Daleko zásadnější jsou pro ni lidé. Její půvabné povídky z Malé Strany patří k tomu nejlepšímu, co v české literatuře v posledních padesáti letech vzniklo, ale když mocní přesto zakázali
Jindřišce Smetanové psát, neupadla na duchu. Živila se jako dělnice, zase si našla lidi, kteří ji zajímali, a pověstný spisovatelský šuplík zavřela na dva západy. Ke psaní se vrátila částečně až na konci 80. let, de facto až po roce 1989. Bez bolesti a bez lítosti.
Před několika týdny vydalo nakladatelství Slávka Kopecká souborné povídkové dílo Jindřišky Smetanové. Do čtyř svazků se vešly všechny povídky, které vznikaly v rozmezí let 1959 - 1990 na Kampě, v Říčkách v Orlických horách a posléze v pražských Košířích. „Celý život píšu o místech, kde žiju a která mám ráda,“ říká spisovatelka, která si nikdy nepotrpěla na pocty a okázalost.
Kde bydlíte, tam si najdete zajímavý kout, nějaké tajemství a pozoruhodné lidi. Věřím tomu, že byste stejně objevovala i panelové předměstí.
To mi umožňuje moje zvědavost. K místu, kde žiju, si musím vybudovat vztah - přes příběhy. Víte, já jsem vychovaná příběhem. Moje venkovské dětství nevyprovázely knížky, ale vyprávění. Maminka měla patnáct sourozenců, to byla jedna story vedle druhé, doslova psaná životem. A pak ještě příběhy, co se vyprávěly po večerech. Od té doby neumím běh světa a života vnímat nebo vysvětlit jinak než příběhem. Zobecňovat? S tím na mě nechoďte. Bez epiky jsem v koncích. Jsem příběhář. Což není profese, ale životní postoj.

Ovlinilo vás venkovské dětství, říkáte. A já z vašich knížek nabyla dojmu, že jste se sice narodila kdesi u Brna, ale křtěná jste na Malé Straně.
Ale kdepak, v Rosicích u Brna jsem prožila nádherných pět, skoro šest let. Úžasný čas! Bydleli jsme v domě naproti hřbitovu, přátelila jsem se s dcerkou hrobníka, a ten hřbitov, který byl velice krásný, jsem milovala. S tou holčičkou jsme si tam často hrály, dívaly se na to, jak její tatínek vykopává hroby, vytahuje lebky a kosti. A přitom nám vyprávěl, kdo ten mrtvý byl, co dělal, a „podívejte, tady ten kus plátna, to měl vestu. Byla zelená a černá, štráfkovaná, ta vydržela!“ Hrozně se mi ty příběhy mrtvých líbily. Stejně jako pohřby. Seděla jsem před naším domem, od městečka šel zástup lidí, před ním muzika, spustila marš, otevřela se brána, lidi začali slzet... a do toho náš špaček, kterého jeden z mých strýců naučil mluvit, začal zpívat: „Na Bílé hoře, sedláček oře, má hezkou dceru, dej mi ji Bože.“ Krásně zpíval, a ten pohřeb, to bylo divadlo! Od jara do podzimu jsem měla před domem postavené štokrle s malou židličkou, tam jsem seděla a sledovala cvrkot. Maminka mi tam nosila i jídlo v talířku. Nechtěla jsem ztrácet čas, co kdyby mi něco uniklo.
Mohly bychom to nazvat posedlostí?
Moje posedlost? Chytám lidi. Dělala jsem to dávno, dávno předtím, než mě napadlo jejich příběhy sepisovat. Je to odchyt lidí všeho druhu. Lovím je soustředěně a s napětím, jako bych se pokoušela ulovit, nebo spíš uhranout rybu, která ťuká o návnadu na vlasci. Je to dobrodružství, i dnes, kdy mi je už přes osmdesát.

Ten odchyt je důležitější než psaní?
Samozřejmě. Miluju lidi, a tak je lovím. Nejdříve to děláte podvědomě, pak to začnete trochu pěstovat, a pak se vám stane, že už ty příběhy za vámi chodí samy. Anebo se okolo vás vytvářejí situace, které se stanou samy příběhem.

