V léčbě časných fází solidních nádorů převládají prosté lokální chirurgické metody, pokročilé onemocnění vyžaduje kombinovanou léčbu a náročnou cytotoxickou chemoterapii. Léčba časné nádorové choroby neinvalidizuje, nemutiluje, nemá dlouhodobé důsledky, léčba pokročilých stadií často následky má, invalidizuje, nezřídka mutiluje. Rakovina je onemocněním z poruch genomu. Jako takovou ji nelze v dohledné době ze života eliminovat, a už vůbec ne zázračnými léky. Jako bytosti trvalé spjaté s informačním kódem DNA, k jehož podstatě patří také chyby a změny, tedy mutace, translokace, delece, amplifikace nebo nedostatečné reparace získaných genových defektů, nemáme pro praxi jinou možnost, než vzniklé zhoubné nádory alespoň včas lokalizovat a likvidovat co nejdříve s minimem důsledků i nákladů. Sekundární prevencí je míněn záchyt zhoubných nádorů a předrakovinových stavů v časných stadiích onemocnění, která jsou zcela vyléčitelná, a to obvykle chirurgickým odstraněním, případně místně zajištěným radioterapií. Sekundární prevence čili časná diagnostika nádorů v období zcela bez příznaků nebo s minimem příznaků vytváří podmínky jak pro úspěšné vyléčení jedince, tak i pro snižování úmrtnosti na zhoubné nádory v populaci. Je věcí sociálněpolitických postojů, zda jsou zdravotní rizika, včetně onkologických, pojímána pouze jako problém svéprávného jedince, nebo problém společnosti a závazek státu vůči občanům. Proti přirozenému pojetí osobní svobody a individuální odpovědnosti za vlastní zdraví stojí v praxi interference zájmů jedince a společnosti v pozitivním i negativním smyslu. S ohledem na způsoby čerpání zdravotního pojištění, nezaviněné rozdíly v míře tohoto čerpání a uplatňování principů solidarity zdravých s nemocnými není ani v zájmu velmi samostatného jednotlivce být od společenského chápání zdravotní péče izolován zcela. V rozporu se svým zájmem na pevném zdraví může být jedinec totiž vystavován negativním zdravotním vlivům společenského konání, jako jsou znečišťování životního prostředí společenskou výrobou, kontaminace potravních zdrojů okolím, důsledky ekologických havárií plynoucích ze života společnosti, nezdravý životní styl, který, ač individuálně nepřijatý, je diktovaný většinovými zájmy společnosti, a podobně. Tyto vazby vedou k převažujícímu názoru, že také preventivní medicína, včetně preventivních onkologických prohlídek, je v podstatě v rukou organizátorů zdravotní péče a je odrazem státní zdravotní politiky v praxi, že je tedy jakýmsi závazkem státu nebo společnosti vůči jednotlivci. Stát je však málokdy ve svých opatřeních důkladný, cílevědomý a důsledný, což bývá omlouváno nedostatkem finančních prostředků nebo posuny v koncepcích střídajících se vládních garnitur. Obecně řečeno, každá nová vojenskopolitická doktrína, mezinárodněpolitický posun ve strategických cílech, nenadálé změny cen surovin a energií nebo pouhý vnitropolitický skandál překryjí během pár dnů či hodin dlouhodobé koncepce a záměry preventivní zdravotní péče, střetnou-li se zájmy v oblasti financování toho či onoho programu nebo dojde-li k výměně odpovědných činitelů. Problémy s tímto faktem mají i zavedené a stabilní demokracie, natožpak naše republika, vyznačující se hysterickým hledáním nových priorit každé čtyři roky, občas i v kratších intervalech. Vzato do důsledku, nemohl by se jednotlivec od státu vlastně nikdy dočkat celistvého a trvalého pojetí preventivní péče. Přitom prodleva několika let v zavedení nebo změně určitých norem zdravotní péče není z hlediska státní politiky mnoho. O měsíce či rok opožděná diagnostika nádorového onemocnění naproti tomu obvykle znamená ztrátu naděje jednotlivce na vyléčení. Vize, přísliby a futurologické