|
reklama
| Nejen zamyšlení nad oborem plastické chirurgie současnosti |
|
Doc. MUDr. Jan Měšťák CSc. |
| SANQUIS č.53/2007, str. 10 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Dějiny tohoto oboru chirurgické činnosti jsou staré jako léčitelství samo. Historické nálezy dokladují stáří lidského snažení o navrácení přirozeného vzhledu obličeje a těla.
|
|
Tradičně to byly především úrazy nosu, které stály u zrodu plastické chirurgie. Nos, jako nejvýznamnější část obličeje, mohl být poraněn při boji s nepřítelem, mohl být uříznut jako trest k označení odsouzence nebo k zohavení zajatce. Také lidská zlomyslnost se snažila poznamenat nenáviděnou osobnost na nose.
První záznamy o plastických operacích pocházejí ze staré Indie. V knihách indické encyklopedie „Ayurvéda“ se píše, že příslušníci kmene Koomasů odedávna zhotovují nosy z kůže tváře nebo čela zlodějům, kterým byl nos za trest uříznut. Vyskytla se však zpráva, že v tibetském klášteře byly nalezeny knihy starší než indická encyklopedie, ve kterých jsou popsány plastiky nosu z kůže čela. Přesto je rekonstrukce nosu čelním lalokem všeobecně nazývána indickou plastikou. Snad také proto, že v indických knihách „Sam Hita“, datujících se do třetího až prvého tisíciletí před naším letopočtem, které byly jakousi encyklopedií léčitelských vědomostí, je v chirurgické části popsána náhrada nosu čelním lalokem tak, že novodobý chirurg může návod bezpečně použít k provedení úspěšné operace.
U zrodu plastické chirurgie u nás stál a jejím zakladatelem byl akademik František Burian. Vynikající vědec, skvělý chirurg, obdařený nebývalou zručností a invencí, které mu umožnily stát se plastickým chirurgem světového formátu. Své první zkušenosti získal za I. světové války, kdy zřídil stanici plastické chirurgie v Temešváru, kterou po skončení války převedl do divizní nemocnice na Hradčanech. V prvních letech tato stanice sloužila hlavně k řešení těžkých poúrazových stavů z války. Po čase byla přechodně přemístěna do Jedličkova ústavu v Praze na Pankráci a od roku 1937 našla své definitivní sídlo ve státní nemocnici na Královských Vinohradech. Takový byl základ ústavu i Kliniky plastické chirurgie.
Zásluhou profesora Arnolda Jiráska, tehdejšího prezidenta Lékařské komory, a s velkým přispěním doktora Buriana byla u nás v roce 1932 plastická chirurgie jako první na světě uznána samostatným oborem a jako taková i přednášena studentům Lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Plastická chirurgie je atestačním oborem od roku 1966. Subkatedra plastické chirurgie ILF (později IPVZ) v Praze, která je zodpovědná za specializační přípravu v oboru, byla zřízena v roce 1987.
V posledních desetiletích dochází k prudkému rozmachu plastické chirurgie jako oboru. Je to především díky rozvoji mikrochirurgie a také díky uplatňování nových moderních pomůcek a prostředků v každodenní praxi - využívání endoskopické techniky operování, expandérů, různých druhů implantátů, laserové terapii, celé škály nových liposukčních technik apod.
Plastická chirurgie je v našich podmínkách nezastupitelná při chirurgické léčbě obličejových rozštěpů a při řešení složitých rekonstrukčních výkonů pooperačních a poúrazových. Své výsadní postavení zaujímá také v replantační chirurgii. S rozvojem plastické chirurgie nabývá stále více na významu rozšiřující se spolupráce s ostatními chirurgickými obory - chirurgií, ortopedií, hrudní chirurgií, kardiochirurgií, čelistní chirurgií, ORL a dalšími obory.
Přes tento nesporně pozitivní trend ve vývoji plastické chirurgie však stále více vystupují do popředí některé problémy, které jsou pro náš obor v dnešní době specifické. Jedním z nich je odchod plastických chirurgů do privátních praxí. Jinými slovy: plastická chirurgie versus estetická chirurgie, resp. medicína na jedné straně v protikladu k ekonomickému profitu lékaře na straně druhé.
