Jaký vrcholek vás zatím „dostal“ nejvíc?
Jednoznačně sopka Osorno v Chile. Zatím můj nejhezčí výstup s úžasným rozhledem. V Chile jsem v roce 1995 absolvoval se svým bratrem Jiřím a s kolegou a přítelem Pavlem Gregorem i svůj vůbec nejvyšší výstup - bezejmenný kopec vypínající se nad gejzíry El Tatio do výšky asi 5300 metrů nad mořem.

Kdy se naposledy zatetelilo blahem vaše profesionální srdce, pane profesore?
Když jsem před měsícem dostal e-mail od profesora Eugena Braunwalda, autora nejznámější učebnice kardiologie na světě, v němž mě požádal o zapůjčení diapozitivů z naší studie PRAGUE-2, protože by je rád prezen-
toval při semináři na své klinice v USA. Z toho jsem byl opravdu naměkko.

Váš otec, profesor Jiří Widimský, je nejen výborný kardiolog, ale také muž svérázný a rozhodně ne tuctový. Co jste po něm „odborně“ zdědil?
Kromě lásky k medicíně snad i určitý kritický postoj k „jednoznačným“ pravdám - prostě dívat se na zdánlivě „jasná“ fakta vždy kritickým pohledem.

Na co například?
Třeba právě v otázce primární koronární angioplastiky při léčbě akutního infarktu myokardu, jíž se zabývá ona zmíněná studie. Poprvé jsme na naší klinice tuto metodu zavedli v roce 1993. Po třech letech už bylo jasné, že riziko dalšího infarktu snižuje o více než polovinu. Proto jsem tenkrát navrhl, aby k nám byli sváženi i pacienti z jiných nemocnic, kde angioplastiku provést nelze. Přínos takového postupu pro nemocné jsme chtěli dokázat randomizovanou studií PRAGUE-1, a tak jsme v roce 1996 požádali společně s kolegy z dalších 20 nemocnic o grant na tuto studii Interní grantovou agenturu Ministerstva zdravotnictví ČR. Žádost vzbudila velký rozruch. Řada lidí (včetně renomovaných kardiologů starší generace) si myslela, že mi přeskočilo, že transport na dlouhé vzdálenosti nemocným v akutní fázi infarktu, kteří by podle tehdejších představ měli spíš nehnutě ležet na lůžku, naopak ublíží. Byl jsem předvolán na Vědeckou radu MZ ČR, která nám nejdříve chtěla studii zakázat. Pak nám Vědecká rada po ostré debatě grant sice nepřidělila (dodnes mám schované zdůvodnění: „pro nízkou vědeckou hodnotu projektu se finanční podpora grantem zamítá“), ale díky podpoře výboru České kardiologické společnosti nakonec povolila studii zahájit. Načež jsme ji realizovali díky nadšení lékařů a sester 21 nemocnic v České republice a výsledky jsme prezentovali v roce 1999 na sjezdu Evropské kardiologické společnosti v Barceloně v prestižní sekci „Hot Line Clinical Trials“. V této sekci se každoročně předkládají výsledky patnácti nejvýznamnějších evropských kardiologických projektů roku a náš referát byl první, který tam kdy ze zemí bývalé východní Evropy zazněl. Na to konto jsme pokračovali studií PRAGUE-2. Na rozdíl od první byla tato druhá studie tzv. mortalitní (tj. cílem bylo prokázat snížení celkové mortality, zatímco PRAGUE-1 byla menší studií a zabývala se kombinovaným klinickým benefitem). Zahrnovala 850 pacientů z 51 nemocnic a přinesla ještě větší úspěch. Její závěry jsme zveřejnili v roce 2002 na dalším evropském kardiologickém sjezdu v Berlíně opět v sekci „Hot Line Clinical Trials“ a o měsíc později i v podobně prestižní sekci „Late Breaking Clinical Trials“ na velkém kongresu TCT ve Washingtonu.