programy státní zdravotní politiky jsou ve světle mnoha tisíc občanů umírajících každoročně na pozdě rozpoznané nádorové onemocnění vysoce neaktuální pro jakoukoli implementaci preventivní onkologie v praxi, zejména pak pro občany ve věkových kategoriích s vysokým onkologickým rizikem. Oproti spoléhání se na opatření státního zdravotnictví je možno v prevenci spolehlivěji uplatnit princip osobní odpovědnosti, který samozřejmě také využívá již schválené či zavedené dílčí programy a opatření státu, ale nespoléhá pouze na ně. Je ostatně věcí každého občana, jak přistupuje ke svému zdraví i v jiných oblastech, a nelze očekávat, že individuální postoje budou v oblasti onkologické prevence významně odlišné. Princip osobní odpovědnosti však nelze zužovat pouze na občana, laika či klienta, ale musí být také provázen stejným principem odpovědnosti každého praktikujícího lékaře v rámci jeho odbornosti i jako obecně vzdělaného zdravotníka. Odbornost, stavovská čest i etika by měly medicíně diktovat, aby veřejnosti důsledně poskytovala alespoň potřebnou informační nabídku, respektive obecně přístupné odpovědi na následující otázky: 1. jaká jsou věkově specifická rizika onkologických onemocnění (viz tab. 1 a 2) 2. jaké je individuální riziko s přihlédnutím k faktorům rodinné, pracovní a osobní zátěže 3. jaká vyšetření lze provést k vyloučení přítomnosti nádoru nebo jeho záchytu v časném stadiu (viz tab. 3 a 4) 4. která z těchto vyšetření a za jakých podmínek jsou momentálně hrazena z prostředků zdravotního pojištění a která z vyšetření je nutno hradit individuálně (viz tab. 3 a 4) 5. jaký je proporcionální přínos každého provedeného vyšetření a celého panelu vyšetření pro nabytí jistoty o nepřítomnosti nádoru (viz tab. 1-4) 6. která pracoviště preventivní onkologické prohlídky nabízejí a jaká je struktura sítě onkopreventivní péče 7. jaké léčebné výkony nebo opatření lze při časném záchytu nádorů a prekanceróz provést. Odpovědi na některé z těchto bodů nalézáme v údajích Národního onkologického registru (viz riziko daného nádoru v daném věku - tab. 1 a 2), jiné jsou předmětem obecného medicínského vzdělání (např. příslušná vyšetřovací metoda pro vyloučení nádoru, vhodná terapie časného nádorového onemocnění), další odpovědi pak vyplývají ze stavu řízení a organizace zdravotní péče ve státě, regionu či nemocnici (naplňování vyhlášky o preventivních prohlídkách, dostupnost a provázanost preventivních vyšetření specialisty apod.). Praktikující lékař, který o těchto otázkách sám nemá jasno, může jen stěží nabízet kvalifikovanou radu či preventivní služby, byť by byl vynikajícím odborníkem pro léčbu rozvinutých onemocnění. Ví pouze, jak „požár“ hasit a jak shořelé objekty konzervovat či odklidit, nemůže však pomoci v předcházení a včasné lokalizaci „požáru“. Tento stav ignorance preventivní složky medicínských činností je bohužel častý a má podíl na vysokých nákladech vynakládaných na léčbu při stále vysoké mortalitě na zhoubná onemocnění. Problém včasnosti záchytu se u nás ročně dotýká bezmála šedesáti tisíc občanů s onkologickou diagnózou a částky 12 miliard korun pro onkologii, což je asi osm procent prostředků vynakládaných na zdravotní péči ročně. Opakované konkrétní informace o postavení a možnostech sekundární onkologické prevence vstupujíce do podvědomí vychovávají, a to nejen laickou veřejnost, ale i lékaře a manažery zdravotní péče samotné. Ve vědomí všech tří uvedených kategorií občanů má preventivní pojetí onkologie bohaté rezervy. Ty plynou především z neinformovanosti, nepojmenování problému a způsobů řešení, nízké motivace a teprve na posledním místě, a spíše výjimečně, z aktivního odmítání. Motivace k sekundární onkologické prevenci