Řeči o tom, že balet bolí, vlastně vůbec nemá ráda. První sólistka baletu Národního divadla se stále raduje z každé nové role.

Tančíte na naší první scéně už řadu let. Co pro vás vlastně Národní divadlo znamená?
Vzpomínám si, jak jsme jednou šly s babičkou okolo Národního divadla. Podívala jsem se na tu ohromnou krásnou budovu a prohlásila jsem: Tady jednou určitě BUDU! Nevím, jak jsem k tomu závěru došla, ještě jsem nevěděla nic o divadle, natož o baletu. Však si také babička říkala: Co asi tak bude takhle holčička v Národním pohledávat? Nevěřila mi.

Mám tomu rozumět tak, že vám ten prostor ani po letech nezevšedněl?
Pro mne je to divadlo posvátné. Ať tam jdu na jakékoliv představení, na jakoukoliv zkoušku, a že tam chodím skoro každý den, mám vždycky sváteční pocit. A mám ho, i když stojím před Národním divadlem na refýži anebo jedu okolo v autě. Ta budova je tak magická, krásná - a ano, plná napětí! To ona nás inspirovala k projektu, který teď připravujeme s akademickým malířem Janem Kunovským. Bude to performance, která se odehraje na balkonech divadla. Půjde o jakési minipříběhy rozložené do osmi obrazů, které zachytí vývoj tance od pohanských dob až po dnešek. Když jsme to vymýšleli, mysleli jsme na všechny ty vášně, lásky, touhy i zklamání, na to všechno, co se asi v Národním divadle už odehrálo. A nejen na jevišti. Dolehne to na mne, když stojím třeba v zákulisí, poslouchám inspici, jak říká: Vytáhněte železnou oponu, teď Hynaise... Už jen tenhle příběh! A víte, jak to v divadle voní? Ta vůně mě vždycky dojme.

A ještě vás balet těší, tak jako vás těšil, když jste začínala?
Teď mě těší možná trochu jinak. Mám víc ráda dějově dramatické role - ráda tančím například Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy nebo Giselle. Velká role na jevišti mě naplňuje. Tanec sám o sobě, neoklasika i moderní tanec, musí mít pro mne určitý řád a smysl. Baví mě, když se taneční prvky kombinují nově, nezvykle a jinak. Když třeba Jiří Kylián staví choreografie do osobitého a „magického“ kruhu až kruhové rotace, vazby se na sebe valí, překvapují vás... Mám ráda, když má tanec správnou vazbu a dynamiku.

Do Prahy teď jezdí hodně zahraničních choreografů...
Je to dobře nejen pro taneční soubor, pro celé divadlo, ale i pro celou taneční veřejnost. Teď sem přijede Vicky Simon a bude nás učit Čajkovského Pas de deux, což je jedna z jeho nekrásnějších věcí. Hodně se těším!

Máte jako první sólistka zajištěno, že vás cizí choreograf pokaždé angažuje?
To není nikdy jisté. I Jurij Vamos, který s námi nedávno studoval Louskáčka, se nerozhodoval podle toho, kdo je první sólistka, ale kdo co předvede. Je vždycky lepší, když nový choreograf vidí představení, kde tancuji. Někdy se stane, že nemáme zrovna představení a choreograf se chodí dívat na tréninky. Ale ne vždy už tam pozná, jak na tom tanečník opravdu je. Může být výborný u tyče, ale když přijde na volnost a má předvést koordinaci, výdrž a všechno dohromady, tak neobstojí. To je zkouška pravdy. Vamos měl možnost mě vidět v Giselle a v Labutím jezeře a na základě toho si mě vybral.

Stačíte se souborem světové špičce?
Ještě jsem nezažila, že by některý zahraniční choreograf byl s námi jako se souborem vyloženě nespokojený. Většinou si jeho kvalitu zjistí už předem. Kdyby soubor nevyhovoval, pak by například představení Zkrocení zlé ženy ani nemohl v Praze nastudovat. Práva jsou velmi přísná, choreografie je zapsaná a tanečníci jsou pečlivě vybíráni. Pohyby jsou dané a musí se tak i zatančit.

Bezesporu taková spolupráce musí být přínosem pro obě strany.
Každý se učí - choreograf i my navzájem. Pro mne byla skvělá zkušenost třeba spolupráce s Filipem Barankieviczem, polským tanečníkem, který k nám přijel hostovat ze Stuttgartu. Do té doby jsme tančila ve Zkrocení zlé ženy s Filipem Veverkou, oba jsme za role dostali cenu Thálie. Výměna partnera byla zajímavým momentem. Filip Barankievicz patří skutečně ke světové špičce - to je skvělé pro mne i pro celý soubor.