Plastická chirurgie je obor velice lukrativní. Tato skutečnost se často projevuje u čerstvě atestovaných plastických chirurgů, kteří, aniž by měli dostatečnou erudici, odcházejí do soukromých praxí za snadnějším výdělkem. To samozřejmě přináší některé nepříznivé důsledky. Jednak oslabení základny všeobecně zaměřených plastických chirurgů pro každodenní klinickou praxi, jednak stále se množící stížnosti nespokojených pacientů po estetických operacích se všemi právními dopady. Nelze zde však opominout ani odchody lékařů do zahraničí, související s naším vstupem do zemí Evropské unie.
To se ale týká jak plastické chirurgie, tak i jiných oborů. Otázkou může být, zda i v těchto nových podmínkách, znevýhodňujících v jistém slova smyslu náš obor, lze udržet, případně i povýšit vysoký standard léčebné, vědeckovýzkumné či pedagogické činnosti pracoviště. Domnívám se, že ano. A to pečlivým výběrem studentů, kteří projevili nevšední zájem o obor již během studia na lékařské fakultě, s možnou perspektivou jejich budoucího uplatnění, a také lékařů při konkurzním výběrovém řízení na místo sekundárního lékaře nemocnice nebo asistenta fakulty. Je však přitom bezpodmínečně nutné umožnit mladým lékařům také stálý odborný růst a jejich budoucí autorealizaci v některé ze subspecializací oboru. Nemalou roli zde hrají i dobré mezilidské vztahy, disciplína a nadšení pro práci. Pokud je medicína dominantním zájmem lékaře, nevylučuje to ani případné operování privátních pacientů. Na těchto základech vznikla i Klinika plastické chirurgie 1. LF UK a Fakultní nemocnice Na Bulovce, která v současnosti patří k nejvyhledávanějším pracovištím našeho oboru.
Ještě před výčtem všech činností souvisejících s univerzitním pracovištěm nemohu zde nepřipomenout také jakési srovnání trnitosti nebo naopak jednoduchosti všech cest s položením základů a dalšího rozvoje zdravotnických pracovišť na úrovni státního a k protikladu k němu i soukromého sektoru. Dovolím si tak učinit proto, že téměř ve stejné době jsem stál u zrodu obou pracovišť - plastické chirurgie ve fakultní nemocnici a soukromé kliniky v centru Prahy. Obě vznikla, a ani tomu nemohlo být jinak, s velkou podporou významných osobností - MUDr. Antonína Pečenky, bývalého ředitele IPVZ, na jedné straně a Jindřicha a Tomáše Kolowratových na straně druhé. Protože jsem byl poctěn stát v čele obou pracovišť, mohu zcela objektivně posoudit jejich velmi úspěšnou desetiletou existenci.
Zatímco u privátní kliniky mohly být přesně definovány potřebné náklady do jejího rozvoje s jasnou perspektivou časově vymezené návratnosti vložených investic, u fakultního pracoviště ani opakované a vyčerpávající intervence na různých úrovních v prospěch jeho rozvoje nebyly doprovázeny pozitivními výsledky. Je tomu tak asi proto, že schvalovací řízení o poskytnutí financí pro to či jiné pracoviště státního zdravotnictví je nesmírně složité a vyžaduje velkou dávku trpělivosti a pokory žadatele. Nelze vyloučit ani tu skutečnost, že na rozdíl od soukromého sektoru, kde posty vedoucích pracovníků jsou zachovány, ve fakultních nemocnicích výměny ředitelů a jejich náměstků, kteří mnohokrát projevili vstřícnost ke vzneseným požadavkům, nejsou žádnou výjimkou. V případě naší kliniky se vyskytl i fakt, že nemalé finanční podpory získané z vlastní iniciativy na rozvoj onkologického programu kliniky byly v minulosti využity pro jiné účely nemocnice.
Dokladem toho, že lze při dostatečné invenci a odvaze vložit investice tím správným způsobem do rozvoje zdravotnického zařízení, je příklad bezesporu nejúspěšnějšího privátního pracoviště estetické chirurgie u nás, umístěného v centru Prahy.
|
|
|
|
obsah čísla 53 |
 |
ročník 2007 |
|
témata |
|
|