je v laické veřejnosti, kromě individuálních osobnostních rysů, ovlivněna především mírou finanční účasti na preventivních vyšetřeních. Lidí s tak vysokou motivací pro ochranu vlastního zdraví, aby si preventivní vyšetření platili sami, bude vždy jen malá menšina. Již stávající vyhlášky o preventivních prohlídkách a některé nově podporované screeningové programy však umožňují, aby se občan mohl domáhat pojišťovnami hrazených vyšetření, která nyní pokrývají více než dvě třetiny hlavních onkologických diagnóz (viz kategorie A v tabulkách 3 a 4). Jde pouze o to, aby tato vyšetření byla provedena kvalitně, s plnou zodpovědností za vyslovení negativního nálezu a cílevědomě, tedy i s vědomím potřeby opakování a kontinuity preventivních prohlídek v následujících letech. Přínos preventivní diagnostiky se totiž zhodnocuje až s časem a jakákoli kampaňovitost či nesystematičnost efektivitu i důvěryhodnost preventivních prohlídek značně snižují. Dalších deset procent onkologického rizika lze pokrýt ultrazvukovým vyšetřením ledvin, jater, žlučových cest a slinivky břišní (viz kategorie B tab. 3 a 4). Tato vyšetření nejsou v preventivním provedení pojišťovnami proplácena a je třeba je uhradit individuálně přímou platbou. Lze však očekávat, že při jisté informovanosti a vyčíslení přínosu vzroste tlak na proplácení těchto vyšetření u menších pojišťoven, případně zaměstnavatelů v rámci různých programů zaměstnanecké péče nebo prostě budou přímé platby klienty akceptovány. Tato vyšetření totiž nepátrají pouze po nádoru, ale také dalších častých patologických stavech, jako jsou žlučové či močové kameny nebo různé degenerativní změny. Také o těchto patologických nálezech je dobré vědět dříve, než se projeví akutními klinickými příznaky nebo komplikacemi. Posledních asi šest procent jistoty mohou přidat specializovaná vyšetření uvedená v tab. 3 a 4 jako kategorie C tabulek. Zčásti jde o vyšetření invazivní nebo poněkud náročnější, která nejsou běžně poskytována jako preventivní. Je však třeba k nim přikročit ihned, jakmile se dostaví první příznaky či potíže. Poruchy polykání, opakovaná nevolnost, bolesti v nadbřišku, černá stolice jsou spojeny s onemocněními jícnu a žaludku, problémy s hlasem, chrapot, pocit překážky v aerodigestivních cestách či kašel mohou svědčit pro nádory ORL oblasti, přítomnost krve v moči či jiné urologické problémy mohou být sdruženy s nádory močového měchýře, bolesti hlavy a neurologické poruchy pak souviset i s nádory mozku. Zde však už nepůjde o klientem placenou prevenci, ale o pojišťovnou hrazené vyšetřování pacienta s časnými příznaky onemocnění. Ve skutečnosti nelze v této kategorii provádět screening a masové preventivní vyšetřování zcela zdravých klientů. Lze spíše jen usilovat o co nejčasnější diagnostiku již při prvních potížích s nadějí, že onemocnění takto bude zachyceno dříve a v lépe léčitelné fázi, než kdyby byly potíže neřešeny a včasné vyšetření odkládáno či odmítáno. Při správném pochopení věkově specifických rizik uvedených v tabulkách 1 a 2 a s možností, kterou nabízí medicína technologicky i současná zdravotní legislativa v platbách (viz tab. 3-4), tedy při pochopení jak klientem, tak zejména lékaři, lze v sekundární onkologické prevenci značně pokročit, aniž by muselo dojít k podstatnému zvyšování nákladů nebo novým organizačním změnám. Jde ostatně pouze o redistribuci prakticky fixního objemu prostředků zdravotního pojištění ve prospěch prevence a rovnováhu mezi tou či onou kategorií léčebné péče. Časně zachycená stadia nádorů nevyžadují léčbu cytostatiky, obvykle ani zářením, což jsou v onkologii ty nákladnější metody. Od zvýšení časného záchytu a včasného lokálního odstranění minimálních nádorů