Do noci jsme s Petrem písničku vylepšovali a já, nadšen vznikajícím uměleckým dílem a vlídným prostředím jeho domu v Říčanech u Prahy, neměl jsem se k odchodu. Petrova manželka Miluška Voborníková vařila kávičky a čajíčky a tančila kolem Petra i mne neslyšnými krůčky. Z celé její bytosti vyzařovala milost a vstřícnost, z obou pak vzájemná láska a souznění. Miluška se vznášela jak Petrův strážný anděl, ani jediným nešetrným gestem neporušila jeho i mou pohodu. Pozdě v noci kolem nás prolétl anděl ještě jednou, v ruce lísteček s napsaným vzkazem: Jestli nic nepotřebujete, přeju dobrou noc.
Kdykoli chci najít vzor manželství, vzpomenu si na Petra a Milušku.
Ohlédnutí
„Když se po třiceti pěti letech účinkování v oboru ohlédnu, mohu říct, že jsem nějaké množině lidí asi udělal radost. Přišli na moje koncerty a poslouchali desky. Jejich zásluhou mají některé písně poměrně dlouhý život. Zažil jsem hodně krásných vystoupení a setkání, kdy mezi mnou a posluchači přeskočila ta pověstná jiskra a svět se na pár hodin odlehčil. To je jediným důvodem i omluvou lehké hudby.
Jsem si vědom, že showbussines či masová kultura, do níž tahle hudba patří, znamená stálé vytváření obrazů, které pravdu o životě vlastně deformují. Ošklivost se tak může stát krásou, prázdnota naplněním a malost velikostí. Vím, že Umění - to je Bach, Stravinskij, Beethoven, Picasso, Rembrandt, Baudelaire, Éluard, Camus... Showbussines je spotřební průmysl a funguje pro lidi jako ventil. Dnes už je to převážně věc reklamy a peněz. Naše generace toho byla - zvláště na začátku - ušetřena. Reklama tu v podstatě neexistovala. Pouze státní podpora některých vybraných umělců. To ale nebyl můj případ. Dlouhá léta jsme hráli za směšné honoráře i ve velkých sálech a amfiteátrech. Aby si muzikant mohl koupit skutečně dobrý nástroj - třeba kytaru -, musel pracovat celý rok a déle.
Peníze mě nikdy nehnaly a neženou. Za nejdůležitější mám volný čas. Čas pro sebe, přátele, rodinu, knížky, muziku, zvířata... A ten jsem si vždycky mohl a uměl udělat. To považuji za hlavní klad svého
působení v showbussinesu.

