Na letošním mistrovství světa ve výtvarném umění, jak se dá s nadsázkou označit
52. bienále v italských Benátkách, vzbudilo její dílo ohlas. Na míru vystavěný, dokonalý butik, v něm odlitky lidské kůže. Její, samozřejmě.

Výtvarnému umění se věnuje už přes dvacet let, řadu let byla odbornou asistentkou na pražské AVU ve Škole monumentální tvorby, má za sebou mnoho výstav. Miluje instalace na míru a její práce jsou řemeslně dokonalé. Jenže ona nevyšívá, jak by se možná dalo čekat, ale do ruky umí vzít třeba svářečku. Ženskost však nezapře.

Kolik bylo mužských a ženských návrhů v soutěži, z níž vzešel vítězný adept pro účast na bienále?
Nevím přesně, zájemců bylo asi dvacet. Myslím, že mimo mě tam byl ještě jeden návrh na společný projekt pro čtyři umělkyně od kurátorky Charlotty Kotíkové. Moc jsem to v tomto ohledu nezkoumala, ale když začaly po vyhlášení výsledku výběrového řízení v tisku ataky na mě ze strany mého staršího kolegy z oboru, který v konkurzu neuspěl, prošla jsem si v Národní galerii všechny podané návrhy. A je fakt, že to většinou byly návrhy od mužů.

Neexistuje mužské či ženské umění, ale jen dobré či špatné. Souhlasíte?
Vlastně ano, zcela jistě. Nesnažím se rozlišovat, zda jsou autory muži či ženy. Nejdřív dílo vnímám a pak se zajímám o další informace. Pro mě v umění vystavují v první řadě lidské bytosti. Když se pak hlouběji zajímám o určitá východiska, spíš rozlišuji, jaké to umění je, zda je politické, angažované, nebo vzniklo na základě niterné či jiné zkušenosti. To je mé rozlišování.

Vadí vám, že když vystavují ženy, stále se to bere trochu jako exotika?
Vadí. Na vystavující muže přece taky nikdo neupozorňuje! V Americe je muzeum specializované na ženské umění a to mě vyloženě odpuzuje. Nechtěla bych se něčeho takového účastnit. Ani v soukromí netrpím takovými těmi genderovými problémy, i když z vlastní zkušenosti vím, že ženy to mají složitější, pokud chtějí uspět.

Vystavovala jste odlitek své kůže v luxusním butiku. Muž by ale asi takhle oděv neodložil, nemyslíte?
Muži se také dost často svlékají, ale je fakt, že kdyby v mé instalaci byl svlečený chlap, nepůsobilo by to tak příjemně a jemně eroticky, jako když je svlečená žena. Ta je asi na pohled příjemnější, ne? Ale můj popud pro tento podnět byl jiný, než předvádět primární a erotickou nahotu. Navíc nejsem zde svlečená ve své nahotě jako takové, došla jsem přece k tomu, že svléknu svou kůži. A tak zde nejsem vlastně přítomna, nabízím svou kůži a její části jako produkty k prodeji.

Jak člověk dojde k tomu, že si odloží kůži?
Je to už dlouho, skoro tři roky, kdy mě napadla první myšlenka o kůži. Přemýšlela jsem tenkrát hodně o tom, co dělám. Že se pohybuji v nekomerční sféře, a ještě navíc někdy produkuji ultranekomerční díla zaměřená na práci v prostoru. Navíc v té době skončila spolupráce s mou agentkou. Příležitostí prezentovat a realizovat svá díla jsem měla dostatečně, ale přes všechnu náročnost a úsilí, které jsem do své práce dávala, mi nepřinášela takové výsledky ve hmotné sféře, jaké bych si představovala. Občas to bylo velmi vysilující, zvlášť když jsem na to zůstala sama. A tak jsem v té době uvažovala, zda mi to za to stojí a proč to dělám. Byly to úvahy o smyslu mé práce.

Dobře, ale kvůli tomu jste se svlékla?
Procházela jsem přeměnou mysli. V té době jsem se rozváděla; věděla jsem, že něco končí, přehodnocovala jsem celý způsob života. Musela jsem na sebe znovu nahlédnout, odhalit nevědomé stereotypy. A šlo o to, abych se nebála se změnit a odložit staré. Tahle nutkavá potřeba se objevila ve skicáku v kresbách. Objevily se mi tam kresby očí, kresby připomínající erotické nafukovací panny, figury a kůže, ruce. Potřebovala jsem začít něco dělat. Kresby, ani nevím jak, mě navedly k průzkumu sexshopů. Myslela jsem původně, že něco vytvořím s nafukovacími pannami. Ale nakonec zůstalo pouze u prohlídky. Záhy jsem přišla na to, že chci a potřebuji kůži z ženského těla. A pak mi došlo, že se jedná o mou kůži a mou nahotu, a naráz to bylo jasné. Musela jsem na „trh“ se svou kůží.