Například?
Například den, kdy mě můj muž za-vedl poprvé do svého bytu na Kampě. Poznali jsme se za války v Mánesu. Dala jsem se tehdy dohromady s partou nadšenců a hráli jsme v Dušní ulici loutkové divadlo. Hráli jsme ho docela dobře, konzultovali jsme se Skupou a doktorem Malíkem, který z nás udělal moderní skupinu. Někdo se to dozvěděl, pozval nás do Mánesa do klubu, měli jsme úspěch a pak jsme tam vystupovali dost často. Večer jsem se pak obvykle vracela po nábřeží do Dušní ulice, kde jsme s rodiči bydleli, a pan architekt Smetana, člen Mánesa, stejnou cestou směřoval ke Karlovu mostu a na Kampu. Nejdříve mě jen doprovázel, pak mě pozval k sobě domů. Měl tehdy takový malý byt doslova nad Čertovkou. To jste otevřela okno a měla jste pocit, že jste v Benátkách. Když jsem tam přišla poprvé, zavedl mě nejprve do pokoje. Zůstala jsem ohromeně stát: na stěnách visely samé obrazy - obrovské plátno od Sychry - Únos Sabinek, od Vachsmana Kázání na hoře Olivetské, pak tam byly Bárky od Zrzavého a Loreta od Baucha. Koukala jsem na to jako blázen a říkala si, panebože, co to tady bydlí za boháče! A pak jsem zašla vedle do ateliéru: uprostřed stála kamna, bylo v nich zatopeno, a tak jsem se si u nich začala hřát zkřehlé ruce. A jak se tam tak nahřívám, mrknu za kamna a tam na zemi stojí hrnec plný uvařených brambor ve slupce. Můj muž nad tím hrncem jen pokrčil rameny: „Při práci mi pomáhá ruský emigrant a ty brambory jsou naše obědy.“ Vy jíte holé brambory, když vedle na stěnách visí taková úžasná sbírka obrazů? Usmál se a kápl božskou. „Obrazy mi nepatří, jsou mého přítele, který je šéfem oceláren v Ostravě. Měl totiž strach, že se takové podniky budou za války bombardovat, a tak si svou sbírku obrazů schoval u mě - na Kampě.“ Musím říct, že se mi ulevilo.

Někde jsem četla, že váš muž pochází z rodu Bedřicha Smetany.
Jeho dědeček Karel byl bratrem Bedřicha. Zajímavá rodina.

Váš muž byl o třiadvacet let starší než vy. Ten věkový rozdíl vám nevadil?
Nevadil! Vdala jsem se do jiné generace a díky svému muži jsem potkala lidi, s kterými bych se asi jinak nepoznala. Můj muž byl mánesák a člen Devětsilu, když mě poprvé zavedl mezi své přátele, poznala jsem Biebla a Nezvala, také malíře Sychru, Fišárka, ze sochařů Baucha, Pokorného i Dvořáka. Bylo mi devatenáct, připadla jsem si jako v jiném světě, na jiné planetě. Zpočátku je lidem o generaci starším těžké rozumět. Vyšli z jiného prostředí, měli jiné zkušenosti, jinak žili i mysleli. Bylo to jako prozkoumávat blízkou, a přitom neznámou krajinu.

A pak jste začala zkoumat další neznámý prostor - Kampu.
Přišla jsem na Kampu z Dušní ulice, kde jsme s rodiči za války žili. Tam nebyla travička, žádný strom, lidi se tam neznali. Kampa byla proti tomu zajímavý ostrov. V té končině žilo tehdy mnoho starousedlíků a řemeslníků. Třeba pan kominík Růžička, co nosil brejličky a vypadal jak intelektuál. Vyprávěl mi o italských komínech, a mě to kominictví začalo doslova bavit! Anebo paní uhlířka: sedávala jako kněžna v křesle, prodávala uhlí -a vedle měla napsané básně, které si přepisovala z knih. Vyprávěla mi o tom, jaká byla Kampa, když se tam vdala ve svých šestnácti letech za uhlíře, a já ji vydržela hodiny poslouchat. Měla jsem na to čas. Měla jsem tehdy tři malé děti, většinu času jsem tedy trávila doma a na Kampě.

