Tato volba je pochopitelná, pevnost Masada se po archeologickém průzkumu v druhé polovině dvacátého století stala předmětem obdivu umu jejích stavitelů a uctívání statečnosti jejích obránců. Skalní štěrbiny v okolí Kumránu zase poskytly jeden z nejpozoruhodnějších archivů starověku.
Mezi Kumránem a Masadou, zhruba na půl cesty, leží oáza En Gedi. Většina turistů ji mine bez povšimnutí. Pro Národní park je to spíš plus, pro turisty...?
Velká škoda.

K pramenům a legendám
En Gedi. Zápis tohoto geografického pojmenování má více podob, v Bibli kralické je použit tvar Engadi, ale lze se setkat i se zápisy Ein Gedi, Ain Gedi a mnohými dalšími tvary. Hebrejsky to neznamená nic jiného než Pramen (En, Ein), Koza nebo Kozle (Gedi), tedy Kozlečí Pramen.
Pramen je vydatný a byl lidmi používán od předstarozákonních dob. Na malé ploše je vlastně pramenů několik, a tak se kolem vytvořila celá oáza. Je nutné dodat, že v tamní poušti je to široko daleko jediné místo s dostatkem sladké vody. Oázu tvoří dvě údolí, vytvořená vodní erozí. Prameny aktuálně zásobují vodou malý kibuc a jeho datlové plantáže.
Skály tyčící se nad hladinou Mrtvého moře jsou vysoké, používá se i termín útesy. Po přepočtení vrstevnic se snadno zjistí, že dosahují výšky přes 400 m nad mořem, ovšem Mrtvým, tedy vztaženo ke světovému oceánu svými vrcholy protínají vrstevnici nula. Když už počítáme vrstevnice, převýšení mezi Jeruzalémem a hladinou Mrtvého moře je téměř přesně 1000 výškových metrů.
Starozákonních zmínek o En Gedi nacházíme šest. Z nich zdaleka nejvýznamnější je příběh o konfliktu krále Saula a budoucího krále Davida. Zkrácená podoba nám říká, že Saul podezříval Davida z nepřátelství, zjistil, že se skrývá v En Gedi, a vydal se ho pronásledovat s oddílem 3000 mužů. Byl ovšem poněkud neopatrný, a tak:
... přišel k stájím ovcí blízko cesty, kdež byla jeskyně, do níž všel Saul na potřebu; David pak a muži jeho seděli po stranách v té jeskyni. Protož řekli muži Davidovi jemu: Aj, tento jest den, o němž tobě mluvil Hospodin, řka: Aj, já dám nepřítele tvého v ruku tvou, abys mu učinil, jakť se koli líbiti bude. Tedy vstav David, uřezal tiše kus pláště Saulova. Potom pak padlo to těžce na srdce Davidovi, že uřezal křídlo pláště Saulova. Saul také vyšed z té jeskyně, bral se cestou svou. Potom vstal i David, a vyšed z jeskyně, volal za Saulem, řka: Pane můj králi! I ohlédl se Saul zpět, David pak sehnuv se tváří k zemi, poklonil se jemu.
A řekl David Saulovi: I proč posloucháš řečí lidských, kteříž praví: Hle, David hledá tvého zlého. Aj, dnešního dne viděti mohly oči tvé, že tě byl vydal Hospodin dnes v ruku mou v jeskyni. A byloť mi řečeno, abych tě zabil, ale šanoval jsem tě; nebo řekl jsem: Nevztáhnuť ruky své na pána svého, poněvadž jest pomazaný Hospodinův.
(Bible kralická, První kniha Samuelova, 23, 24)

Starozákonní příběh je pozoruhodný svou věcností, se kterou líčí celou konkrétní situaci. I král potřebuje vykonat svou potřebu. Každý člověk, který vstoupí z prudkého světla do tmy, opravdu poměrně dlouho nevidí vůbec nebo špatně. Je v té chvíli zranitelný, ale zde Saul vyjde z nebezpečné situace nezraněn. Jedno ze dvou engedských údolí tak nese jméno Davidova rokle.
Další příběh, který se odehrál poblíž En Gedi, neměl tak dobrý konec. Odhalili ho izraelští archeologové při výzkumu vedlejšího údolí Nachal Cheber. Po posledním protiřímském povstání, datovaném 132. - 135. rokem po Kristu, se v jeskyních ukrývali povstalci, snad i jejich hlavní velitel Šimon ben Kosiba, zvaný Bar Kochba. V Jeskyni dopisů se našly krom jiných nálezů jeho osobní dopisy a 18 koster. Vedlejší Jeskyně děsu tajila nález nejhrůznější. Ze strachu před hlídkami z římského tábora se 40 obyvatel bálo jeskyni opustit a nakonec nejspíše zemřelo hlady.

