Kdo si prohlédne tak názornou přehlídku všemožných nemocí a ještě k tomu si přečte pár článků o možných následcích cestování, získá nejspíš pocit, že jediným bezpečným místem jsou leda vlastní humna. Kam jezdíte na dovolenou vy?
Na chatu na Ohři, kousek za Karlovy Vary. Posedět sám nebo s kamarády a vyvětrat všechny ty bolesti, které ke mně pacienti z dálav přinášejí. Když je vidíte, začnete si opravdu vážit toho, co máte doma.

Existuje na světě oblast, kam by vás při vašich vědomostech nikdo nedostal?
Já jsem dost magor, vlezu skoro všude. Nejspíš bych si ale odpustil rovníkovou Afriku, kde tse-tse hojně roznáší spavou nemoc. Na druhé straně, s dobrou znalostí a vybavením lze už dnes cestovat všude.

Strávil jste jeden a půldruhého roku v amazonských pralesích na území Peru. Jak jste se tam vlastně dostal?
Náhodou. Tahle nabídka nebyla lukrativní, jinak bych samosebou nejel já, tehdy víceméně novic na Klinice pracovního lékařství Vinohradské nemocnice. Škodaexport tehdy sháněl doktora, který by se staral o šedesátku jeho pracovníků, stavějících malou elektrárnu v Pucalpě. Pro mě, kterému se tak strašně líbil film Ryby zpívají na Ucayali, natočený podle stejnojmenné knihy, byla ovšem tahle možnost lákavá. Mimochodem, právě v těchto končinách, kde měli narkotrafikanti větší slovo než armáda, se do pralesa zřítilo i letadlo z Limy, z něhož se zachránila jedna dívka, o které později taky natočili film.
Byla to po vás vysoká škola tropické medicíny?
No jistě. V jediné kloudné tamní restauraci jsem se seznámil s náměstkem ředitele blízké Hospital de Amazonico, která měla spádovou oblast velkou asi jako naše republika. My Češi jsme ale pro místní byli lidmi ze země komunismu, který propagovali - nejčastěji vraždami - teroristé ze Světlé stezky, a tak s námi jednali opatrně. Zanedlouho se však Orlando na mě obrátil s prosbou, abych ošetřil jeho popálenou dcerku. Nedal jinak, ani když jsem ho upozorňoval, že nemám tamní lékař-skou licenci. Naštěstí jsem leccos okoukal, když jsem před přijetím na medicínu dělal lapiducha na oddělení spálenin u primářky Königové, takže se holčička nakonec vyhojila bez jizev. A to mi otevřelo dveře do nemocnice. Orlando mě umožnil chodit do laboratoří, na lůžková oddělení i ambulance. Viděl jsem tedy otevřenou tuberkulózu, lepru, malárii, nejrůznější parazitární onemocnění. Volali mě také k zajímavým případům, které se jen tak nevidí dokonce ani v amazonském pralese. Kromě zkušeností jsem si ovšem z téhle štace přivezl domů návyky, které byly ve střední Evropě na psychiatra. Ještě dlouho po návratu jsem třeba ráno co ráno několikrát bouchl botou o zem nebo při rozestýlání postele chvíli zběsile mával dekou i prostěradlem, abych se zbavil hadů, štírů a jiných potvor.

Dnes už můžeme cestovat do zemí, o nichž jsme ještě donedávna pouze snili. Však taky za exotikou míří z Česka stále víc lidí. Zdaleka ne všichni se ovšem chovají rozumně. Co ze svého pohledu považujete u současných cestovatelů za největší problém?
Každým rokem přibývá obrovské množství batůžkářů, kteří šetří každou desetikorunu a nad očkováním a zdravotní přípravou mávají rukou. Jenomže taková malárie si nevybírá. No a ti, kteří svůj pobyt řízením osudu přežijí bez újmy na zdraví, píšou pak na internetu ostatním, že očkování je holá zbytečnost, pouhé vyhazování peněz. Nic proti internetu. Tvrdím ale, že každý, kdo si tam jde pro informace, by měl vědět, na jakou adresu vlastně jít. Cestovní kanceláře možné hrůzy svým klientům samosebou nelíčí. A většina z nich ještě nepěstuje systém běžný v západní Evropě. Tam klientům k přihlášce na zájezd rovnou předloží i formulář, v němž dotyčný podpisem stvrdí, že byl seznámen se zdravotními a jinými riziky spojenými s cestou, a pokud se nenechá náležitě očkovat, činí tak na vlastní riziko. Tím se firmy vlastně brání situaci, kdy klient po návratu onemocní a zažaluje je o náhradu s tím, že nebyl dostatečně varován. Tady cestovní kanceláře spoléhají na to, že u nás ještě nikdo nikoho, až na vzácné výjimky, nežaluje.

