|
reklama
| Nerovnost ničí kariéry |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.54/2007, str. 43 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Smutně a nehorázně skončila veřejná dráha jednoho z nejvěhlasnějších vědců 20. století: James Watson, jehož díla (lépe řečeno jedno jediné dílo) se zasloužila o to, že tisíce nadaných mladých mozků po desetiletí viděly v molekulární biologii nejlepší pole pro uplatnění svých talentů, byl nakonec vypoklonkován z laboratoří v Cold Spring Harboru do „zaslouženého“ důchodu.
|
|
Neuvěřitelný příběh jeho vzestupu a pádu si však žádá cosi jako poučení nebo epilog. Vzhledem k mimořádné odbornosti čtenářů tohoto časopisu vynechám okolnosti a vědeckou podstatu jeho objevu, z něhož, ač byl učiněn v širší skupině, právě Watson dokázal vytěžit závratné dividendy. Autorství Watsona v rozšifrování struktury DNA bylo zpochybňováno tak vehementně, že úlohu spolutvůrců musel znehodnotit v knize „Dvojí spirála“, čímž dokázal, že vlastní nejen vědecký, ale také spisovatelský talent. Bestseller měl všechno, co si publikum žádá: dramatický závod s časem, svár účinkujících, slávu vítězů, čest poražených. Právě díky literatuře se Watson definitivně stal světovou celebritou: jeho přednášky byly beznadějně vyprodány, zbožňovali ho i ti kolegové, kteří dobře věděli, že v jeho stínu zůstávají mnozí současníci, kteří pro vědu udělali nesrovnatelně více. O laické veřejnosti ani nemluvě: James Watson byl pro ni v biologii tím, čím byl Einstein ve fyzice. Psal učebnice, přednášel, pár let řídil projekt dešifrace lidského genomu. Velké objevy nedělal, jenže byl to ten vzácný případ, kdy jeden objev postačí na celý život.
Rarášek mu napískal, že již jako osmdesátiletý kmet poskytl rozhovor londýnským Timesům, v němž vyjádřil pochybnosti ohledně vyhlídek Afriky na rozvoj. „Naše politika vychází z toho, že černoši mají stejný intelekt jako my, avšak výsledky veškerých testů dokazují opak.“ A dodal: „Společensky jsou si lidé rovni, avšak každý, kdo má mezi spolupracovníky černochy, ví, že ve skutečnosti tomu tak není.“ Bouře, která po tomto prohlášení následovala, byla vcelku zevrubně popsána: nedávný idol byl označen za rasistu a vypuzen ze všech jevišť světa. Je snadné prohlásit veřejnou nevoli za záchvat typické západní politické korektnosti. Najdou se asi i tací „bojovníci za pravdu“, kteří Watsona označí za mučedníka, který jen řekl nahlas to, co si ostatní myslí. Vskutku: cožpak neexistují vědecky doložená fakta svědčící o rozdílných intelektuálních schopnostech různých rasových a národnostních skupin? To jistě, jenže stejnou pravdou je, že žádný důvod pro zobecňující tvrzení tato fakta neskýtají. Zkouškám nejsou podrobována nemluvňata, nýbrž dospělí jedinci vychovaní uvnitř toho kterého socia, v určitém společenském nebo etnokulturním prostředí, s vlastní kladnou nebo zápornou intelektuální zkušeností. Vzdělanostní návyky různých skupin se liší jako nebe a dudy. Na genetické úrovni mezirasové rozdíly nejsou nikterak významnější než rozdílnosti mezi jedinci uvnitř stejné rasy - tolik je vědecky prokázáno.
Je však plodné odsuzovat Watsona z příliš samozřejmých tzv. „obecně humanistických pozic“, jichž má každý plné zuby? Cožpak se dennodenně nesetkáváme s projevy lidských vzájemných odlišností, včetně intelektuální rozrůzněnosti? Proč tedy popírat, co je očividné? Hlavní otázka v tomto sporu by měla znít jinak: Dává nám toto zjištění právo žádat, aby byla zrušena rovnost mezi lidmi? A odpověď na tuto otázku je rovněž dobře známá.
Žádné skutečné rozdílnosti, ať jsou jakkoli prokazatelné, neospravedlňují nerovnost. V dějinách však mnohokrát byly jako ospravedlnění použity. Že Watson tuto zkušenost nedocenil, je, zdá se, jeho osudovým omylem. Nejde přece pouze o Afričany. Kdysi Římané pohrdali barbary, Evropané se povyšovali nad Asiaty, a dokonce uvnitř samotné Evropy protestanti tvrdili, že přihlouplí katoličtí jižané nejsou způsobilí k demokracii. Takovými domnělými pravdami se ospravedlňovalo otrokářství, nevolnictví, jakož i různé teorie nad a podlidskosti.
Nemá smysl popírat rozdíly mezi sedlákem a akademikem - byla by to bohapustá lež. Jenže jeden bez druhého existovat nemůže. Skutečnost, že akademik na rozdíl od sedláka to ví, nějakými zvláštními privileji ho nenaděluje. Své privileje totiž již bohatě vyčerpal: původem, vzděláním, movitostí atd. Stavět se vůči nevzdělanému jako vůči dobytku je nejenže nedůstojné, ale také hloupé. Ne nadarmo se říká, že sebechvála smrdí. Kdo říká, že je nejchytřejší, dokazuje tím pravý opak. Platí to také pro rasy a národy. Že Nigerijec jinak reaguje na nějakou životní nebo společenskou situaci než Kanaďan, nic nevypovídá o tom, že jeden z nich je lepší nebo horší než druhý. Žádná taková úměra neexistuje. Lidé si jsou rovni nikoli proto, že to tak nařizuje soudobá intelektuální móda, nýbrž proto, že opačné tvrzení vždy spolehlivě vedlo lidstvo do slepých uliček a do džungle. Ať už skutečná rovnost je nebo není dosažitelná, rezignace na ni by byla rezignací na společenské sebezdokonalování. Rovnými mohou být pouze vztahy mezi jedinci různými a svobodnými - v kasárnách nebo táborech nucených prací rovnosti pšenka nekvete.
James Watson se samozřejmě stal obětí novinářské senzacechtivosti. Avšak člověk jeho společenského postavení by měl vážit každé své slovo na zlatých lékárnických vahách. Nebyl to první ani poslední vavříny ověnčený vědecký premiant, který to na Einsteina nedotáhl. Trik je v tom, že žádné profesionální výkony v nějaké sféře, ať již je jakkoli vznosná a vysokobrvá, ještě nečiní z vědce myslitele nebo společenského guru. Žádný velký vědec zdaleka nemusí být velkým filozofem. A naopak. Společnost ovšem potřebuje oba dva typy - za podmínky, že jsou různé a rovné. Na barvě pletí nesejde.
|
|
|
|
obsah čísla 54 |
 |
ročník 2007 |
|
témata |
|
|