V poválečných učebnicích medicíny se studenti dočetli, že u ischemické choroby srdeční léčba neexistuje. Dnes je nám takové konstatování k smíchu. Pokrok je obří. Pro laiky má však právě teď nejspíš „televizní“ podobu viditelně zdevastovaného sedmapadesátiletého muže s umělým srdcem v klíně, z něhož vedou desítky hadiček. Nemáte někdy pocit, pane profesore, že věda možná přece jen zašla příliš daleko?
Myslím, že problém je úplně v něčem jiném: totiž v tom, co z vědeckého pokroku novináři veřejnosti ukazují, respektive co ukazovat chtějí. Předvést angioplastiku, kterých se ročně provede v této zemi přes 10 000, není žádná senzace. Umělé srdce ano. Pro mě ale umělé srdce ten největší pokrok kardiologie nepředstavuje. Za ten považuji naprostou dostupnost běžnějších postupů v kardiochirurgii (bypassy, umělé chlopně), ohromný rozmach intervenční kardiologie (angioplastiky, stenty), a především moderní farmakoterapii, která nám nabídla ACE inhibitory, betablokátory, statiny, antitrombotika... Každé z těchto skupin léků vděčíme za 25 až 30procentní snížení rizika úmrtí.

Když už jsme u něj... Doposud nejznámější rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění, představujících pandemii doby - hypertenzi, obezitu, hyperlipidemii a kouření - odhalili lékaři už před mnoha lety. Dlouho je zná i veřejnost, a přece nedbá. Nepropadáte někdy skepsi z pocitu marnosti? A čím to vůbec podle vás je, že lidé o škodlivosti těchto rizikových faktorů vědí, ale konají, jako by nevěděli?
Řeknu vám otřesný příklad. Před dvěma lety mi přivezli do služby pětatřicetiletého muže s velkým infarktem, v šoku. Udělal jsem mu angioplastiku, zákrok za sto tisíc. Čtvrtý den poté jsem ho potkal před klinikou v županu, jak kouří. Důrazně jsme mu domlouvali. To se ví, že kouřil dál. Za půl roku ho přivezli znovu, pro změnu s mozkovou mrtvicí...
Přístup k prevenci nesouvisí s inteligencí, ale především s povahou, s postojem k životu. Prevence je samozřejmě nesmírně důležitá věc. Žádným způsobem však není možné někoho přesvědčit, aby dělal to, co je proti jeho vůli. Ostatně i jeden francouzský kolega, kardiolog, se proslavil tím, že po infarktu prohlásil něco v tom smyslu, že než aby přestal kouřit a začal běhat, radši bude žít dál po svém a umře. Každý z nás je zkrátka pánem svého vlastního těla a jako lékař to musím respektovat. Nemocným vždy vysvětlím, co je pro ně nejlepší - jaká životospráva, jaké léky, jaký instrumentální či operační zákrok. Vysvětluji a přesvědčuji nemocné s úsměvem - a když pacient doporučení odmítne, nezlobím se na něj pro to: je to přece jeho tělo a jeho svobodné rozhodnutí. Mnoho nemocných tento přístup přesvědčí více než zákazy a příkazy. Samozřejmě každému doporučuji totéž, co dělám já: nekouřím, jsem „poloviční“ vegetarián (maso jím maximálně jednou denně - a to ještě většinou kuře či rybu), jezdím na kole, běhám, chodím po horách.
Výzkum v poslední době prezentuje další nové poznatky týkající se rizikových faktorů, které se podílejí na vzniku aterosklerózy. Mnozí vědci vyslovili hypotézu, že významnou roli hraje infekční agens. Přikláníte se k nim?
Podíl infekce na rozvoji aterosklerózy u některých pacientů považuji za možný. Jsem si však prakticky jistý tím, že ateroskleróza není způsobena pouze infekčním agens. Spíše myslím, že se za tímto onemocněním skrývá hned několik různých nemocí, různých procesů, pro něž doposud používáme jediný termín „ateroskleróza“. Například někdo má „aterosklerózu“ převážně z poruchy tukového metabolismu, jiný „aterosklerózu“ převážně z poruchy srážlivosti krve a jiný „aterosklerózu“ převážně z infekce... Toto je ale má „soukromá“ teorie, pro kterou neexistuje žádný důkaz, spíše je pravděpodobné, že jde o kombinaci mnoha příčin a u každého nemocného se více uplatňuje jiná z nich.
Široká škála moderních léků umožňuje „šít“ každému nemocnému terapii na míru. Máte pocit, že této šance naši lékaři skutečně využívají?
Čeští lékaři jsou podle mého názoru na velmi dobré úrovni - minimálně odpovídá průměru západoevropskému či americkému. Čeští lékaři, pokud jde o „individulalizaci“ léčby nemocných, jsou možná i dále než jejich kolegové v USA. Někteří lékaři střední generace mají ještě to plus, že z dob minulých jsou naučení tvořivě přemýšlet a improvizovat - kde nebyla technika ani léky, musel se více uplatňovat cit, rozum a intelekt lékaře.

