Nevěděl jsem, jak automobil z brněnské Zbrojovky vůbec vypadá, a zdálo se, že mám v té době úplně jiné starosti. Leč cesty osudu ... Vyhledal jsem pana Polívku, jak se prodávající sportovního vozu z roku 1936 jmenoval, a rozpadávajícího se veterána jsem koupil. Dostal jsem k němu informaci, že je to vůz po Vlastovi Burianovi, v jehož divadle paní Polívková kdysi pracovala.
Burianova zetka byla osudová láska. Brzy mi patřila většina zetek odstavených na pražských ulicích. Stal jsem se sběratelem značky. Každý správný sběratel usiluje o získání úplné kolekce shromažďovaných předmětů. Měl jsem štěstí, že mateřská továrna v Brně vyráběla automobily pouze deset let, a tak základních modelů nebylo mnoho. Získal jsem je poměrně rychle, ale kam s nimi? Deset automobilů se už jen tak někam nevejde. Vystřídal jsem několik stodol po Čechách, ale všechny měly z potřebných vlastností jen tu, že jsem měl auta někde pohromadě.
Když rodiče koupili dům, začal jsem na velké zahradě stavět „muzeum“. Minulý režim takovouto opovážlivost neznal. Samostatný zděný objekt pro patnáct automobilů neměl v zemi nikdo. Architekt proto kreslil sklad zahradnického nářadí, prádelnu, sušárnu, sklad uhlí, místnost pro uložení ovoce, garáž a dílnu. Všude samá příčka.
Stavělo se obtížně. Prospal jsem mnoho hodin v autě při nočním čekání ve frontě na tři pytle cementu. Šestimetrový trám československá státní norma neznala a nefunkční, zmetková alukrytová krytina byla na trhu to nejlepší. Při kolaudaci jsem předvedl prosklenou halu.
Když jsem měl všechna auta pod jednou střechou, zbývalo jen je zrenovovat. Nemohu se odvolávat na často uváděné porozumění rodiny a sympatie okolí, dědictví z Ameriky nebo vlastní manuální zručnost. Snaha vedoucí k získání atypického šroubku nebo soukromé řemeslné výpomoci byla na hraně trestného činu. Nedá se neuvést i fakt, že záliba ve věcech pocházejících z dob první republiky byla často ohrožujícím prvkem při jednáních s úřady.
Čas utíkal, a tak jsem si jednoho dne uvědomil, že chci-li se dožít zrestaurování celé sbírky, sám to nedokážu. Na sedm let jsem zaměstnal mechanika, který pracoval 10-12 hodin denně. Letos práce skončila. Sbírka historických automobilů Československé zbrojovky Brno byla dokončena.
Uteklo 33 let, finanční náklady dosáhly několika milionů korun a má páteř odmítka unést v předklonu olověný akumulátor.
Když Reinhold Messner sestupoval z vrcholu Everestu, zmocnila se ho úzkost, ztráta cíle, myslel na smrt. Myslím, že mu rozumím.
Pocit čistého svědomí k osudu, k naplnění údělu se však přece jen někde uvnitř zachytil a šíří svou zklidňující záři.