Bylo léto 1989 a všechna divadla v Československu byla řízena a financována státem. Špalkova představa byla ale úplně odlišná. Chtěl dělat divadlo po svém a za své.
Bylo léto 1989 a za pár měsíců mělo být všechno jinak.

Divadelní spolek Kašpar, který příští rok oslaví patnáct let svého trvání, je v novodobé historii českého divadla ojedinělým fenoménem. Na hranici nemožného dokazuje, že je možné dělat soukromé divadlo bez podbízení se diváckému vkusu, bez věčných konverzačních komedií s malým počtem herců a drahým vstupným. A to v době, kdy neexistují žádná pravidla pro existenci nezávislých divadel a kdy granty leckdy závisí na libovůli několika úředníků.
Deset let hraje Kašpar v Divadle v Celetné v samém centru Prahy, na repertoáru má klasiku, texty současných autorů i hry uváděné v české premiéře. Z druhdy generačního souboru se vyvinulo společenství lidí různého věku a různých divadelních zkušeností, v němž dnešní čtyřicátníci - pozůstatek prvního Kašpara - zůstali v menšině. Stejně se rozrůznilo i publikum. K vrstevníkům, kterým kdysi Kašpar vyrazil dech, přibývají mladší a mladší ročníky.
Jedna z mála věcí se však nezměnila. V čele Kašpara stále stojí Jakub Špalek a je to jeho energie, která soubor drží nad vodou a pohání vpřed. Je ředitelem, režisérem, producentem, hercem, kulisákem, a nejraději má, když se o něm mluví jako o principálovi.

Kordy, verše a láska
V době, kdy Jakub Špalek předestíral před kamarády své vize, byl sice pořád ještě studentem herectví, ale zároveň měl za sebou už jednu důležitou zkušenost. Na jaře roku 1989 měla v jeho režii premiéru inscenace hry dramatičky Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem. Příběh středověkého básníka Francoise Villona, který byl zároveň podobenstvím o střetu umělce s mocí, měl skandální příchuť - deset let předtím komunistická moc zakázala už hotovou inscenaci této hry v Realistickém divadle a od té doby se ji nikdo neodvážil nastudovat. Až Jakub Špalek si ji na jedné z nejmenších pražských scén dokázal vydupat.
V Hodině mezi psem a vlkem se tehdy objevili herci, kteří pak dalších pár let tvořili základ Kašpara. Včetně v té době třináctileté sestry principála - Petry Špalkové. Je pravděpodobné, že kdyby nepřišla revoluce, tehdejší moc by se studentskou inscenací udělala krátký proces. Jenže v historii, a historii divadla nevyjímaje, žádná kdyby neexistují a Hodina mezi psem a vlkem se stala faktickým prvopočátkem nezávislého souboru.
Už v jiných podmínkách, ale se stejnou vervou a zaujetím udělal Jakub Špalek další inscenaci - Rostandova Cyrana. A ten se - v podání jedenadvacetiletého Radka Holuba - stal rázem mluvčím jedné generace. Po dlouhé době se zrodil soubor podobný nejslavnějším scénám šedesátých let, který okamžitě zaujal stejně staré publikum i divadelní odborníky.

Do struktur
Úspěšná inscenace způsobila, že tehdejší šéf Městských divadel pražských Jan Vedral nabídl od sezony 1991/92 Jakubu Špalkovi prostor divadla Rokoko, které bylo zrovna prázdné. Kašpar se poprvé a naposledy dostal do struktur divadel zřizovaných a placených ze státních peněz.
Do Rokoka přišel soubor se dvěma režiséry a dvěma inscenacemi. V krátké době však vybudoval repertoár, z něhož začalo být patrné, jakým směrem se bude soubor ubírat - velké romantické hry, po Cyranovi Kleistova Katynka z Heilbronu či Giradouxova Ondina, Lenzův Vychovatel, a k tomu moderní komedie. A ještě - soustředěná práce s herci, odvaha riskovat, která se vzápětí mnohonásobně vyplatí. To je případ přizvání Jana Potměšila do souboru. Pro herce, který v revolučních dnech roku 1989 utrpěl vážný úraz a zůstal na invalidním vozíku, to byl první návrat k divadlu, korunovaný premiérou hry Růže pro Algernon. Hraje se dosud, má za sebou víc než čtyři stovky repríz a je jedním z ojedinělých úkazů českého divadla.
Už v Rokoku se objevil další charakteristický rys Kašpara - nechuť nechat se semlít běžným divadelním provozem. Jeden večer v měsíci patřil premiérám-derniérám, inscenacím, které se už nikdy neopakovaly a které tvořily každoměsíční občerstvení herců i diváků.
Období dvou sezon v Rokoku patří vůbec k nejšťastnějším kapitolám historie tohoto souboru. Jména těch, kteří je tehdy psali, patří také k nejvýznamnějším postavám českého divadla i v současné době. Kašparem byl dnešní šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal, patřila k němu Zuzana Stivínová, Petra Špalková, Karel Dobrý, Radek Holub, Petr Hruška a Jiří Bábek, kteří mají v současné době vlastní Divadlo Na prádle. Petr Vobecký, Tomáš Karger a Jan Potměšil, ti dodnes Kašpary jsou.