Ve Spojených státech vytáhli nyní do boje proti náhlé smrti rozmísťováním automatických zevních defibrilátorů do terénu, v první řadě všude tam, kde se shromažďuje hodně lidí. V Evropě podléhá denně náhlé smrti 1500 až 2000 lidí. Myslíte, že bychom se měli vydat stejnou cestou?
Pacient, kterého postihne náhlá srdeční zástava (tzv. náhlá smrt) třeba na letišti nebo na nádraží, umírá dnes vlastně zbytečně. Kdyby byl okamžitě napojen na defibrilátor, bezpochyby by přežil. Praxe je ovšem nesrovnatelně složitější. Mezi okamžikem, kdy člověk zkolabuje a kdy k němu přispěchá odborník s defibrilátorem, bývá vždy prodleva, navíc ne každý, kdo není zvyklý poskytovat první pomoc kardiakům, dokáže s defibrilátorem správně zacházet. Během deseti minut nám ovšem odchází mozek... Je to tedy racionální postup, ale je třeba verifikovat, jak je to s jeho kost-efektivitou neboli kolik taková záchrana života stojí, na jak dlouho je život takto zachráněn a o jak kvalitní život se jedná. To ještě, aspoň pokud vím, nikdo nikdy nespočítal.

V 70. letech minulého století se zrodilo hypertenzní pravidlo polovin: pouze polovina nemocných je léčena, jen polovina z nich správně, jen polovina pacientů užívá léky tak, jak má... Jaký podíl platí podle vašich zkušeností dnes?
Rozhodně příznivější, což vidím podle pacientů, kteří k nám přicházejí. Přesná současná čísla neznám, protože hypertenzí se do hloubky nezabývám.

Kdybyste měl možnost probudit se na chvíli za sto let, co by vás v medicíně asi nejvíc zajímalo? A co z běžného života?
Zajímalo by mě, jaká je momentálně průměrná délka života a v jakém věku lidé odcházejí do důchodu. V oblasti kardiologie bych se rozhodně vyptával, zda už lékaři s pomocí injekčních biologických působků umějí běžně docílit, aby pacientovi vyrostly nové cévy nebo nový srdeční sval. V běžném životě by mě zajímalo, zda se ještě lidé rozmnožují normálně - pohlavním stykem -, anebo zda degenerace lidstva postoupila tak daleko, že se lidé už jen klonují.....
Renata Červenková
Autorka je redaktorkou Marianne

Prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc. (49)
- 1979: absolvoval FVL UK v Praze
- po promoci nastoupil na II. interní
kliniku Vinohradské nemocnice, kde se od sanitáře (při studiu), sekundáře a vědeckého aspiranta vypracoval na vedoucího lékaře Kardiocentra a přednostu nové kliniky, kterou založil v roce 2001: III. interní - kardiologické kliniky.
- 1988: jeden ze sedmi českých
kardiologů, kteří získali čestný titul ‚Founding Fellow of the European Society of Cardiology’
- 1990/1991: roční stáž
v Thoraxcentru Erasmovy univerzity v Rotterdamu; do Nizozemí se později několikrát vrátil kvůli výcviku v angioplastikách či řešení výzkumných projektů
- 1990 - 1993 a 1995 - 98: člen
výboru České kardiologické společnosti s úkolem koordinovat vznik Národního kardiovaskulárního programu
- 1994 - 2002: člen výboru České
internistické společnosti
- 1995: obhájil doktorskou dizertační
práci na téma Funkce a perfúze myokardu u ischemické choroby srdeční
- 1997 - 99: autor, organizátor a hlavní
koordinátor multicentrické randomizované národní studie PRAGUE-1
- 1998: jmenován profesorem
vnitřního lékařství
- 1998 - 2002: člen řídícího vědeckého
výboru Evropské kardiologické společnosti
- 2000 - 2003: prorektor Univerzity
Karlovy
- 2001: zahraniční expert pro program
rozvoje invazivní kardiologie v Kanadě
- řešitel mnoha vědeckých grantů
a mezinárodních výzkumných studií (například OASIS study Group při McMaster University v kanadském Hamiltonu)
- autor mnoha publikací a článků
zveřejněných (a také hojně citovaných) v zahraničním odborném tisku
- manželka Markéta pracuje v kongre-
sové agentuře, dcera Zuzana (23) studuje Filozofickou fakultu UK a mladší Tereza (18) gymnázium.