Před lety se v Národním divadle možná víc tančila ruská klasika a hostovali ruští choreografové. Co vy osobně preferujete - klasické, nebo moderní choreografie?
Mně pohyb i změny vyhovují, protože přicházejí s tím, jak já sama zraju a vyvíjím se. Každý tanečník potřebuje jít dál. Dříve jsem hodně tančila klasiku a spolupracovala s ruskými choreografy a jsem tomu opravdu ráda. V současné době mě víc baví dělat západní styl - neoklasiku i modernu. Pro vývoj tance, ale i tanečníka je taková cesta dobrá. Je však diskutabilní, jak to načasovat, aby se tělo neničilo a aby se z těch stylů, třeba konkrétně z moderny do klasiky, dalo v klidu a přirozeně přecházet. Vždycky to chce nějaký čas na odpočinek.

A to se bere v potaz při tvorbě programu?
Určitě. Míváme „šňůru“ klasických představení - od Labutího jezera přes Giselle a Zkrocení zlé ženy až k moderně. Někdy to jde sestavit, ale když ne, je to pro tanečníka hodně těžké.

Jdete teď z role do role, jste první sólistka, je pochopitelné, že nemáte potřebu hledat jiné angažmá. Ale přesto: nezatoužila jste někdy zkusit to ve světě?
Nabídky na zahraniční angažmá přišly pro mne moc brzy. Když jsem začínala, byl tady kvalitní repertoár: Don Quijote, Sylvie, Šípková Růženka... Byla bych bláhová, abych šla v té době pryč. Od takových vysněných rolí se neodchází. Mám dnes také nabídky na hostování, ale je to těžké skloubit. Když chci dělat premiéru tady, není možné odjet. Hodně se zkouší, všichni soustavně pracují... Zvládli jsme třeba teď s Michalem Štípou nastudovat před Louskáčkem ještě Manon v libereckém Divadle F. X. Šaldy, ale to se podařilo jen proto, že je Liberec hodinu cesty od Prahy. Prostě jsme pendlovali mezi dvěma divadly. Ale abychom si rozuměli, protančila jsem kus světa a těším se z nejednoho zahraničního ocenění.

Co se změnilo v baletu Národního divadla poté, co na postu šéfa vystřídal Vlastimila Harapese Petr Zuska?
Porovnávat z uměleckého hlediska osobnosti Vlastimila Harapese a Petra Zusky prostě nejde. Každý šéf má své zvláštnosti a přináší baletu jinou kvalitu a osobité prvky. Jestli se něco zásadního změnilo za jednoho či druhého, to bude možné zhodnotit až s velkým časovým odstupem. Co je možné ocenit už teď, je vybudování krásného nového baletního sálu v prostorách Anenského kláštera. Dalším pozitivem bylo zavedení postů demisólistů, sólistů a prvních sólistů. Tato hierarchie je běžná ve všech baletních souborech na světě.

Změnilo se v poslední době nějak vaše publikum?
To si nemyslím. Na balet asi chodí stále stejná skupina lidí, a je pravda, že především chodí na klasiku - na velká celovečerní představení. Lidé prostě milují příběhy. Chtějí v divadle prožít něco, co nemohou zažít venku na ulici a ve svém běžném životě. Je samozřejmě publikum, které nepůjde na Labutí jezero, protože vyznává modernu. I pro takové diváky máme zajímavé představení ve Stavovském divadle - Rodinné album. Problém je jen v tom, že možná ještě tolik lidí neví, že máme takové tituly na repertoáru a že jsou velmi dobré.

Balet v posledních letech nepatří zrovna k žánrům, na které by se stály fronty na lístky. Co se to stalo? Přemýšlela jste někdy o tom, proč jména tanečníků nejsou zdaleka tak známá jako třeba činoherců?
Třeba za pět deset let bude balet zase oceněn, dostane se mu společenské prestiže, jakou kdysi míval. Určitě se to stane! A před divadlem bude čekat dav nadšenců, aby pozdravil primabalerínu! Já vím, teď trochu sním. Máte pravdu, jsme mimo záře reflektorů. Činohra na tom také není dvakrát dobře, ale herci vystupují alespoň v televizi, hrají ve filmech, a to je jedna z možností, jak na sebe upozornit. My to máme mnohem těžší.

Doslova a do písmene. Měla jsem možnost vás vidět v zákulisí i při tréninku. Je to krása a také hrozná dřina. Jak vůbec žije baletka?
Ráno vstane, jde na trénink a je tam celý den... Když netrénuje tak dlouho, má večer představení. A mimoto musí také hodně času věnovat rehabilitaci. Vlastně je neustále v pohybu a musí dokazovat své kvality - jede na běžícím pásu. Každý den včetně soboty. Žije hlavně a jedině baletem a tomu vše podřizuje.

V takové náročné a exponované profesi asi je velký konkurenční boj. A tím pádem také žádné dobré mezilidské vztahy, ne?
Už jsem se v tom naučila nějak žít a netrápit se. Jsem nejvíce s lidmi, kterými se plánovitě a podvědomě obklopuji - já mám ráda je a oni snad i mne. Ale obecně bych řekla, že jsme jako soubor docela v pohodě.

Jak se vůbec přihodilo, že jste se dala na tuhle dráhu?
Dělala jsem moderní gymnastiku a akrobacii, pak jsem začala chodit se svou kamarádkou do baletu a už najednou nebylo proč couvnout. Když na tohoto koně sednete a jde vám to, je to vášeň. Nádhera! Teď to pozoruji na své neteři. Začala dělat balet, a vidím, že tím opravdu žije. Také jsem byla tak okouzlená.