Pravda je ovšem i to, že odpovědněji se na západ od našich hranic chovají nejen firmy, ale i sami cestovatelé. U nás znám dokonce i lékaře, kteří sázejí na štěstí, tedy pomíjejí prevenci a berou si nějaké léky s sebou, až kdyby...
Ano, protože celý proces cestování, abych tak řekl, probíhá dosud jinak než dejme tomu v sousedním Německu. Tady si zájemce ze všeho nejdřív koupí cenově výhodný „last minute zájezd. Teprve pak zjistí, že očkování už časově nestihne. Náležitě vybavenou lékárničku ani moskytiéru si taky obvykle nevezme, protože za léky by dnes zaplatil dalších 500, 700 korun.
Bohužel, pochybuji i o tom, že takový člověk se v případě akutních zdravotních potíží obrátí v té které zemi na kvalitního privátního lékaře - bude se totiž bát, že by ho přišel draho. To by sice přišel, zato léčba by byla nesrovnatelně kvalitnější než v místní veřejné nemocnici. Jak postupuje Němec? Poté, co si vytipuje zájezd, se jde poradit se svým praktickým lékařem, zda je při jeho věku a zdravotním stavu vhodný.
Rozhodne-li se totiž kardiak pro rovníkovou Afriku, je to nebezpečný nesmysl. Pokud mu jeho plány doktor schválí, vydá se do některého z center cestovní medicíny, která jsou vlastně modelem pro naše pracoviště. Tady se dozví, jaké očkování potřebuje a jak dlouho před odjezdem.

Klienti, kteří přicházejí do vašeho Centra, se ale vlastně chovají podobně „uvědoměle, ne?
Ne vždycky. Mnozí paradoxně přicházejí jenom proto, abychom je u-tvrdili v jejich přesvědčení, že očkování absolvovat nemusí. Je to mnohdy podivná konverzace. Řekneme-li, že do země, kam se chystají, jim vakcinaci doporučujeme, pohotově namítnou, že ale podle vyhlášky tam není povinná.
Vysvětlíme jim tedy, že fakt, že není povinnou podmínkou pro udělení víza či vstup do země, ještě neznamená, že není doporučená. I tak ale samosebou patří k těm disciplinovanějším cestovatelům.
Velvyslanci některých exotických zemí, kteří do naší ambulance chodí, se kolikrát diví: Jak to, že necháváte své lidi vyjet k nám bez očkování a bez léků? A já jim na to odpovídám: To by sem nejdřív museli přijít...

Léky proti tropickým onemocněním mají mnoho negativních vedlejších účinků, o nichž se dost diskutuje. Například jedny z nejužívanějších, antimalarika, mohou vyprovokovat psychózy. Značně rizikové mi proto připadá i doporučovaná samoléčba v případě akutních obtíží. Kam se podle vašeho názoru bude farmakoterapie na tomto poli ubírat?
Každý lék má, jak známo, vedlejší účinky. Myslím si, že u těch, které podáváme my, jsou leckdy sporné. Málokdo totiž mluví o tom, že mnoha lidem, kteří dlouhodobě pobývali třeba v Africe nebo Asii, nezničila játra ani tak antimalarika jako spíš přemíra whisky. Výhodou práce na Klinice tropické medicíny bylo, že jsme klienty, kteří vyjížděli na delší pracovní pobyt, důkladně vyšetřovali před odjezdem i po příjezdu, a tak jsem mohli změny v jejich zdravotním stavu objektivně posoudit. A řeknu vám, žádné velké hrůzy způsobené léky jsme nezjistili. Riziko u těchto léků spočívá podle mě v něčem jiném: totiž v tom, že jsou užívány v nesprávných dávkách a nesprávných intervalech. Ostatně, lékaři, kteří působí v rozvojových zemích, dobře vědí, proč antibiotika podávají nemocným injekčně jednou denně - jen tak si udrží kontrolu. U poměrně drahých antimalarik, která si cestovatel musí hradit, se běžné děje, že člověk spolkne první tři tablety, je mu dobře, a tak zbylých pár prodá sousedovi a oba se radují, jak ušetřili. Netuší, že právě v tomto okamžiku vzniká efekt Gaussovy křivky, kdy v krátkém účinku zlikviduje lék vše kromě samé špičky, která ovšem někoho nakazí a hlavně zadělá na vznik nejrezistentnějších kmenů. Stalo se to kdysi se zdánlivě úžasným DDT, s HCH, který měl vyhubit komáry, později s chlorochinem, který měl jednou provždy zatočit s malárií. Dokud se nám tenhle mechanismus nepodaří lidem vysvětlit, moc dál s farmakoterapií nepohneme.

