Všichni účastníci kosovské kolize se ze zvyku odvolávají na mezinárodní právo. Bídná pravda je však taková, že celý proces již dávno běží mimo rámec právních procedur. Rada bezpečnosti OSN je mimo hru a tváří se, že to pro samé oči nevidí, a tak legitimita nového státu ještě dlouho zůstane předmětem sporů. Ve skutečnosti se nestalo nic až tak kromobyčejného. Mezinárodní instituce ztrácejí vliv a akceschopnost již nejméně půldruhé dekády. A každý, kdo může, přikládá ruku k dílu zkázy.
Oddanost zásadám mezinárodního práva je zpravidla opačně úměrná síle státu. O co slabší a napadnutelnější je stát, o to horlivěji oroduje za mezinárodní právo. A naopak – vědomí vlastní moci podněcuje snahy obcházet existující pravidla. Z tohoto hlediska zcela unikátním obdobím byla studená válka. Síly dvou proti sobě stojících subjektů mezinárodních vztahů byly zhruba vyrovnané. Existence dvou rovnovážných bloků nutila slaďovat pravidla a normy chování. Ani jedna ze stran si nemohla dovolit rozmarné a nevyzpytatelné móresy a souhlasila proto s jistou autoritou společných institucí. Konec studené války změnil tento stav k nepoznání. Vítěz pociťoval jako zbytečnou přítěž všechna ta omezení, která vyplývala z předchozí doby. Poražený neměl sílu trvat na plnohodnotném respektování starých pravidel. Ve výsledku hledání právních podob politiky postupně přestalo být věcným procesem rozhodování a degradovalo v pouhý rituál. „Se štítem nebo na štítu – v nových podmínkách Spojené státy nebudou mít více důvod podřídit se starým omezením,“ tak v roce 2003 popsal situaci americký politolog Michael Glennon. V časopise „Foreign Affairs“ fakticky oznámil smrt RB OSN jakožto akceschopného orgánu. Zvětrání stavební podstaty nepostihlo pouze OSN. Snižuje se účinnost všech jiných mezinárodních organizací při řešení světových problémů. Naprázdno vyznívají řeči o reformování nejrůznějších institucí: OSN a OBSE, MMF a WTO atd. Základní kolize tkví v protikladu mezi nově vznikající multipolaritou mezinárodního systému a neúčinností existujících institucí. Jako houby po dešti se množí státy, jež deklarují své právo spolurozhodovat o pravidlech hry. Stávající instituce však byly uzpůsobeny potřebám bipolárního světa. Nedostatkovým zbožím jsou mechanismy efektivního slaďování zájmů různých účastníků světové politiky. Jaké formáty se dnes zdají být soběstačné a účinné? No přece ty, které byly vytvořeny dohodou států pro řešení konkrétního problému ad hoc. Kupříkladu „Šestka“ pro severokorejský jaderný program nebo „Pětka“ pro Írán. Formálně informují o své činnosti RB OSN, ale základem jejich práce je dohadování zájmů jednotlivých států. Není to dohadování snadné, ale je to jediné, co funguje.

80. a 90. léta minulého století se z dnešního nadhledu nejeví jako finále, nýbrž jako start bolestivého procesu globální transformace, přechodu od konfrontační stability s předepsanou sadou pravidel k jakémusi novému, dosud neurčitému stavu. Jízda z kopce bodře pokračuje, i když konečná se ztrácí v nedohlednu. Okolnosti vzniku nového balkánského státu nás nutí k nepříliš veselému závěru: naděje 90. let na svět, který by se řídil právem a hodnotami humanismu, se nenaplňuje. Použití vojenské síly a nadřazenost etnického principu státotvorby nad občanským – právě kombinaci těchto dvou faktorů vděčí Kosovští za nezávislost. Již citovaný M. Glennon napsal před pěti lety: „I v dohledné budoucnosti budou národové usilovat o větší moc a bezpečnost na úkor druhých. Bude pokračovat spor o to, kdy lze použít sílu. Tak je zařízen svět, ať už se nám to líbí nebo ne. Prvním krokem k obnovení zákonnosti a právního řádu pro celé lidstvo bude uznání této skutečnosti.“

Vskutku, jen těžko lze tuto skutečnost neuznat. To však znamená, že se za poslední století svět změnil méně, než jsme si mysleli. A není vyloučeno, že lidstvo si bude muset zopáknout mnohé lekce, které se již zdály být dobře nabiflované.