O baroku Ještě zcela mladé Labe tam prořízlo údolí mezi Jaroměří a Dvorem Králové a přivábilo nejen hraběte Františka Šporka a jeho „dvorního sochaře“ Matyáše Brauna, ale už v jejich tvořivých snech jako by se ukrývaly všechny otázky a odpovědi dob příštích. Jedna z nich patří sochařství. Kuks byl Wagnerovi, když ne povinnou četbou, tak alespoň stále otevřenou knihou. Vše, co se dozvěděl od Štursy, zde mohl vložit do vlastního názoru na sochařství. Proto se mi někdy zdá, že teprve odchodem Josefa Wagnera v Čechách skončilo baroko. V jeho pracích měkkého povrchu, oblých, leč dramatických forem barok doznívá. Wagnerova náhrobní socha anděla na jaroměřském hřbitově je naplněna vnitřním žárem opravdovosti jeho barokních sester. Jda kolem Braunových unikátů, zanechává svým sochám touhu po pohybu, zklidňuje je, nepopírá však jejich očividnou příbuznost. Barok nenudí. Neklidná architektura dává figuře na srozuměnou, že očekává pohyb. Dramaticky pojednanou draperií vyvolanou gestem figury protéká osvobozená fantazie, jako krev proudící všude, kam může vlít život. Barok rozehřívá smysly, navádí, neopakuje se, ale někdy vás volá zpět do modlitebny, že jste přehlédli něco na bočním oltáři. O mraku a oblaku Jaroměřský hřbitov mi nabídl ještě další Wagnerovu funerální práci: Oblaka. Kdo ze současných sochařů by se zabýval oblakem, tímto tématem typicky barokním? Vozí se na nich baculatí andělíčci venkovních kostelíků. Zaujal mě oblak či mrak jako sochařské téma. Jaký je vlastně rozdíl mezi oblakem a mrakem? My bychom dnes řekli, že s oblakem je snadná dohoda. Stačí zvednout oči a oblaka pracují, jsou nesmírně ochotná k tvarování. Kdo by si nevšiml? Maně si vzpomínám na chrudimský morový sloup na náměstí, jehož autorství je připisováno členu rodiny vlašských Devotyů, kde mohutným dříkem této sochařské stavby je jediný vertikální oblak. Rozdíl to být musí. Bývá oblačno, ale i podmračeno. Z mraku prší, může z něho udeřit hrom, blýská se z mraků. Kdežto lehká oblaka mírumilovně putující po nebi patří asi spíš do oblasti poezie... Nízký, perforovaný bronzový reliéf, jako nevelké nebeské loužičky posazený na lesku žuly. Jednoduchý děj. Sochařsky pojednaná oblaka s anděly, součásti děje... jsou tu a nejsou tu. Těžkopádné sochařství zde Wagnerovi povolilo výjimku. Oblaka letí nad krajinou a v nich plují lehce naznačené postavy andělů... Oblaka jsou dnešní a andělé nestárnou... a to je Josef Wagner! O ukrývané kráse Tři roky studia u Jana Štursy na pražské Akademii považoval Wagner za nejdůležitější léta svého života. Štursa dával přednost fyzické kráse ženy. Širokou škálou dovedl naznačit, čím je světu žena. Od „Daru nebes a země“, sochy harmonické, takřka netělesné, souměrné a pro svou krásu až trpící, až k tanečnici „Sulamit Rahu“, která se svíjí smyslností. Josef Wagner ženské tělo odkrýval jen v náznacích, ženské kráse jen cudně přitakával. Přece krása ukrývaná vyvolává silnější obdiv a žádostivost než nahota. Jeho rodná Jaroměř je od Kuksu vzdálená, co by kamenem dohodil. Necelých šest kilometrů. Byl čas, kdy Wagner byl pomyslnou součástí Kuksu a Kuks proudil v jeho žilách. Ve třicátých letech si vybudoval se svou ženou, sochařkou Marií Kulhánkovou, ateliér v Novém lese, v těsné blízkosti Braunova Betléma. Nebyla to jen jeho četba, ale i jeho násobilka a pokrm. Nikoho snad Braun neovlivnil tak jako Josefa Wagnera. O srubový ateliér přišel, když se Kuks stal součástí zabraných Sudet a později i součástí Velkoněmecké říše. Po ukončení války v roce 1945 byl už vysokoškolským profesorem a nostalgicky na dílnu vzpomínal. O kameni - příteli Zůstaňme však ještě chvilku u baroka. Když jsem před lety v Římě poprvé spatřil na vlastní oči práce J. B. Berniniho, bez dlouhého přemýšlení jsem ho zařadil mezi nezáživné naturalisty nehodné mého pohledu. Dnes vidím, jak je mládí pošetilé a hloupé. Italský barok má několik otců a Bernini mezi ně nesporně patří. Při dokončení prvních barokních staveb se musel věřícím tajit dech. Byly obrovité, bohaté tvarem i výzdobou. Spolupráce sochařů a malířů s architektem byla neodmyslitelná. Nesly s sebou palčivé problémy víry a moci a přinášely dlouho potlačovaný