Věrný zůstal nejen pracovišti, ale i svým někdejším lékařským předsevzetím. „Vždycky jsem chtěl dát nemocným dětem maximum, jakého jsem schopen. Dodnes jsem totiž vnitřně přesvědčen o tom, že léčit děti je ještě o něco potřebnější a záslužnější, než léčit dospělé,“ říká prof. MUDr. Jiří Šnajdauf. DrSc.
Dětská nemocnice v Motole, do níž jste nastoupil před pětadvaceti lety, je v katastrofálním technickém stavu, konstatují, obvykle obecně, odborníci v médiích. Zpravidla chybějí konkrétní příklady následků, jež nesou ti, kteří tu pracují a léčí se. Nabídněte nám nějaký svůj, pane profesore...
Před dvaceti lety, zrovna když jsem sloužil na příjmu, se zřítil strop na rentgenu asi hodinu poté, co jsem odtamtud s jedním dítětem odešel. Bylo neuvěřitelné, že se nikomu nic nestalo. Věřím, že kdyby to tehdy někoho zabilo, začaly by se věci řešit už tenkrát. Několik let nato jsem na vlastní oči na našem oddělení viděl, jak poryv větru vyrval velké okno z pantů a to se prudce rozrazilo dovnitř do boxu. Dítě, které mělo postýlku přímo pod ním, naštěstí zrovna leželo, nesedělo. Vypadá to, jako by dostatečným popudem k zahájení generální opravy mohlo být pouze mrtvé dítě. Kromě takových nehod ovšem havarijní stav vodovodního systému a kanalizace ovlivňuje i běžný provoz všech oddělení, protože nás nutí neustále po částech zavírat oddělení, což limituje příjem pacientů, chod i standard péče. Mám ale pocit, že celá věc se zbytečně medializuje a politizuje, a to je vždycky špatné. Je třeba už konečně pragmaticky říct, co je třeba udělat, v jakých termínech a za jaké peníze.

Umíte si představit, že by se takový komplex měl na několik let zavřít celý?
Ne. Každý civilizovaný stát s populací jako naše republika si přece pěstuje jeden vysoce specializovaný dětský špitál, protože se ví, že jsou-li specialisté na poměrně vzácné či velmi závažné diagnózy rozstrkáni na více místech, výsledky léčby bývají mnohem horší a doplatí na to dětští pa-cienti. No, a pod touhle střechou pracuje například superspecializované Kardiocentrum, hematoonkologie a koneckonců i naše chirurgická klinika - i ta je v mnoha případech poslední instancí. Výskyt některých diagnóz, namátkou nádorů jater nebo atrézií anorektálních, je totiž při snížené dětské porodnosti natolik nízký, že takoví pacienti se operují víceméně pouze u nás. Proto jsem zastáncem neomezení provozu dětské části Motola a oprav po blocích.

Potřeba koncentrace umu, zkušeností, prostředků i dostatku pacientů zní samosebou logicky, přesto dnes mnohá zdravotnická zařízení bojují doslova hlava nehlava za to, aby nebyla uzavřena. V tomto ohledu se fakt, že lékaři z vaší kliniky od roku 1994 operují přímo v Ústavu pro matku a dítě v pražském Podolí novorozence s vrozenou brániční kýlou, zdá až pohádkově ideální. To jsou dětští chirurgové opravdu tak uvědomělí, že nebaží po více pracovištích, ale po smysluplné spolupráci stávajících?
No, takhle jednoznačně bych se to tvrdit neodvážil... Musím vás ale poopravit: život zachraňující operace provádíme i u novorozenců u Apolináře. Je totiž prokazatelné, že jakákoli doprava dítěte s porodní váhou pod 1500 gramů jeho stav ještě zhoršuje, a tak jezdíme my za ním. Rozhoduje zkrátka to, co je pro dítě nejlepší. Jestliže ještě počátkem 90. let byla úmrtnost na vrozenou brániční kýlu 60 procent, pak v posledních osmi letech, kdy jsme v Podolí odoperovali 70 novorozenců, klesla na 10 procent. To už je pozoruhodný rozdíl.
A kdo vlastně spolupráci zařídil?
Česká pediatricko-chirurgická společnost, naše pracoviště a obě porodnice.

