Ne proto, že by do nich nepatřil, ale spíš proto, že to nestihl. A také proto, že mu svoboda a volná tvorba byly nade vše.
„Malování? To je mé řemeslo, pak teprve záliba. Nic jiného jsem neuměl, a tak mi nezbylo než od rána do večera kreslit,“ říkal Rudolf Kundera. Francouzi znají především jeho portréty Paula Valéryho, klavíristky Clary Haskilové, rodiny Mauriacových či Mana Raye, kupují také jeho krajinky a přístavy. A co Češi? Málokdo u nás ví, že Rudolf Kundera namaloval velký nástěnný obraz pro Husův sbor v Tuřanech u Brna, že byl spolupracovníkem Alfonse Muchy, přítelem jeho syna Jiřího a také Bohuslava Martinů, Rudolfa Firkušného, Rafaela Kubelíka a dalších českých umělců. Byl možná poslední z oné velmi silné a tvůrčí generace, možná posledním svědkem...

Ve službách Alfonse Muchy
„Byla to veselá bída. Sháněli jsme živobytí po deseti dvaceti francích... Kundera skicoval portréty, Vitka instrumentovala Partitu, Martinů stál v koutě nebo si s ní šeptal, Firkušný koncertoval, Pelc, Hoffmeister a Firt vysedávali u Magotů,“ vzpomíná na atmosféru roku 1939 v Paříži Jiří Mucha v knize Podivné lásky. Je to především příběh jeho krátkého manželství se skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou a také „zpráva“ o jeho přátelství s malířem Rudolfem Kunderou.
Jak se ti dva seznámili? Kunderu přivedla kdysi k Muchovým náhoda. Mistr hledal mezi studenty brněnské uměleckoprůmyslové školy zručné pomocníky pro restaurování své grandiózní Slovanské epopeje a vybral si právě šikovného synka z Tuřan. Později, už po svém přijetí na pražskou Akademii do ateliéru profesora Thieleho, pracoval Kundera na dalších Muchových plátnech, pomáhal mu se zakázkami pro nejrůznější pojišťovny a stal se rodinným přítelem. Zvláště si byl blízký s Muchovým synem, učil ho malovat, když se Jiří pokoušel (neúspěšně) dostat na Akademii.
Životní šance Rudolfa Kundery se dostavila na začátku třicátých let: představitelé Husitského sboru v rodných Tuřanech ho požádali, aby vyzdobil kněžiště jejich kostela. Na plátně o rozměrech 7 x 5 metrů nazvaném „Světlo pravdy“ pracoval tři roky. V roce 1936 za něj obdržel Římskou cenu, která obnášela dvouleté studijní stipendium v Itálii. Kolébku evropského malířství pak procestoval křížem krážem právě s Alfonsem Muchou. Jeho syn zase způsobil, že se o tři roky později Rudolf Kundera stěhoval do Paříže.

Co bych maloval v Americe?
Do města nad Seinou dorazil v březnu 1939. Měl smysl pro humor, a tak říkával, že o jeho osudu rozhodla náhoda a teplé spodky. „Chtěl jsem jet tehdy do Itálie, když mi přišel z Paříže dopis od Jirky Muchů: ,Přijeď se podívat na Louvre, to změní celý tvůj život,’ psal mi. Starý pán se přimlouval: Muchovi potřebovali nezdárnému synkovi, co se toulal po světě, poslat teplé prádlo. Paříž, nebo Řím, mně to bylo jedno. Netušil jsem, že se právě zachraňuju před fašisty.“
V Paříži se nastěhoval s Jiřím Muchou do ateliéru v ulici Val-de-Grâce, kde před mnoha lety pracoval a žil také Alfons Mucha. Jeho syn tam zval Mistrovy přátele a Kundera si je portrétoval. Tady začala vznikat kolekce proslulých podobizen. První válečné Vánoce slavili Mucha a Kundera v Paříži také společně s Bohuslavem Martinů, Vítězslavou Kaprálovou, Hugo Haasem, Rudolfem Firkušným a dalšími českými umělci, s nimi také posléze prchali před Hitlerem na jih. Zatímco však většina Čechů směrovala dál, za moře, Rudolf Kundera se rozhodl zůstat ve Francii. Okouzlilo ho Cassis: „Na to krásné ráno nikdy nezapomenu. Sjížděli jsme z kopce, na obzoru se vynořil nečekaně masiv útesu Cap Canaille, pak azurové moře... Pochopil jsem, že do žádné Ameriky nepojedu. Co bych tam proboha maloval?“
V Cassis si najal místnost ve starém domě stojícím jen pár kroků od moře. Válku přežil díky vlivným francouzským přátelům, kteří mu několikrát poskytli azyl. Živil se portrétováním lidí významných i nevýznamných a po nocích si maloval své sny. „Trvalo roky, než lidé začali kupovat i moje zahrady a přístavy. Měl jsem ale štěstí, nikdy jsem nemusel dělat nic jiného než své řemeslo.“