Přežít svou smrt
Ve strukturách divadel zřizovaných obcí měl Kašpar sice jisté ekonomické zázemí, ale Špalkova touha dělat divadlo po svém narážela na množství byrokratických překážek. Nutno také přiznat, že k povahovým rysům mladého šéfa rozhodně nepatřila schopnost dělat si přátele ze svých nadřízených. Spory z ředitelem Městských divadel pražských skončily vyhazovem Kašpara z Rokoka.
Schopnost nevzdat ani předem prohranou situaci však u Špalka naopak patří k těm nejvyvinutějším. V podmínkách, kdy se soubor ocitl ze dne na den bez koruny, začal zkoušet složitou hru Petera Shaffera Královský hon na slunce - jak jinak, s početným obsazením.
Kašpar žil víc než rok bez střechy nad hlavou, premiéry se odehrávaly v Českém Krumlově, zkoušelo se, kde se dalo, hrálo na nemožných místech, například v dnes už zbouraném divadle Minor, uzpůsobeném pro loutková představení. Největší rána však měla teprve přijít. Kašpara opustil i s částí souboru Michal Dočekal, který se rozhodl jít vlastní cestou.
Divadelní spolek poprvé, ne však naposledy, přežil svou vlastní smrt.
Na lepší časy se začalo blýskat až v sezoně 1994/95. Kašpar získal střechu nad hlavou v budově Divadelního ústavu. Sál to byl spíš přednáškový, nepříliš vhodný pro divadlo. Zázemí pro herce neexistovalo, technické vybavení nevyhovovalo. Začalo další kolo boje nejen o existenci, ale hlavně o možnost dělat si divadlo po svém.
V oněch posledních letech to ještě několikrát vypadalo, že Kašpar nemůže přežít do další sezony, do Vánoc nebo jen do příštího týdne. Jakub Špalek občas neměl v pokladně peníze ani na to, aby nechal natisknout vstupenky. Nikdy se však nestalo, že by Kašpar dramaticky ztratil diváky. Zároveň poskytoval prostor Divadla v Celetné dalším mladým souborům. Několik let tu hrál studentský Disk, generační CD 94 či anglicky mluvící Misery Loves Company.

Splněné sny
V průběhu let se ukázalo, že generační soubor je nezbytné proměnit. Generační divadlo dvacetiletých má smysl, u třicátníků je totéž absurdní. Do jednotlivých rolí začali přicházet starší herci, například Bořivoj Navrátil, Milena Steinmasslová, Jelena Juklová, Miloš Kopečný, zároveň Jakub Špalek angažoval mladého režiséra Filipa Nuckolse i s jeho spolužáky z DAMU.
Špalek a Nuckolos patří v současnosti společně s Jaroslavou Šiktancovou ke stálým režisérům Kašpara.
V posledních sezonách se konsolidovala i ekonomická situace spolku, který dokáže žít především ze vstupného a zájezdových představení. Dotace z různých státních či obecních zdrojů tvoří asi třicet procent příjmů. Bohužel Kašpar za sebou vláčí dluhy z minulých let, které je potřeba splácet. Přesto se před dvěma lety Jakub Špalek pustil do velkorysé rekonstrukce Divadla v Celetné, která budovu lépe upravila pro divadelní provoz, přidala míst v hledišti a zpřístupnila divadlo bezbariérově.
Repertoár se drží původního směru, který vyznačil Cyrano. Jako jedno z mála českých divadel nepropadl Kašpar módní vlně cool dramatiky. Drží se u poctivě a neokázale vyprávěných příběhů, v nichž mají největší prostor herci, ne exhibice režiséra. To je i případ nejúspěšnější a už čtyři roky vyprodané inscenace Richarda III. s Janem Potměšilem.
Na konci této sezony se chce Jakub Špalek k Shakespearovi vrátit a režírovat Hamleta s Petrem Lněničkou v titulní roli. Úspěšná je i inscenace Garderobiéra, lehká italská komedie Náměstíčko či zatím nikde neuvedená současná ruská hra Ornitologie. Jakub Špalek dokáže společně s ostatními režiséry udržovat vyvážený repertoár. Kašpar si zároveň důsledně zakládá i na pravidelných „odbočkách“ z běžného repertoárového provozu - většinou v pátek a sobotu hraje malá noční představení, takzvané Nočníky. Novinkou poslední sezony je cyklus Dvanáct a dost, v němž divadlo uvádí moderní, většinou dosud neznámé texty.
Všechny představy Jakuba Špalka, jak je před patnácti lety chrlil v Karlově ulici, se naplnily. Aby mohl režírovat podle svých představ, musí se zároveň starat o to, aby soubor finančně fungoval. Nemusí se pak trápit tím, jestli jsou jeho představy riskantní a kdo mu na ně dá peníze. Přijal odpovědnost. A to mu dalo svobodu.