Děti při těch výpravách za příběhy byly s vámi?
Samozřejmě. Strkala jsem vždycky před sebou kočárek, v něm ležel náš Jindřich, přes to bylo prkýnko, na něm seděla Anča a vedle se držel Pavel. Víte, měla jsem pocit, že ty okamžiky musím polapit. Vy už si asi nedovedete představit, že naproti našemu domu, ve mlýně, ještě chovali slepice a v jednom sloupu Karlova mostu měl dílnu bednář. Objednala jsem si u něho necky a po tu dobu, co mi je dělal, jsem poslouchala jeho historky.

A jak jste vypátrala chlapíka, který stavěl Suez s Ferdinandem Lesepsem?
To mi jednou zavolal Adolf Hoffmeister a povídá: „Podívej, já píšu knihu o Egyptě a vzpomněl jsem si, že jsme dříve chodili s partou mánesáků na Štědrý den vždycky k Mázlovům. A pokaždé se tam objevoval takový fotr v dlouhém kabátě, v hedvábném papíru měl nakrájenou vánočku, kterou nám nabízel s přáním krásného Štědrého dne, a pokaždé nám také připomněl, jak s Ferdinandem Lesepsem stavěl Suez. Nevím, jak se ten člověk jmenoval, ale ty mi to určitě zjistíš, že?“ A tak já jsem se vypravila k Měšťákovým do hospody a ptám se: Pamatujete si na člověka, co stavěl s Ferdinandem Lesepsem Suez? A hospodský povídá: „Jakpak by ne. To byl ten chlapík, co si i k nám vodil ženské. Bylo mu tenkrát už 94 let, vždycky si objednal šunku s chlebem a stříhal to nůžkami... Moje děti seděly vedle výčepu, pily limonádu, a já jsem právě našla příběh.

To už jste myslela na literaturu?
Nejdříve to byly jen poznámky, pak jsem z toho začala sestavovat povídačky. Vzpomínám si, jak jsem si takhle v noci psala, někdo telefonoval, vzal to můj muž a slyším ho, jak říká: Já si s tou ženskou nevím rady, ona nahází večer děti do postele, pak si sedne a něco sepisuje. Víte, že můj muž si nikdy nepřečetl ani jednu moji větu? Ani když to vyšlo. Četl francouzskou literaturu a filozofické spisy.

To vás muselo dost mrzet, ne?
Nemrzelo. Věděla jsem, že má radši jiné knížky. Byl velmi vzdělaný, svérázný, duchaplný a byl lepší otec než já matka. Měl děti ve věku, kdy už nemáte potřebu něco přikazovat, nementorujete. Co jsem já zakázala, on povolil. Když přišel domů, sedl si do křesla, děti ho obklopily, držely ho okolo krku a on jim vyprávěl. Milovaly ho. A já jsem byla ráda, že když jim tak hezky vypráví, udělám kupu práce.

Však také v jedné své povídce píšete, že se lidé dělí na myslitele a dříče. A zdá se, že vás tohle dělení nikdy neuráželo.
Když jsem čekala třetí dítě, byl nám už ten byt nad Čertovkou trochu malý. Tehdy za mnou přišel bývalý policejní prezident, který bydlel o patro výš, a nabídl mi, jestli si s ním nechceme vyměnit byt, který měl prostory jako na zámku. Můj muž souhlasil se stěhováním, ale neměl zájem se ho účastnit. Ten den tedy dodržel svůj obvyklý rituál: odpoledne odešel z UMPRUM, kde učil, a zamířil k Novákovům do šachové herny a setrval tam do večera. Byl náruživý šachista, a já to respektovala. Obdobným způsobem se choval pokaždé, když se děly v našem bytě nějaké změny. Když jsem se rozhodla v onom bytě zase malovat, najal si pokoj v hotelu Flóra a setrval tam, než byla pohroma zažehnána. Také nám koupil chalupu v Říčkách, abych - jak jsem tvrdila - měla kde s dětmi trávit léto. Ale sám tam nejezdil, na venkově trpěl. Mánesáci chodili do kavárny, ne do lesa. Přitom rád chodil pěšky. Po Praze. Říkal, lidi jsou volové, odjíždějí na venkov, když zrovna v létě je Praha nejkrásnější.
Mimochodem - první povídku, s kterou jste uspěla v Literárkách, jste psala právě o Říčkách, ne?
Celý život píšu jen o dvou místech - o Kampě a Říčkách. A o lidech, co tam žijí. Mezi těmi dvěma místy jsou přitom tak velké rozdíly. To mě na tom baví. Říčky byla německá vesnice. Němci odešli, přišli Češi, pak také Slováci z Rumunska a polovinu chalup si také koupili výtvarníci z Prahy. Třeba malíř Richard Vízner se svou manželkou. On byl vysoký Hanák, ona drobná elegantní Francouzka. Richard nám vyprávěl, jak kdysi otevřel okno, podíval se na louku před domem, na které rostou samé keře, a uviděl svou ženu, jak je právě sestříhává do kulata a do špičky, jako to mají ve Versailles. Říčkami projížděl často také Sedláček. Byl to krásný starý pán, jezdil na dvoukoláku s koníkem. Když našel hezké místo, zastavil, koníka vypřáhl a celý den tam maloval.

