Hudebního skladatele Emanuela Kuksu jsem viděl jen jednou v životě. Ani jsem mu neukázal fotografie, při jejichž pořizování tak důstojně pózoval. Vyznáním Emanuela Kuksy je partitura opery Admétos a smrt. Dokončil ji včetně libreta v osmdesáti letech, těsně před svou smrtí. A kovové kostry soch, jež Eva Filemonová obalila masem z umělého pískovcového kamene. Sochy drží čestnou posmrtnou stráž v zahradě i v surrealistickém domě, v němž duch skladatele bude přebývat ještě po staletí. U vchodu do domu připevnil dvojzvon - hudební nástroj. A taky vlastnoručně zhotovený buben, na který mi pro radost zahrál. Jsem si jist, že bubnoval naposledy v životě. Jakož i naposledy v životě udeřil do kláves svého křídla a zazpíval slováckou písničku. Hlasem mohutným. Svůj kontrabas věnoval Emanuel Kuksa strážnickému muzeu. Vyznáním Evy Filemonové jsou obrazy a sochy. Vyfotografoval jsem ji u jejího největšího obrazu. Jmenuje se Náhražkový život a představuje morální zkázu lidstva. Umělý falus na klíček je větší než postava ženy. Vysvětlila mi, že sgrafita, jimiž vyzdobila fasádu historického domu, zobrazují boj přírody s civilizací. Reliéf na zadní straně domu představuje prosbu o déšť a sochy pod okny jsou malířčini psi, boxeři Haronek a Šošonek. Při obědě v kapli, jenž byl i večeří Páně, jsem vyfotografoval Emanuela Kuksu, jeho ženu Evu Filemonovou a jejího syna Borise Filemona, soudce a fotografa. Emanuel Kuksa zemřel 18. září 2003. Eva Filemonová v domě v Ostřešanech dál maluje surrealistické koně svého modrého období.
|