota Gregor je přesvědčil. Ještě ve svých osmdesáti letech si udělal atestaci z psychoterapie. A měl obrovskou radost, když se v roce 1990 začala psychosomatika přednášet medikům na lékařských fakultách a on mohl být jedním z učitelů. Koncem devadesátých let pak dokázal přilákat se svým kolegou a přítelem, psychiatrem Radkinem Honzákem, do Karlových Varů stovky lékařů a sester na dvě velká sympozia o stresu zdravotníků. Profesor Gregor věděl, že léčí-li zdravotníci celý život vystresované pacienty, může i jejich duše onemocnět a projevit se v takzvaném syndromu burn-out neboli vyhoření. Jako terapii doporučoval hraní divadla, řečnická cvičení, četbu, procházky a lehkou stravu, která nezatěžuje organismus...
Jako „dárek k šedesátinám“ dostal profesor Ota Gregor v roce 1976 dopis od děkana lékařské fakulty, kterým byl odvolán z funkce přednosty kliniky. „Nemohu prý dál vychovávat mediky, když jsem nesprávně vychoval své dva syny, kteří jsou emigranti.“ Na ranních hlášeních sedával od té doby stranou a celá léta tam nepromluvil. Řídil se však zásadou, že všechno zlé je k něčemu dobré. „Měl jsem mnohem víc možností a času studovat, co jsem chtěl. Praktikuji už léta jógu, zabýval jsem se tedy duchovním světem.“
Kromě odborných publikací začal psát volnou trilogii o životním stylu – Stárnout, to je kumšt, Zdravě žít, to je kumšt a konečně Žít se stresem, to je kumšt. Knížky měly úspěch a dočkaly se několika reedicí. Několik let pracoval v Mělníku v manželské a předmanželské poradně. A pak, počátkem 90. let, se na něj obrátil kolega psychiatr Jiří Remr, zda by nechtěl pracovat u něho. Ve Vinohradském psychocentru od té doby vedl jednou týdně psychosomatickou poradnu. Nebral honoráře, a tak aby mohl účtovat pojišťovně psychoterapii, udělal si na stará kolena ke dvěma interním atestacím ještě jednu, psychoterapeutickou... Úryvek z knihy Rytíři lékařského stavu, nakladatelství Brána 2007
Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.
|