Vypadá to, skoro jako byste s ní neměl co společného, a vy jste přitom tehdy byl její místopředseda, od roku 1996 předseda. No dobrá... Tak mi řekněte jinou věc: ve svém článku pro Sanquis zmiňujete, že navzdory výrazně nižší porodnosti se počet operací za rok na vašem pracovišti výrazně nesnížil. Čím to je? Tím, že na rozdíl od minulosti se na vaše operační sály dostanou děti z celé republiky? Nebo nárůstem výskytu vrozených vad? A jaké změny v jejich struktuře můžete pozorovat?
Není jich snad víc, mění se však jejich spektrum. Ubývají některé urologické vady, ale naopak přibývají hypospadie. Jako samozřejmost bereme reoperace z jiných pracovišť a navíc zásadně neodmítáme pacienty z jiných regionů s běžnými diagnózami (tříselná kýla, retence varlete, akutní apendicitida).

Zajímá vás jako chirurga, proč tomu tak je, nebo takové úvahy necháváte zcela na geneticích a neonatalozích?
Spolupráce s genetiky, neonatology a porodníky je standardní. Těžké vrozené vady se ve většině případů diagnostikují včas prenatálně a po domluvě příslušných odborníků je rodičům doporučeno přerušení těhotenství, které mohou nebo nemusí akceptovat. V této oblasti je nutná úzká mezioborová spolupráce skutečných odborníků. Občas pozoruji ještě rezervy.

V kvalitní moderní medicíně hrají stále důležitější roli aspekty sociální, psychologické, etické. Mohou to pocítit i vaši dětští pacienti?
Rozhodně, protože rodiče je mohou navštěvovat den co den a s těmi do šesti let věku a také s těžce nemocnými mohou matky zůstat trvale. Ještě víc by mě ovšem těšilo, kdybychom byli schopni ubytovat některé maminky s dítětem na samostatném pokoji, jak je to běžné v mnoha zahraničních nemocnicích. Vítanou pomocí může být i klinický psycholog, pokud je to však ten pravý pro tuhle práci, která zahrnuje nejen jednání s nemocnými dětmi, ale také se stresovanými rodiči. Přiznávám, že já osobně nedokážu říct dítěti, které k nám přivezli zraněné po autohavárii, že mu při ní zemřeli oba rodiče. V takových situacích prchám pryč, s nimi si prostě musí poradit psycholog. Dobrý dětský lékař by ovšem měl být i znalcem dětské duše. Problém je ale v tom, že při vytížení lékařů a sester odbornou péčí často na tyto věci už nezbývá čas. Pamatuji se, že kdysi, jako sekundář, jsem za dětmi chodíval, hrál si s nimi, povídal... Tohle už není v mé moci a velice mě to mrzí.

Z titulu své funkce na klinice jste zároveň i vedoucím Dětského traumacentra Motol. Znáte tedy rok od roku hrozivější statistiky dětských úrazů, osobně se setkáváte i s leckterými zraněnými dětmi. Nemáte vztek na jejich rodiče, kteří se často přímo nebo nepřímo na zranění svého potomka podílejí? Je něco, co jim v duchu nemůžete odpustit?
Týká se to dětí s popáleninami, jejichž rodiče si velmi často nepřipouštějí, že za úraz může jejich nedbalost a že by klidně mohli být obviněni ze zanedbání povinné péče. Občas se také stane, že rodiče zraněného dítěte se víc než o jeho zdravotní stav zajímají o to, zda jim napíšeme papír pro pojišťovnu a co na něm bude. Většina se však chová adekvátně tomu, že značné části zraněných hrozí další zdravotní komplikace. Nejvíc mě ale rozčiluje, že mnoho úrazů, zejména dopravních, jejichž počet vzrůstá, se vůbec nemuselo stát. Stačilo by přísně kontrolovat dodržování přiměřené rychlosti na silnicích, důsledně stíhat požívání alkoholu, nenošení cyklistických helem...
Vy nikdy nesešlápnete plyn trochu víc?
Rychleji občas jezdím jenom na dálnici, platil jsem i pokutu, jinak, jakmile vidím na běžné silnici někde v dáli dítě, už podvědomě sešlapuji brzdu.

Z čeho máte jako rodič největší strach u svých vlastních dětí?
Z nemoci, jak jinak. Nechtěl bych se dožít toho, aby mi dítě zemřelo. Vím, o čem mluvím, protože nejmladší syn vážně nemocný byl a já si v tomto ohledu sáhl až na dno.