Už jste si ovšem také s baletem užila své. Jestli si dobře vzpomínám, měla jste nejméně dvakrát zlomenou nohu...
Ano, byly to holeně. Někteří doktoři mi říkali, že to není únavová zlomenina, ale já si stejně myslím, že to tak bylo. Možná nějaké odvápnění. Měla jsem ještě jednu krizi - ledvinovou koliku. Málem jsem přišla o ledvinu.

To bylo tak zle?
Myslela jsem si, že mám namožené břicho a záda. Bylo po prázdninách a já jsem si říkala: Tedy, tak těžko mi ještě nebylo. A o to víc jsem se „mordovala“, abych to rozhýbala. Když vás bolí svaly, obvykle je rozcvičíte, ale tentokrát to nešlo. Bojovala jsem s horečkami. A pak přišel doktor, sáhl mi na břicho a řekl: Jedeme. V nemocnici nevěřili, že jsem den předtím ještě tančila Labutí jezero. Nasadili mi kapačky a čekali - byli připraveni mi uříznout ledvinu. Nakonec se to srovnalo.

A od té doby se konečně víc šetříte... Ne, to bych vám stejně nevěřila. Ale máte snad aspoň větší strach, ne?
Kdepak. Nebála jsem se ani tehdy. Byla jsem úplně mimo, blouznila jsem. Až když jsem se probrala, přiznali mi doktoři, že se báli o ledvinu. To jsem se tedy lekla. Ale víte, co je nejhorší? Myslím si, že jsem schopná takhle riskovat znova. Já skutečně neměla pocit, že něco dělám špatně. Tanečníkovi je kolikrát tak těžko, že prostě bolest nemůže brát vážně. Já si ale nestěžuju, nenaříkám, že balet bolí. Ono to k tomu prostě patří! A když se všechno povede, když zatančíte dobře na premiéře a máte aplaus, tak vás snad i ta bolest hřeje!

Jenže - promiňte mi to - už vám není dvacet. A jednou nastane okamžik, že budete muset odejít. Chystáte si nějaký ústupový prostor?
Zatím se mi nikam ustupovat nechce a není proč. Věřím, že by mě jednou bavilo učit. Když člověk něco vyzkouší doslova „na vlastním těle“, tak dovede lépe poradit a má tedy co předávat. V současné době mě těší pracovat s Honzou Kunovským, v těch představeních nejen tančím, ale také pro ně vymýšlím choreografii, často jsem jejich spoluautorkou.

Před časem jste se dost angažovala a snažila se upozorňovat na to, že tanečníci nemají poté, kdy musí odejít z divadla, právo na předčasný důchod. Jak je to dnes? Vy dostanete penzi, až skončíte?
To už je pár let, co jsem o tom mluvila s novináři. A doufala jsem, že dnes už to bude vyřešeno. Není. Tanečníci stále nemají nárok na penzi. Teď se to ještě zdramatizovalo, protože běžný tanečník, není-li prvním sólistou, má v divadle smlouvu jenom na rok. Dříve uzavíral smlouvu, která mu platila do 42 let, a až pak si musel najít novou práci. Dnes řada tanečníků končí dříve jen proto, aby se ještě naučili jinou profesi. Balet je umění pro mladé. Marná sláva. Na druhé straně - podáváme výkony jako při vrcholovém sportu, nemůžeme při tom dělat nic jiného.

Nemáte tedy dnes strach o svou neteř? Necháte ji, aby šla ve vašich stopách?
V životě přece bolí všechno a také všechno něco stojí. Když chcete být dobrá, každé povolání vás stojí moc sil. Balet se může zdát jako řehole. Asi také je, s tím nic nenadělám. Určitě si myslím, že je dobré se mu v dětství věnovat. Je to zdravé a dítě se naučí správnému držení těla, chůzi... A pak přijde moment, kdy je třeba odhadnout, jestli má fyzické dispozice, talent a silnou vůli. Nedala bych své dítě na balet, kdybych zjistila, že na to nemá. Jen by se trápilo.

Ptala se Irena Jirků
Tereza Podařilová
- narodila se 27. 8. 1972 v Praze
- v roce 1990 absolvovala na Taneční konzervatoři v Praze, stala se členkou baletu Národního divadla a záhy jeho sólistkou (od roku 2004 je první sólistkou)
- v roce 1994 získala Cenu Philip Morris Ballet Award, v letech 1998 a 2004 ceny Thálie (role v Carmen a ve Zkrocení zlé ženy)
- tančila nebo tančí hlavní role mimo jiné v baletech: Popelka, Sugar, Romeo a Julie, Dáma s kaméliemi, Sylvie, Coppélia, Labutí jezero, Carmen, Don Quijot, Isadora Duncanová, Raymonda, Zkrocení zlé ženy, Giselle, Manon, Louskáček
- hostovala v Belgii, Francii, Itálii, Německu, Holandsku, Japonsku atd.