V Říčkách jste také zažila invazi v roce 1968, že?
Seběhli jsme se to ráno všichni u konzumu, kde byl takový vesnický Hydepark; kolem nás projížděly polské obrněné vozy a vojáci se samopaly. Nezapomenu, jak ke mně přiběhl pan generál Klapálek, co mi ve své chalupě často vykládal o Rommelovi a o válce v Africe. Zvláště vzpomínal na to, jak za ním jednou uprostřed nejhustší palby přiběhl polský voják a pozval ho jménem svého velitele na sklenku, protože byl toho dne polský národní svátek. A tak generál Klapálek šel do polského zákopu, tam stál sluha s bílými rukavicemi, s tácem a sklenkami a za nejhustší dělostřelby se připíjelo na svobodu Polska. Se vztyčenou hlavou, jak jinak, protože Poláci byli nejchrabřejší vojáci na frontě! A pak jsme tam v Říčkách stáli u konzumu a nemohli jsme uvěřit, zvláště pan generál nemohl uvěřit. Když odjížděl z Říček prvním autobusem, který po invazi vyjel, utrhla jsem mu nejhezčí růži ze zahrádky a běžela se rozloučit. Říkala jsem si, hned tu kytku vyhodí nebo mu ji zmačkají v přeplněném autobusu. On však růži vzal, sundal ze zad svůj pouštní batoh, roztočil ho a květinu do něj opatrně zavinul. Pak mi políbil ruku a odjel. Noblesní člověk.

Po roce 1968 jste přišla o místo v televizi, nesměla jste publikovat, stala se z vás zahradnice, dělnice. To byly asi zlé časy
Ze začátku to bylo docela tvrdé, ale já naštěstí neměla čas moc přemýšlet. Měla jsem děti, které studovaly, muže, který musel opustit UMPRUM, a tak jsem si řekla, že se nedám. Nebudu smutná ženská, která se někde s někým schází a nadává na režim, na tu nespravedlnost. To jsem si zakázala. Řekla jsem si, že není tak zle, že vždycky najdu zajímavé lidi. A také jsem je našla - v zahradnictví pod Petřínem, stejně jako později na stavbě sídliště na Poštovce.

Jak se cítila spisovatelka mezi zedníky?
Zpočátku na mě koukali jako na exota. Ale víte, jak jsem si ty mužské nakonec získala? Měla jsem na starosti kantýnu a jednou mi přivezli k obědu obrovské plechy se šunkafleky. Neměla jsem, čím je nabírat, a tak mi dědek Bezchleba půjčil novou zednickou lžíci. Vyvařila jsem ji a s kamennou tváří servírovala. Tleskali mi jako na Národním divadle, od té doby jsem už nebyla intelektuálský podivín, ale jejich člověk. Také jsem se s nimi radovala, jak nám stavba přibývá. Dneska, když s někým jedu okolo Poštovky, říkám: „Povstaňte. To je mých šest roků!“

Psaní vám vůbec nechybělo?
Zpočátku strašně. Myslela jsem si, že třeba zvládnu psát po nocích, až se vrátím z práce, do šuplíku. Ne, tak to nejsem schopna. Potřebuju, aby se kolečka života točila. Tenhle pocit jsem našla třeba i jako šatnářka v hospodě. Zapracovávala mě moje předchůdkyně, stará paní, a nejdříve mi řekla: „Kupte si jednu špulku černých nití a jednu hnědých nití, jehlu, a uvidíte, co s lidmi dělá poutko. Každý člověk, který vám dá kabát, vám bude vyprávět, kde si poutko utrhl.“ Měla pravdu, to byly příběhy! Jednou tam přišel Jan Grosmann, sedl si vedle mě a říká: „To, co se tady děje, to není šatna, to je divadlo.“

Nechtěla jste přece jen s tím vším někdy praštit a odejít někam, kde budete moci dělat, co chcete sama?
To se mě ptáte, jestli bych mohla emigrovat, žít v jiné zemi?