Hovoříte o razantním poklesu kolemoperační úmrtnosti. Co přesně tím máte na mysli? A čemu za tento výsledek vděčíme?
Jednoznačně tomu, že před deseti lety začala MUDr. Kalousová vytvářet na naší klinice tým specializovaných pediatrů a neonatologů, který by zajišťoval předoperační vyšetření, infuzní terapii, pooperační péči u kriticky nemocných a nejrizikovějších pacientů. Kvalitu práce mých kolegů vystihují čísla: v roce 1990 činila kolemoperační úmrtnost novorozenců
23 procent, v roce 1999 už pouze
3 procenta. Stejně razantně se snížily kolemoperační komplikace dětí, které operujeme v pozdějším věku.
K řadě výsledků připojujete poznámku „srovnatelné se světovými statistikami“. To je pro vás osobně míra úspěchu?
Jistě. Ve všech diagnózách srovnáváme jak pooperační komplikace a přežití, tak kvalitu života našich pacientů s těmi, kteří prošli renomovanými světovými pracovišti. U většiny dosahujeme výsledků srovnatelných, to je pro mě důležité. A to člověka těší.

Jedna z mnoha současných bitev na zdravotnickém poli vzplála mezi příznivci systému rodinných lékařů a příznivců zachování dětských praktiků. Na jakou stranu barikády byste se přidal vy?
Osobně si myslím, že možné je obojí. Nevyřeší to ovšem žádné úřední nařízení ze dne na den, ale vývoj v horizontu pěti, deseti let. Domácí lékař podle mě není špatným řešením zejména pro menší venkovské lokality.

Když docent Ivan Novák, přednosta Pediatrické kliniky IPVZ, nedávno ve Zdravotnických novinách shrnoval vývoj pediatrie, konstatoval, že 60. léta byla ve znamení konce encyklopedicky vzdělaných pediatrů. Z oboru se začaly odštěpovat jednotlivé specializace. Nepoznamenalo to podle vás negativně znalosti dětských lékařů pracujících v terénu?
Docent Novák má v podstatě pravdu, ale je to podobné, jako bychom se chtěli srovnávat se vzdělanci 17. století, kteří ovládali matematiku, fyziku, astronomii a lékařství. Rozsah vědění to umožňoval. Podobné je to v současné medicíně, specializace je takového stupně, že odborník nemůže encyklopedicky postihnout rozsah velkého oboru do detailu. Souhlasím, že určitými udržovateli encyklopedických znalostí pediatrie mohou být praktičtí pediatři.

Čeho byste se chtěl ve svém medicínském oboru dožít?
Aby jednou, až se rozhodnu odejít do důchodu, vůbec nikdo nepoznal, že jsem z kliniky zmizel. To by totiž znamenalo, že se mi povedlo vychovat si dobré nástupce, a o to se už snažím. Řídím se pravidlem, že žák má překonat svého učitele.Prof. MUDr. Jiří Šnajdauf, DrSc. (54)
1973 - promoce na FVL UK v Praze
- do r. 1977 - sekundář chirurgického oddělení KÚNZ v Českých Budějovicích
- od r. 1977 - sekundář Kliniky dětské chirurgie FDL UK (nyní UK, 2. LF
posléze odborný asistent,
od r. 1990 přednosta
- 1990 - tříměsíční stáž v Madridu a Barceloně zaměřená na transplantaci jater
- 1991 - obhájil dizertační práci na téma Chirurgické léčení gastroezofageálního refluxu v dětském věku, jmenován docentem
- 1992 - dvouměsíční stáž na dětské chirurgii v Londýně (Great Ormond Street)
- od r. 1994 - vedoucí subkatedry dětské chirurgie IPVZ a předseda zkušební komise pro nástavbovou atestaci z dětské chirurgie
- 1997 - jmenován profesorem pro obor chirurgie
- od r. 1996 - předseda České pediatricko-chirurgické společnosti
- od r. 2000 - proděkan UK, 2. LF
- člen mnoha odborných společností, například British Association of Paediatric Surgeons - BAPS, International Society of Paediatric Surgical Oncology - IPSO, národní delegát European Union of Paediatric Surgical Associations - EUPSA
- autor a spoluautor skript a učebnic, řešitel grantů a výzkumných úkolů
- předseda správní rady konta Dětská chirurgie, člen rady pro správu malého konta Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, člen správní rady konta Nikolka
- manželka Eva je privátní dětskou stomatoložkou, dcera Eva (1975) absolvovala práva, syn Martin (1977) studuje medicínu a Jan (1987) gymnázium.

Renata Červenková
(Autorka pracuje v časopisu Marianne)