Ke kozorožcům a damanům
Mezi hlavní silnicí a Mrtvým mořem je velké parkoviště, které slouží návštěvníkům místní pláže. Nocování tam sice není dovoleno, je ale tolerováno, což umožňuje být na místě od rozednění a vidět tak východ slunce nad pohořím Moab na jordánském břehu. Výpary Mrtvého moře nejvíce ze všeho připomínají mlhu, jejich složení je ale odlišné.
Při krátkém pokusu o koupání se návštěvník přesvědčí, že pověsti nelžou a na hladinu se lze opravdu položit. To je dobře, protože dno připomíná krystalizační misku s velkými, a hlavně značně pichlavými krystaly kuchyňské soli. Na břehu je varovná tabule, která nabádá k opatrnosti na oči, které si lze kontaktem s koncentrovanou solankou podráždit až poškodit, sladkovodní pohotovostní sprcha slouží jako první pomoc.
Celá oáza je osídlena damany, malými savci příbuznými slonům. S rozedněním se nám damani ukázali na skalách i hromadách kamenů. Další tamní savec je kozorožec núbijský. Na problém překladu jmen obou druhů narazil překladatel Bible kralické, a tak si pomohl při překladu Žalmu (Ž 104,18) středoevropskými zvířaty, tedy Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
S ohledem na to, že ani kamzík, ani králík ve Svaté zemi nežili a nežijí, je jasné, že měl na mysli kozorožce a damany, kteří tam žijí v družné shodě, právě tak, jak je ve své době pozoroval žalmista.
Nejvzácnějším a nejohroženějším savcem oázy je levhart skvrnitý, patřící k místnímu poddruhu nimr. Je prakticky nemožné ho potkat, o jeho přítomnosti se i místní zoologové dozvídají z pobytových stop, jako jsou zbytky ulovených zvířat. Jeho potravní základnu tvoří právě kozorožci a damani.

Do pouště
Turistická stezka vede většinu trasy skalní pouští, nad dramatickými kaňony a pod vysokými skalami. V jednom okamžiku čeká na turistu tabule s varovným nápisem zhruba tohoto znění:

Vyznačená stezka v soutěsce je velmi náročná. Vyžaduje fyzické vypětí, a schopnost plavat může být nutná k překonání bazénů. Je-li pod mrakem, nebo v případě povodňového poplachu, je zcela zakázáno vstoupit na stezku. V případě povodně ohrožuje vaše přítomnost v údolí váš život. Po povodni si dávejte pozor na kameny padající ze stěn soutěsky. Po cestě není žádné vybavení, které by vám mohlo pomoci. Na konci stezky nevstupujte na hranu útesu. - Užijte si výlet!

Nuže, nic není zakázáno, rozhodnutí je ponecháno na odpovědnosti a gramotnosti návštěvníků. Pod zmíněnou hranou útesu na konci stezky je propast hluboká poctivých dvacet metrů, zcela bez zábradlí.
Hlavní nebezpečí tedy znamenají náhlé přívalové deště stékající z okolních skal. Vodním přívalem smetený železobetonový most u parkoviště ostatně působil dostatečně varujícím dojmem.
Na druhé nebezpečí nás upozornil terénní strážce Národního parku, který nás poté, co nás uviděl, došel rychlým a rázným krokem. Očekávali jsme pokárání za nějaký skutečný nebo fiktivní delikt. Jeho však zajímalo pouze to, zda máme na cestu pouští dostatečnou zásobu vody.
Po cestě nad námi létalo hejno asi dvaceti supů bělohlavých. Není to vůbec povzbudivé, když vám nad hlavou krouží supi, zejména pokud to cestovatel bere osobně. Ale nakonec si supi sedli vysoko nad nás na skalní římsu.
Zlatým hřebem cesty Národním parkem jsou skalní vany plněné vodou jedním z pramenů. Je v nich možné se vykoupat a ochladit se, zejména pokud vám nevadí společnost sladkovodních krabů.
Poblíž hlavního pramene je možné vidět vykopávky svatyně kultury chalkolitického stáří, jedné z mnoha kultur, které se v oáze vystřídaly. Datování svatyně je poněkud nepřesné, udává se celkové stáří 5500 let, obestavěná plocha je ovšem impozantní a naznačuje početnost etnika, kterému sloužila.
Cesta do oázy En Gedi je dlouhá a čas tam strávený může posléze chybět na jiných zajímavých místech v bezprostředním okolí i v celém Izraeli. Památná místa, příroda i krajina se však každému, kdo se tam zastaví, odmění nezapomenutelnými okamžiky.