A být svobodná. Psát, což umíte náramně, přinejmenším stejně dobře jako přišívat poutka.
Emigrovat nikdy. Já tady musím být, jsem tady doma. Bez psaní vydržím, bez této země a lidí nikoliv. Víte, já se ani moc za spisovatelku nepovažuju. To už pochopil Václav Černý. On, když chtěl, dovedl kohokoliv sepsout, šel z něho strach. Tento největší poválečný kritik byl na první pohled dost nenápadný člověk, dovedl skvěle myslet i mluvit, ale jeho tvář si člověk spletl s kýmkoliv jiným. Když u nás poprvé zazvonil u dveří, čekala jsem téhož dne - jako napotvoru - instalatéra. Někdo zazvoní, otevřu a na neosvětlených schodech stojí nějaký mužský s rourou. „Zaplaťpánbůh, to jsem ráda, že jste tady, já už nevím, co s tím dřezem mám dělat!“ uvítala jsem ho, vtáhla do bytu a ještě ho poplácala po zádech. Kupodivu, profesor Černý ani nehlesl a představil se až v předsíni. Z té roury vytáhl srolované francouzské noviny, ukázal mi je a pak, jen tak mezi řečí, pravil, že ho zajímá moje práce.

Nejen ho zajímala, hodně se mu líbila. V roce 1974 napsal esej, v němž vás jako jednoho z mála českých soudobých spisovatelů velmi pochválil.
Hezky o mně napsal. Ale jak napsal o Janu Procházkovi! Nad tím jsem brečela, jak mě to dojalo. Pan profesor se u nás ještě občas zastavil, sedával v křesle, kriticky se díval po našem starobylém bytě a říkal: „Ne, tady bych tedy bydlet nechtěl. Uklízet bych to nechtěl v žádném případě!“ Byl to zvláštní člověk. Jednou mi Jan Skácel vyprávěl, jak spolu jeli do Norska a profesor Černý, když zjistil, že tamní lidé neumí francouzsky, urazil se a celý ten týden seděl v hotelu a nevycházel...

Paní Smetanová, zadržte.Ten rozhovor měl být s vámi a o vás. A vy mi vlastně celou dobu vyprávíte příběhy druhých.
To jsem celá já. Vždyť vám říkám, že chytám lidi. A taky raději mluvím a píšu o nich než o sobě.

A co teď tedy píšete?
Chystám se na knížku vzpomínek. Nebudou to ovšem vzpomínky na můj život, ale na zajímavé lidi, které jsem kdy potkala, na situace, které jsem s nimi zažila. Popravdě řečeno - na lidi jsem měla vždycky štěstí.
Jindřiška Smetanová
- 26. 10. 1923 v Rosicích u Brna
- v pěti letech se s rodiči přestěhovala do Prahy, kde posléze maturovala na obchodní akademii
- v roce 1948 se provdala za architekta Pavla Smetanu a společně se třemi dětmi žili na Velkopřevorském náměstí. Tam, v bytě s okny nad
Čertovkou, také vznikaly první povídky o Malé Straně
- v 60. letech působila jako scenáristka v televizi, za svou hru Konec velké epochy získala cenu Trilobita, její vypravěčský talent se osvědčil i ve známých rozhlasových pořadech
Sedmilhářů
- od roku 1968 pracovala v zahradnictví, byla šatnářkou a pomocnou dělnicí na stavbě; publikovala ojediněle a většinou pod jmény jiných lidí
- v 90. letech zpracovala vzpomínky svého strýce Antonína Schenka, osobního tajemníka T.G. Masaryka
- dnes žije v pražských Košířích a chystá se psát vzpomínkovou
knihu

Literární dílo:
Koncert pod platanem (1959)
Růžové šaty ve vojenské torně (1963)
Ustláno na růžích (1966)
Pozor, vyletí ptáček (1970)
Ustláno na růžích a pod nebesy (1971)
Domovní důvěrnosti (1990)
TGM: Proč se neřekne pravda? (1996)