Praha má zvláštní světlo
Po válce se vrátil na čas domů, dokonce v roce 1946 uspořádal velkou výstavu v Praze U Topičů, ale přišel únor 1948 a on zase zamířil na jih Francie. „Neměl jsem o čem přemýšlet, chtěl jsem být už jednou provždy svobodný.“
Ať už žil Rudolf Kundera v následujících padesáti letech v Aix-en-Provence či ve starém marseillském přístavu, do Cassis se stále vracel. Tady maloval, odpočíval, vychovával děti, sem za ním po válce také přijížděli teď už slavní čeští přátelé. Prázdniny tu trávili Bohuslav Martinů nebo Jiří Mucha. Kundera si s vlastní slávou nijak hlavu nelámal: „Dobře jsem ve Francii vydělával, s českými komunisty jsem nechtěl mít nic společného. Domů jsem jezdil jako francouzský občan jenom za rodinou.“ Osud (či náhoda?), který mu kdysi určil za vlast jižní Francii, jako by chtěl Kunderovu volbu stvrdit jednou provždy. Na Vánoce roku 1975 zemřeli jeho dva malí synové při automobilové nehodě nedaleko Brna. „Dlouho jsem nemohl na Čechy ani pomyslet. Ale vím, že čas od času potřebuju vidět Prahu. Má zvláštní světlo. Potřebuju si obejít svá místa a porozprávět s přáteli,“ řekl mi před lety. Zvykl si na pravidelná dostaveníčka s Jiřím Muchou a Josefem Páleníčkem, na začátku 90. let byl také na koncertě Pražského jara, kde spolu vystoupili po letech zase doma Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík. Všichni tři pak šli na kachnu do hotelu Paříž a neskrývali dojetí...
Čech z Marseille
„Kde jsem doma? V Tuřanech u Brna a na jihu Francie. Všichni to tady na mne vědí, však o mně také stále píšou jako o Čechovi z Marseille,“ říkával Rudolf Kundera. Během padesáti let vystavoval takřka po celém světě, jen doma ne. Až v roce 1996 mu přátelé a příbuzní v Brně uspořádali velkolepou retrospektivu, posléze následovala výstavy plakátů (1998) a kreseb (2002); město Brno mu udělilo čestné občanství, v České televizi o něm vznikl dokumentární film, vyšla životopisná knížka...
Obrazy Rudolfa Kundery dnes vlastní sběratelé, muzea a galerie ve Francii i v Česku. A velké plátno Světlo pravdy visí také stále v tuřanském kostele.

Rudolf Kundera
- narodil se 9. března 1911 v Tuřanech u Brna, zemřel 9. ledna 2005 v Cassis
- v letech 1930-1936 studoval Akademii výtvarných umění v Praze - v ateliéru profesora Franze Thieleho
- za obraz Světlo pravdy obdržel Prix de Rome, cenu italské královské akademie, a roční stipendium v Itálii
- za války žil v Paříži, později na jihu Francie, kde se definitivně usadil v roce 1948
- vystavoval takřka po celém světě; první samostatnou výstavu doma měl v Brně v roce 1937 a v roce 1946 v Praze, další příležitost se však vyskytla až po padesáti letech