kult ženy - Panny Marie. Matyáš Braun, rodem z Tyrolska, než přišel do Čech, pobýval v Itálii, poznal jistě práce Berniniho, jeho virtuózně zpracované mramory. Ale v Čechách nalezl zcela jiný sochařský materiál - pískovec. Ten se od italských mramorů, jako je třeba carrarský vápenec, lišil jako světlo od stínu. Mramory se snadno vyhlazují až do vysokého lesku, pískovec je porézní, saje vodu a sotva se dá vyhladit. Zůstává slepý, zatímco mramor ožívá a probarvuje se právě leskem. Navíc pískovec pomalu, ale nenávratně na volném povětří černá, díky kyselině dusičné, obsažené ve vzduchu. Braun brzo pochopil, že dva druhy kamenů vyžadují zcela odlišné zpracování povrchu sochy. Nenutil pískovci hladkou plochu. Aby ho odevzdal divákovi čtivější, zanechával na ploše stopy dlát, až přišel na vlastní metodu načechraného kamene. Povrchy jeho soch jsou živé a výmluvné. Nejlépe se pozná na originálech jeho Ctností a Neřestí v kukském lapidáriu, že Braun naučil pískovec zpívat. Laik žasne, odborník nešetří chválou, co Braun s pískovcem dovedl... a Wagner tuto nabídku přijal. Kámen pro něho přestal být studeným a houževnatým materiálem, ale stal se přítelem, se kterým našli společnou řeč. O ženách a o portrétu Je hodně dávno, co malý kluk pobíhal po dvoře otcovy kamenické dílny a z úlomků pískovce se pokoušel sestavovat tvary, které podněcovaly jeho vrozenou fantazii. Přešly pak zlé roky první světové války a jinoch maluje a pokouší se psát verše. Pak se mu otevřela brána sochařsko- -kamenické školy v Hořicích, která mu dala pevné základy a později i vzornou a ušlechtilou ženu Marii. Byla žačkou Bohumila Kafky na pražské Akademii. Oba tam studovali. Ona u profesora rodáka novopackého a on u Štursy, který byl kdysi také žákem hořické školy. Jak je to v tom Královéhradeckém kraji všechno sochařsky promíchané, aby se včas složilo do úhledných přihrádek... Před válkou, nemýlím-li se, byly v Čechách snad jen čtyři sochařky. Po válce mohly začít studovat další dívky a ženy, což však ne všichni profesoři vítali. Sochařství je přece jen povoláním pro muže! Jistou výjimkou mezi konzervativními pedagogy byl Josef Wagner. Přijímal do svého ateliéru dívky tak nějak samozřejmě. Snad věřil ženám víc než ostatní pedagogové na Akademii i VŠUP. Měl vlastní zkušenosti. Jeho žena, Marie Wagnerová-Kulhánková, byla jednou z oněch čtyř prvních českých sochařek... Od roku 1950, hned po maturitě na hořické škole, jsem byl po celé studium žákem Josefa Wagnera. Často říkával, že portrét je alfa i omega sochařství. Dlouho jsem tomu nerozuměl, ale když jsem sochařsky dospěl, pochopil jsem. V sochařském portrétu je obsaženo všechno, co sochařství do výtvarného umění může vložit: odezírání skutečnosti, nízký reliéf tváře, základní objemy, modelace, celkový výraz, střetnutí s divákem, srovnávání s realitou, výtvarná nadsázka, odvaha umělcova. Každý portrét je dějištěm překvapivých odhalení a vynálezů. U manželského páru by to mělo platit dvojnásob. Manželé Wagnerovi se navzájem portrétovali. Paní Marie portrétovala profesora už jako mladíka a on zase ji jako svou milou a později jako matku jejich dvou synů. Josefa a Jana. O korektuře, o žácích Pan profesor občas připomínal, že při korekturách si bere za vzor postupy Jana Štursy. Ten zásadně nezasahoval žákům do práce, nikdy jim sám neukazoval způsob modelace, neopravoval chyby. Hovořil s nimi, přirovnával, zdůrazňoval a tak trochu naváděl, kde je možno v knihovnách nasbírat vědomosti. Náš pan profesor používal několik ustálených poznámek, které jsme pak dokázali rozšifrovat a brát je jako stupnici kvality naší práce: 1... tak to se zlepšilo 2... pokračujte 3... ano, to si dělejte, ale doma! Podle této osobité klasifikace jsme potom do příští korektury nosili buď hlavu vzhůru, anebo svěšenou. Snad by bylo vhodné, když už jsem se rozpovídal o škole, abych objasnil, co že to ta korektura vlastně je. Je to den D, kdy profesor pravidelně přichází mezi své žáky, aby zjistil atmosféru a výsledky svěřenců. Je to sváteční den, důležitý den v týdnu. Za žádných podmínek nebývá přiznána omluva. Chybět na korektuře je hřích páchaný jak na profesorovi, tak i na sobě