Je něco, čím by ke zlepšení situace mohli podle vás přispět lékaři z jiných oborů?
Praktický doktor v zemích, které mívaly nebo ještě mají kolonie, se pacienta, který k němu přijde s horeč-kou, zcela automaticky ptá: A kde jste cestoval, pane? Pokud zdejší pacient sám neupozorní na to, že se právě vrátil z Ekvádoru, tahle otázka téměř nikoho nenapadne. I když musím uznat, že osvícených lékařů přibývá. Je to i zásluha toho, že cestovní medicína se už přednáší na lékař-ských fakultách a v postgraduálech.
Máte nějaký konkrétní důvod, proč žehrat na systém zdravotní péče, který u nás momentálně panuje?
Stejně jako ostatní kolegové i my vedeme chronickou válku se zdravotními pojišťovnami, která je tím svízelnější, že náš obor vlastně není nezbytně nutný. Na druhé straně jsem ale pevně přesvědčen o tom, že milovníci dobrodružství by měli být na své cesty cíleně připojištěni. Jak k tomu přijde pan Novák, který tráví celý život dovolenou na Sázavě, aby se podílel na úhradě často značných nákladů na léčbu někoho jenom proto, že dotyčný se choval v pralese jako divoký skaut na Křivoklátě? Cestování do tropů se prostě stalo adrenalinovým sportem. Je přece jedno, jestli skáčete na gumě z Nuselského mostu nebo projdete v jedněch teniskách a kraťasech džunglí, skok je méně rizikový. Nemám nic proti adrenalinovým sportům, ale je třeba, aby u obou koníčků byla míra rizika únosná. A zkuste mi dneska najít pojišťovnu, která nemá u úrazové pojistky doložku, že se nevztahuje na extrémní sporty.

Stále hlasitěji se nyní hovoří o tom, že v blízké budoucnosti výrazně stoupne migrace obyvatel třetího světa i v České republice. Xenofobní postoje lze pominout, už méně hlasy, které poukazují na možné zavlečení nákazy. Myslíte, že stávající zdravotní filtr je dostačující?
Rozhodně není. Když vysíláme lidi na dlouhé pracovní pobyty od nás, musí mít krevní rozbor na AIDS a syfilis, snímek plic kvůli TBC, vyšetření na svrab... Nechápu, jak je možné, že totéž striktně nevyžadujeme od těch, kteří přijíždějí k nám, Spojené státy americké nevyjímaje. Lidská práva podle mě dovádíme ad absurdum. Když jsem přijel do Peru, po třech měsících jsem musel jet do vzdálené Limy na prefekturu, kde mě od hlavy k patě vyšetřil policejní lékař. Bez jejich razítka bych nedostal pracovní povolení a bez něj zase povolení k dlouhodobému pobytu.Vyšetření a správní řízení jsem si samozřejmě zaplatil.
A zase jsme u Peru, na které, zdá se, vzpomínáte rád. Kam byste se ještě chtěl v životě podívat, pane doktore?
Na Aljašku. Tam bych si chtěl střelit losa - jsem totiž náruživý myslivec. A taky do Austrálie. Vylodil bych se na severním pobřeží a v terénním karavanu projel tenhle kontinent až na samý jih. Otázkou ovšem je, co z toho nakonec zvládnu. Před třemi lety totiž můj osud poněkud změnila opilá řidička, která vlítla do vozu, v němž jsme jeli s manželkou. Oba nás potom pracně spravoval primář Kubín ve Varech, ten, který operoval i Gregoryho Pecka... No, uvidíme.

MUDr. Jan Rutsch (54)
- po maturitě absolvoval nástavbové studium na střední zdravotnické škole
- v roce 1978 promoval na III. lékařské fakultě UK v Praze
- postupně pracoval na v hygienické službě, Záchranné službě, v Ústavu tropické medicíny ILF Praha a na lůžkovém oddělní a ambulanci pro pracovníky v zahraničí Kliniky geo-grafické medicíny FNKV
- atestoval v oboru vnitřní lékařství a lékařská parazitologie
- opakovaně a dlouhodoběji pobýval pracovně v Peru, Egyptě, Indii, Súdánu
- od roku 1997 pracuje v Centru cestovní medicíny, kterou v Praze provozuje firma Medpharm.

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopise
Marianne