Při jejím odlévání jste se musela svléknout doopravdy?
Ano. Musela jsem mít silnou motivaci, a jinou než tu uměleckou si nedovedu představit. Věřte, že to bylo poprvé a že mě to až samu překvapilo, že jsem se svlékla před několika lidmi. Byli to profíci a nebyla jsem první, koho odlévali. Ale přesto jsem to celé musela absolvovat dvakrát, protože poprvé se odlévání nepovedlo. Vzpomínám si, že jsem kdysi dostala nabídku na obnažení, ale neudělala jsem to. Mělo to být v rámci sponzoringu, každá umělkyně se měla vyfotit u svého díla nahá. Playboy by si nás otiskl v některém čísle a zaplatil katalog.

Proč jste odmítla?
Je to nesmysl. Proč by se umělkyně měla svlékat u díla, když už se svléká svým dílem? Jde ven se svými myšlenkami, svým nitrem. To je to svlečení! Ne to, že jsou vidět nahé partie. Ale tady v tomto projektu jsem to musela udělat. Bylo to také poprvé, kdy jsem ve své práci použila své tělo, protože nikdy předtím jsem s tělem nepracovala. Když, tak v interaktivních instalacích, ale tam vstupoval divák do díla, nějakým způsobem na ně reagoval, ale to je o něčem jiném.

Odložila jste se starou kůží i nějaké konkrétní vlastnosti?
Nejsem si jistá, ale prošla jsem proměnou a ta mě zřejmě někam nasměrovala. Získala jsem určitý vhled a dívám se i jinak na svou práci. Změnila jsem celkový přístup a možná, že se ve mně probudila i větší ženskost. Nejsem už na sebe tak tvrdá, nechávám věcem volný průběh.

Mluvíte o tom, že jste se stala víc ženou. V čem?
Své výsledné dílo vidím více jako něco, skrze co něco dávám. V tom je zásadní změna. Cítím větší zodpovědnost za to, čím zahlcuji svět. Tím, že se snažím pořád na sobě pracovat, vnímat své emoce a dokázat s nimi spolupracovat, prohlubovat intuici. To je, domnívám se, více ženský přístup.

Stavba butiku, do níž jste instalovala svou „kůži“, nebyla ovšem zrovna pro jemné ženské ruce. Prý máte svářečský kurz, přišel vám vhod?
Zde jsem jej neuplatnila, ale zkušenost s konstrukčními odborníky, se kterými jsem pracovala doposud, mi přišla vhod. Stavba butiku je navržena přímo pro prostor funkcionalistického pavilonu, který má střešní otvor. V rámci expozice jsem skleněnou střechu pavilonu odkryla, asi poprvé. Prostor mám dokonale zmapovaný, měřila jsem laserovým metrem, modelovali jsme na počítači vizualizace a projektovali konstrukční rysy. Projekt je stavba šitá na míru. Chtěla jsem, aby stavba butiku s prostorem pavilonu komunikovala.

Vy vůbec často vytváříte své instalace na míru...
Líbí se mi práce s prostorem, zajímá mě jeho atmosféra. Pokud připravuji věc do určitého prostoru, musím se s ním seznámit. Nechávám na sebe prostor působit a pak do něj vizualizuji své dílo. To je šance, že se mi podaří, aby se „genius loci“ a má práce spolu navzájem dotýkaly, aby se citlivým způsobem uskutečnila jejich vzájemnost. Pak je věc připravena pro interakci s divákem. Nejinak to bylo i u expozice na bienále. Do Benátek jsem odletěla hned na podzim, abych si vše pečlivě prohlédla. V mém projektu je důležitá nejen samotná kůže, ale i stavba butiku, která je umístěna pod střešním otvorem a je na zemi lemována původním terasovým dekorem v podlaze, který celou stavbu butiku opisuje a navozuje pocit pochozího chodníku, který vymezuje jeho vnější a vnitřní prostor. Dílo v této podobě je nepřenosné, a tak se i tahle stavba zničí, rozbije se. Do Prahy si přivezu skleněné vitríny.

Jak jste toto své dílo vlastně nazvala?
Kolekce - Série. V průběhu materiálových zkoušek se objevila řada solitérně odlitých rukou a nohou, které ve spojitosti s celými mými kůžemi vyplynuly do seskupení, které jsem nazvala Kolekce. Potom přišla na řadu jejich adjustace, a když jsem si z továrny přivezla papírové modely krabic, tak ve spojitosti s jejich sériovou výrobou vyplynul zcela přirozeně název Série. Kolekce - Série jsou tedy kůže v krabicích s transparentními víky a jednotlivé ruce a nohy v malých uzavřených papírových boxech s průhlednými kryty.

Budeme moci vaši kůži vidět i někdy v Čechách, v Praze?
Ve Veletržním paláci, přibližně od poloviny prosince.

Foto archiv Ireny Jůzové
Výstavu Ozvěny benátského bienále -  o vzniku projektu Kolekce - Série, o průběhu realizace a prezentace na bienále v Benátkách - pořádá Národní galerie v Praze od 12. 12. 2007 do 3. 3. 2008 v mezaninu
Veletržního paláce.
Více na www.ngprague.cz a na www.irenajuzova.com