samém. Wagner vnášel do ateliéru dobrou náladu, nikdy nebyl rozčílený, rozdával úsměvy, někdy i egyptky. To se posluchači shromáždí kolem kantora a ten jde od stolku ke stolku a ukazuje chyby, slovem pobízí k pracovitosti, sem tam pochválí a dává si pozor, aby při další korektuře poznal pokrok nebo právě naopak. Je to hodnocení i pobídka. Výuka na uměleckých výtvarných školách nemá žádná skripta, žádné osnovy ani ustálené pomůcky. Výuka je nepřetržitá snaha se něco naučit, rozpoznat kvalitu a osvojit si nebo už jen vypilovat řemeslo. Osoba asistenta při korekturách je důležitá. Asistent zastupuje profesora za jeho nepřítomnosti a vede ateliér po stránce technické. Názory asistentovy a profesorovy by měly být přibližně stejné. Má-li asistent názory protichůdné, měl by svůj post opustit. Vysokoškolské studium uměleckých disciplín je, podle mého názoru, žákovým dospíváním, zráním a cvičením výtvarné paměti. Není ani tak hromaděním znalostí, jako spíš otevřením duše, příklonem k osobní tvořivosti a posilováním odvahy poprat se s neúspěchy, které mohou nastat. To, že Josef Wagner byl dobrým pedagogem, dosvědčují dnes jména jeho žáků, kteří si během vlastní tvorby vydobyli pevné místo v českém sochařství: Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Zdena Fibichová, Jan Hendrych a Slováci Ludvík Korkoš, Andrej Rudavský, Jan Bartusz a další. O minulosti a současnosti Řekl jsem, že ve Wagnerově práci doznívá český barok. On je však sochařem současným, novodobým. Ostatně rok jeho narození byl prvním krokem do století dvacátého. Jak se slučují tyto skutečnosti? Chtěl bych sám sobě odpovědět na příkladu jeho sochy „Smutné jaro“ z roku 1942: Štíhlá dívčí postava v životní velikosti, vertikálně mírně zvlněná do protáhlého písmene S. Její pohyb připomene jemnou spirálu Braunových figur, však jen jako dotek vzpomínky. Není alegorií v barokním slova smyslu. Něha jejího výrazu nás posouvá o dvě století. Je to dívka našich dnů. Závrať z vůně květů podtržená vykřičníkem pravého předloktí je vrcholem kompozice a přitom prchavým okamžikem. Dívka se však vůní květů sama v květ proměňuje. Smutný úsměv je možná náladou dospívání, možná smutkem ze ztráty něčeho významného nebo smutkem z bezmocnosti ovlivnit situaci, ve které se autor nacházel. Rok 1942 nebyl přece rokem bezstarostných tanců a radovánek. Její cit a něha prosákly na povrch sevřeného kamene, který jen odvážným sochařům dovolí proteplit a polidštit svůj chlad. Smutek jara pozorně naslouchá kamenným předkům z dílen barokních mistrů. Doznívání baroka v díle Wagnerově není tedy v přímém následování barokních principů a postupů, ale v rovině duchovní a v porozumění sochařskému materiálu o dvě a půl století později. V tomto ohledu byl Wagner autorem neopakovatelným, který dovedl propojit slavnou minulost kamene se současnem poučeně a přesvědčivě. O kresbě Mezi odborníky se hovoří v superlativech o Wagnerově kresbě. Myslím si, že právem. Kresbu můžeme považovat za mezinárodní jazyk. Dovede vysvětlovat, vidí do budoucna, vypráví, je srozumitelná. Kresba sochařská je jedna z jejích disciplín. Trochu odlišná, s přízvukem vize. Profesor Wagner nás, své žáky, vedl a nabádal ke kreslení jako k hbité pomůcce, jako k snadnému zachycení první myšlenky. Sám obdivoval kresby Rodinovy, Mařatkovy a Štursovy. U těchto tří sochařských velikánů však kresba dosahuje úplné samostatnosti, je konečným uměleckým činem na dalším zpracování nezávislým. Běžně je kresba vlastně jistým úložištěm tvůrčích záměrů. Wagnerova kresba nám umožňuje brát ji jako znásobení tvůrčí osobnosti sochařovy. O sochaři-básníkovi Setkal jsem se s Josefem Wagnerem až jako uchazeč o vstup do jeho ateliéru na VŠUP. Co je sochařské řemeslo mi vysvětlili v Hořicích, ale co je umění, to vím od svého profesora. Jeho příklad sochaře-básníka ve mně bude znít, co budu živ. Jsem mu za to vděčen. Zemřel vlastně mlád. Bylo mu 57 let. Pamatuji se na jeho pohřeb v Hořicích. Při něm jsem překvapeně hleděl na jeho přítele, moravského sochaře Vincence Makovského. Po tvářích mu nezadržitelně stékaly slzy jako hrachy. Nebyl sám. REPRO z knihy Jana M. Tomeše: Sochař Josef Wagner, Odeon 1985
|