lze ostatně očekávat pokles úmrtnosti na nádory v populaci spíše než od sebelepší chemoterapie a nákladné kombinované léčby pokročilejších stadií. Ke komplexní informaci o preventivních onkologických prohlídkách patří také orientace ve spektru léčebných výkonů, které připadají v úvahu při časném záchytu nádorů, a prekanceróz v jednotlivých orgánových lokalizacích. Vyšetřovanému klientovi musí být taková informace samozřejmě poskytnuta, byl-li preventivní prohlídkou nádor nalezen. Nezřídka však klienti požadují tuto informaci, byť jen v teoretické rovině, již před vyšetřením. Popis léčebných postupů pro časně zachycené nádory patří již k primární informaci o preventivních prohlídkách, protože může k prevenci motivovat, zvláště jsou-li vhodně dány do kontrastu metody léčby, které si vyžadují pozdě zachycená a pokročilá nádorová onemocnění. Obvyklý je příklad obav žen ze ztráty prsu při zjištěném zhoubném nádoru. Je nezbytné opakovaně vysvětlovat, že operace prsu pro časně zachycený nádor může být minimální a prs bude zachován. Navíc lze aplikovat také šetrnější postup biopsie sentinelové uzliny v axile bez nutnosti odstraňování všech uzlin ve většině časných případů. Pravidelnými návštěvami preventivních prohlídek tak může přispět i k jednodušší a kosmeticky přijatelnější léčbě žena samotná svým přístupem, aniž se musí obávat ztráty prsu a další náročné a zatěžující léčby cytostatiky. Podobně lze motivovat uváděním kontrastních příkladů endoskopické polypektomie ve srovnání s velkými operacemi pokročilého kolorektálního karcinomu, vyžadujícími případně i střevní vývod. Z uvedeného výčtu mimo jiné vyplývá také zásadní úloha chirurgických metod při léčbě všech časných stadií solidních zhoubných nádorů. Operační výkon může být u malých a dobře dostupných nádorů minimalizován, je proveditelný často jen endoskopicky, mnohdy jen ambulantně. Na hůře dostupných vnitřních orgánech, jako jsou jícen, žaludek, slinivka břišní, žlučové cesty, ledvina či mozek, se standardnímu operačnímu výkonu sice nevyhneme, ale jde o operaci, která přináší vysokou míru jistoty o odstranění celého nádoru a trvalém vyléčení nemocného. V pokročilejších případech již je radikalita operace obvykle pochybná nebo zcela vyloučena, operace musí být kombinována s následným ozářením a chemoterapií nebo má dokonce jen odlehčovací a paliativní význam bez naděje na vyléčení. Význam chirurgické léčby a chirurgických oborů bude v onkologii se zlepšující se situací v časnosti diagnostiky nádorů narůstat. Skutečnost, že operace představuje jen lokální výkon a spíše mechanické pojetí léčby nádorů, na rozdíl od systémového přístupu, který je onkology často zdůrazňován u pokročilejších a mikroskopicky či makroskopicky diseminovaných nádorů, se v časných stadiích dostává do zcela jiného světla. Jde totiž o rozhodující a obvykle i dostačující léčebný výkon. Chirurgická léčba je navíc v onkologii nejlevnější léčebnou modalitou. Při započtení vysoké pořizovací ceny i provozních nákladů je radioterapie až o řád dražší a chemoterapie nezřídka i o dva řády. Další postupy kombinující metody, zařazující růstové faktory, cytokiny a biopreparáty se dostávají na ceny léčby ještě vyšší. Klíčem k redukci nádorové mortality nejsou postupy spojené se zvyšováním nákladů kombinovanými přístupy intenzivní onkoterapie, nýbrž časná diagnostika a vyšší účast kurativní chirurgické léčby v časných stadiích. Cesty k tomuto cíli spočívají také v sekundární prevenci, rozvíjené především na základě osobní odpovědnosti informovaných občanů i praktikujících lékařů, ovšem stát a zdravotní pojišťovny by tento trend měly maximálně podpořit nebo mu alespoň neklást překážky. Masarykův onkologický ústav, Brno
|