A už jsme úplně jinde, čas se valí a divoce duní, událo se mnohé, císař Josef II. zrušil nevolnictví a zaručil náboženskou toleranci, ve Francii se rozhořela revoluce, a protože popravila nejen krále a královnu, ale i své vůdce, vyděsila celou Evropu, monarchy ovšem obzvláště, a když Napoleon podupal lán světa od Paříže po Moskvu, evropské státy, opevněné ve Svaté alianci, si vzájemně slibovaly jediné - návrat ke starým dobrým pořádkům, a hlavně žádnou revoluci, což byla srozumitelná píseň pro staré dobré dynastie, jež se teď jakoby navždy utrůnily na svých trůnech, včetně toho habsburského, jenže výbuchy lidské vůle a jejich zákazy se neplánují ve vysokých salonech, Vaše císařské Veličenstvo a Excelence pane kancléři Metternichu, avšak i v té zatuchlé, přidušené době předbřeznové přece jen přicházejí dobré zprávy - roku 1822 se narodil Ingnác Vojtěch Ullmann, snad je to symbolické, že do tehdejších podmračených časů vstoupil jako první z těch, kteří budou formovat pražskou architekturu devatenáctého století, o Ullmannovi nemůže být pochyb, stane se - ačkoli vždycky zastíněn Josef Zítkem - prvořadou osobností své doby, a rok po Ullmannovi poprvé pohlédne na svět Antonín Viktor Barvitius, v následujícím desetiletí Zítek, ve čtyřicátých letech Schulz a Schubert - a už tedy žijí a nikdo ještě netuší, že to jsou budoucí protagonisté českého architektonického historismu, zvláště kouzlo novorenesance dostali někteří z nich přímo do kolébky,
ale kdo by také co tušil, Pražané mají docela jiné starosti, i do hlavního města Českého království dolétlo opojné slovo konstituce a vlastencové jásají, bláhoví, jako by se už změnil svět, jenže on se nezmění, ve Vídni sice vypukne revoluce, Jeho císařské Veličenstvo bude mít starosti a pan státní kancléř Metternich se poděkuje, taky Praha bude vzhůru nohama a na jejích barikádách padnou výstřely, ale záhy utichnou pod kanonádou Windischgrätzových děl... a po roce se rozjede mašinerie zatýkání a žaláře se zaplní a zlatoústý Palacký zavře ústa a Rieger se ztratí do ciziny, a když komisař Dedera doveze Havlíčka do Brixenu, bude ticho jako po pěšině.
Hluboké, zlověstné bachovské ticho, dlouhý útlum, mrtvo, celá padesátá léta.
Jenže mladí byli naštěstí připraveni. Již v roce 1858 vydali čtyřiadvacetiletý Jan Neruda a o rok mladší Vítězslav Hálek literární almanach Máj, programový sešit nové generace, čerstvý vítr - a to byla předzvěst. Obleva se přibližovala. Bachův absolutistický režim se zhroutil a „český politický program“, jak napsaly právě založené Národní listy prvního ledna 1861, se ambiciózně rozmáchl. Lidé jako by se probudili. Těch společenských událostí náhle a setkání a slavností a bálů a oslav a poutí a pochodů a vycházek a veselic! Vyrostlo novorenesanční Prozatímní divadlo, dílo architekta Ignáce Ullmanna, a v něm česká představení. Rodí se spolky: Umělecká beseda, Hlahol, Sokol... Spolkový život, charakteristický fenomén posledních desetiletí devatenáctého století a zá