Když jsem studovala na střední výtvarné škole, chtěla jsem být nejdřív sochařkou a pak malířkou. Maturovala jsem s půlroční dcerou, a tak se mi všechno značně zkomplikovalo. Nakonec jsem vystudovala na DAMU obor loutkářská scénografie se dvěma dětmi a psem - dogou. Bylo to hodně náročné, ale naučilo mě to do života dělat vše bez odkladu, abych všechno stihla. V loutkářském oboru se sloučily obě mé touhy. Je tam kus sochařiny i kus malířiny - hlavně když dělám loutkový nebo ploškový animovaný film. Vždycky mě to táhlo k portrétům, pohledům do duše. Když dělám loutky, mám radost, že lidem někoho připomínají. Zajímají mě typy a povahy lidí, ale i okolnosti lidského přístupu k životu. Proto jsem udělala film s koledníky z 19. století o Vánocích a chtěla bych pokračovat filmem ze života našich předků po čtvero ročních období. Je to pro mne takový „návrat ke kořenům“.

Perem, štětcem, jehlou a dlátem
K sedmidílnému večerníčkovému seriálu Vánoční koledy, který odvysílala ČT, Šárka Váchová napsala scénář, režírovala je, navrhla scénu i vyřezala a oblékla všechny loutky. Vyřezává je z lipového dřeva, ale aby mohly hrát na hudební nástroje, mají prsty z latexu. Animátorem filmu je Oldřich Bělský. Loutky pro animovaný film bývají vysoké 28 centimetrů, ale marionety, které dělá Šárka Váchová, bývají vysoké kolem 80 centimetrů až metru. Proto v dílně loutkářky najdete i pásovou pilu, vrtačku a soustruh. Její manžel, sochař Milan Vácha zase opracovává kmeny skrývající tvar dřevěných soch motorovou pilou a kvádry pískovce, mramoru nebo žuly sbíječkou.
Proč jsem navštívil Šárku Váchovou?
Už je to pár let, co si mě loutkářka vyfotografovala se slovy: „Udělám podle tebe loutku.“ Procházeje její pohádkovou dílnou, rozhlížel jsem se, zda někde na drátech nevisím. Třeba jako král... Nebo loupežník?
Tak snad příště.