K lékařům mám vztah, který by se dal nazvat nábožným, a mám je všechny rád...
K mému prvnímu setkání s lékařem a nemocničním prostředím došlo, když mi byly dva roky. Měl jsem zánět středního ucha, který postupoval jaksi neblaze až k jakési sepsi a končil trepanací. Za levým uchem mám menší prohlubeň až díru, která by mohla sloužit jako tajná skrýš na menší předměty nebo drobné mince. Vzhledem k tomu, že mám uši pěkně u hlavy, asi by se tam nepozorovány udržely.
Ze samotné operace si samozřejmě nic nepamatuji, ale zůstaly ve mně cimrmanovské prazážitky, týkající se především zadní části mého těla neustále probodávané stříkačkami naplněnými tehdy novinkou - penicilinem - každé dvě nebo čtyři hodiny. Celkem šest týdnů.
Druhé setkání s nemocnicí a operačním sálem se událo v sedmdesátých letech 2 000 km od domova v Moskvě v nemocnici imeni Botkina. Údajně se jednalo o operaci slepého střeva.
Příběh začal při našem koncertu na podiu divadla v Ufě. Přepadly mě křeče a koncert jsem už nedozpíval. Kroutil jsem se v divadelní šatně na starém plyšovém kanapi. Místní kulturní pracovníci zatelefonovali na městskou kliniku, kde byli vyzváni, aby mi nejdříve podali koňak. Byl to gruzíňák. Se stejnou terapií jsem se později setkal i v nemocnici, když jsem si stěžoval, že nemohu spát. Z divadla jsem byl převezen do moskevské nemocnice, ve vrátnici mě přijali vlídně a na pokyn lékaře mi nasucho oholili břicho a okolí. Průběh holení jsem považoval za první operaci. Pak jsem dlouho ležel na vozíku nahý na ledové chodbě. K samotné operaci došlo v malé ambulanci opatřené lehkým, až plážovým lehátkem. Po ambulanci se pohybovala maličká stará paní v krátkém bílém plášti, v důkladné kotníčkové obuvi a v čepici podobné kuchařské. Neustále harašila nějakými nástroji v plechových vaničkách, což ve mně vyvolávalo skutečnou hrůzu. To jsem ještě netušil, že mě bude také operovat.
Nějací lidé mi přivázali nohy a jednu ruku prostěradly k lehátku. Pak přijel anesteziolog Váňa. Před sebou tlačil vozík zvaný u nás rudl a na něm nebezpečně vyhlížející bombičku s hadicí a inhalátorem. Přijel k mé hlavě, chytil mi volnou ruku a zeptal se: Péťa, bojiš sa? Když jsem odvětil, že strašně, řekl: Ničevó. Nasadil mi na nos a ústa inhalátor. Začal jsem se dusit a před očima mi probíhaly výjevy z mého života v technicoloru. Byl to nekonečný příběh. Poslední, co jsem viděl, byla již uvedená lékařka, která vystoupila na připravenou dřevěnou bedýnku a sklonila se nade mnou s nožem v ruce.
Probral jsem se ve velkém nemocničním pokoji s asi dvaceti příležícími. Pokoj byl netradiční - okna zalepená leukoplastí, tzv. zimní opatření, aby netáhlo. Taky to byl pokoj kuřácký. V paměti mi zůstal ofačovaný nehybný člověk v koutě, od jehož postele stoupal modrý dým. Na jeho stolku rostla menší pyramida z vajglů.
Dny ubíhaly. Občas se objevila sestra s injekcí nebo s gruzíňákem...
Po propuštění z nemocnice jsem pobyl pár dní na českém velvyslanectví. Chtěl jsem se vrátit za kapelou a pokračovat v turné. Kapela byla už v Leningradě. Jizva mě dost bolela, břicho jsem si nosil v náruči, ale věřil jsem, že budu moci pokračovat v zájezdu a nastoupil jsem do lehátkového vozu rychlíku Moskva - Leningrad. Na plošině vařila vlídná babka čaj za pár kopějek.
Na nádraží v Leningradu na mne čekali kolegové z kapely s řidičem a velkým autobusem Ikarus. Když jsem se hrabal po schodech z vlaku a lezl do dalších v autobuse, pochopil jsem, že nebudu moci pokračovat. Dosápal jsem se do autobusu a těžce dosedl na sedadlo. Od volantu se na mne otočil řidič v čepici, které jsme říkali elpíčko: A znaješ ty Leningrad, maladoj čelavek? Asi jsem zasténal, že neznám, protože jsme se vydali na okružní cestu velkým městem. Při každém zhoupnutí autobusu se mi chtělo řvát... Dozvěděl jsem se ale, kudy chodíval Puškin. Dva dny poté jsme jsme přistáli v Ruzyni.
Začátky
Pokaždé, když se mě někdo zeptá na „začátky“, znovu se podivím, jak to bylo prosté, náhodné a snadné. Nikdy jsem se nezúčastnil žádné soutěže nebo konkurzu. Zpíval jsem se skupinou The Hipp’s, kterou jsme založili s bráchou, v pražských beatových klubech. Jednou přišel do Playclubu neohlášeně tehdejší šéf hudebního divadla Apollo Jiří Štaidl s tím, že hledá pro divadlo nového zpěváka. Hráli jsme většinou angloamerický repertoár v originále, nosili jsme saténové kalhoty s kytičkami a dost jsme do toho bušili. O přestávce za mnou přišel Jirka Štaidl a nabídl mi angažmá v Apollu. Souhlasil jsem s podmínkou, že půjdu pouze s celou skupinou The Hipp’s. Štaidl se zachmuřil a řekl, že v divadle už jedna skupina je, takže to nejde. Podpora a sehranost The Hipp’s byly pro mne hodně důležité, navíc jsme byli kamarádi. Za dva dny mi ale Štaidl zavolal: Beru všechno. A pak to šlo rychle. Naskočili jsme na velmi dobře rozjetý kolotoč. Apollo bylo úspěšný a žádaný podnik. I my jsme měli co nabídnout - dobrý repertoár, postupně se měnil z anglicky zpívaného na český. Skupina The Hipp’s se přejmenovala na Apollobeat. V té době v divadle účinkovali Karel Hála, Yvonne Přenosilová, Pavlína Filipovská, Sally Selingová... Karel Gott byl s orchestrem Ladislava Štaidla v Las Vegas. Začali jsme téměř okamžitě koncertovat a nahrávat gramofonové desky. První skladba, která vešla ve známost, byla Plakalo bejby. Úspěch získala zřejmě proto, že to bylo něco zcela jiného a výraznějšího, než se tenkrát hrálo. První nahrávky a koncerty v Lucerně, ve velkém sále Městské knihovny a po celé republice nás rychle etablovaly, takže když v roce 1968 divadlo Apollo zaniklo, byli už jsme tak známí, že jsem mohl s Apollobeatem pokračovat sám. Díky řadě úspěšných písní - Kdybych já byl kovářem, Dáma při těle, Trápím se trápím, Dlouho dlouho spím, Když ji potkáš, Obyčejný muž, Dítě štěstěny - a autorskému zázemí - Jan Spálený, Pavel Vrba, Pavel Krejča, Zdeněk Rytíř, Vladimír Poštulka - jsem s malými změnami v obsazení kapely koncertoval nepřetržitě dvacet let (1967-1987).“

Současnost
Po několika letech působení v Divadle Jiřího Grossmanna, kam Petra Spáleného pozvali Miloslav Šimek a Jiří Krampol, sestavil v roce 1996 novou kapelu a začal znovu vystupovat.
Dá se říci, že to způsobili muzikanti, kteří byli přesvědčeni, že to bude fungovat. Vyšla nová CD se známými písněmi Petra Spáleného a v roce 2001 si vysloužil nejprve zlatou a posléze platinovou desku. Zároveň vyšlo i nové album Na týhle planetě už zůstanu s novými původními skladbami.

Miluška Voborníková...
„V dvaceti šesti letech jsem přežila těžkou dopravní nehodu. Několik dní jsem byla v bezvědomí a probudila jsem se v Ostravě-Zábřehu, kde o mne pečoval tým pod vedením MUDr. Petra Viktory. Brousili si na mne pilku, vytvořilo se mi na hlavě cosi velikosti pštrosího vejce. Od té doby jsem padlá na hlavu, ale současně se mi rozsvítilo a umím rozlišit podstatné od nepodstatného i dobré od zlého.“
Miluška Voborníková často zpívá v nemocnicích a zdravotnických zařízeních. Vystupovala v Léčebně dlouhodobě nemocných v Nemocnici na Královských Vinohradech, v Tuchoměřicích, pro dětskou chirurgii v Motole, v říčanské Olivovně pro alergické děti...