Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2005/37 Proč ne?


reklama




naši partneři
 
reklama


Proč ne?
Rudolf Adler  
SANQUIS č.37/2005, str. 57


S Eliškou Junkovou jsem se seznámil někdy na konci roku 1980 nebo hned na začátku roku následujícího. Byla to podivná doba. V zemi vládlo normalizační nehybno a pusto. Propadali jsme skepsi a přestávali věřit, že by se něco skutečně podstatného mohlo změnit k lepšímu.

V roce 1970 jsem byl po politických prověrkách propuštěn ze stálého úvazku ve studiu. Emigrovat jsem nechtěl a nechtěl jsem ani opustit práci v profesi, kterou mám rád. Už tehdy jsem věděl, že filmování je prostě můj způsob komunikace a poznávání světa a lidí. A navíc zkušenost, již mohu sdílet s ostatními. A tak nezbylo než se na volné noze každý rok doprošovat na oficiálním Svazu dramatických umělců, kam mě kvůli cejchu nepřijali, o povinný štempl, bez něhož by člověka začali honit policajti jako příživníka. Občas se mi podařilo protlačit v některém filmovém studiu nebo v televizi námět, a dokonce natočit film.
Byly ovšem i světlejší chvíle. Jednou z nich rozhodně byla televizní AUTO MOTO REVUE. Pořad vznikl brzy po roce 1970 a shodou okolností mi byla poskytnuta možnost občas ho scenáristicky připravit a režírovat. Sešlo se tam několik lidí, kteří na tom byli podobně jako já. Docela dobrá parta. Občas jsme si užili i dost legrace. Zejména když se tam v roli moderátora objevil František Šťastný, s nímž jsem se v té době spřátelil. Poskytoval mi se svým neodolatelným humorem nejen cenné rady do života, ale především rady motoristické.
Jako blahopřání k Eliščiným osmdesátým narozeninám uvedla AUTO MOTO REVUE krátký příspěvek. Byl to rozhovor, který s ní natočil Dušan Neumann v garáži u pana Nadrchala, v níž právě její majitel začínal restaurovat svou cestovní bugatku. O rok později, při příležitosti dalších narozenin, chtěla dramaturgie připomenout osobnost Elišky Junkové něčím podstatnějším. Zrovna jsem byl jako režisér na řadě. Předtím jsem Elišku nikdy neviděl ani na fotografii. Pustil jsem si samozřejmě i ten rok starý rozhovor.
Eliška tam stála v loveckém kloboučku a skotské peleríně a s šibalským úsměvem vzpomínala na Bugattiho:
„Byl to člověk jako my. Ale měl obrovské nadání, a já myslím, že z toho nadání, které měl, dal, co nejvíc mohl. Až do konce svého života. Protože co, podle mého názoru, vlastně je geniální člověk? Je to nesmírně prostý člověk, který řeší věci prostým a přirozeným způsobem, který ovšem odpovídá jeho nadání. Jeho plnosti, která překypuje. A myslím, že Emersonovo ‚V geometrii a morálce nejpřímější linka je nejkratší’, to se mi hodilo na Ettore Bugattiho.“
Řekl jsem si: No tohle? Automobilová závodnice, a cituje amerického filozofa, básníka a esejistu 19. století! Kdykoli jsem na to později vzpomněl, styděl jsem se až do morku kostí.
Takto jsem také její vzpomínku použil ve filmu. Eliška k tomu při našem společném natáčení ještě dodala:
„Pure sang, to je čistokrevný. A to je zase v souvislosti s láskou Bugattiho ke koním. A stejně velikou lásku ke koním měla jeho dcera Lydia. A ta přišla jednou s tím nápadem: Vždyť ty tvoje vozy jsou pure sang. Jsou čistokrevné. Protože všecko, celá konstrukce vozu, všecko je tvůj nápad a tvoje realizace.
Bugatti byl posedlým technikem. Odbíhal někdy ze společnosti, aby si v malé pracovně, kde měl stále čistý papír na rýsovacím prkně, poznamenal nápad, který mu právě blýsknul hlavou.“
Geniální konstruktér si ovšem také velice vážil Elišky. Již v roce 1926 napsal: „Považujeme ji nyní za velkou závodnici, která může soutěžit s profesionály.“
Po zjištění, že dostupných filmových archivních materiálů je žalostně málo, jsem se začal zaobírat myšlenkou: Co takhle natočit něco pořádného? Redakce nebyla proti. Ovšem kolegové upozorňovali, že při osmdesátých narozeninách již pokus učinili, a nevyšlo to. Paní Junková se prý na nějaké delší natáčení už necítila.
Přečetl jsem si poslední biografickou knížku, která o ní vyšla, a požádal ji, zda by některé vzpomínky a zážitky nezopakovala před kamerou. S diplomatickou zdvořilostí si vzala čas na rozmyšlenou. Spíše se mi však zdálo, že se jí do toho moc nechce. Ale to už jsem byl lapen do jejích osidel a taky jsem se nechtěl hned vzdávat.
Začal jsem kout pikle. Bugatka pana Nadrchala už značně pokročila a stála za vidění. Požádal jsem tedy, aby Elišku pozvali, a jako náhodou jsme tam byli s kamerou i my. Pozdravili jsme se, prohodili pár zdvořilostních frází, ale natočili jsme jenom pár záběrů toho krásného auta. S Eliškou, zcela záměrně, nic. Byla tím možná trochu překvapena. Když už jsme měli zabaleno a chystali odjezd, přišel jsem za ní a zeptal se, zda spolu tedy taky něco natočíme. A tehdy řekla své proslavené: Proč ne?
„Kdy říkám: Proč ne? Když jsem byla mladá, tak jsem byla přeci jenom temperamentní holka a byla jsem pro každé uličnictví, které se mně naskytlo. Takže když mně někdo dal otázku týkající se nějakého úkolu, skoro bez přemýšlení jsem odpovídala: Proč ne? Ale později se mi stala moje odpověď otázkou velmi osudnou. To bylo, když jsem se provdala za Čeňka Junka a když mně on dával, za volantem, takové úkoly, které se mi zdály být nad moje síly.“
Na tomto místě bych měl vysvětlit, jak vzniká tento text. Když jsem přijal nabídku napsat vzpomínky na má setkávání s Eliškou, neuvědomil jsem si, jak těžký úkol na sebe beru. Paměť tak selhává. Udělal jsem tedy jedině možnou věc. Vzal jsem čtyřicetiminutový televizní portrét, který jsem s ní v roce 1982 natočil, a přehrál jeho zvuk do diktafonu. Každou chvíli si nasadím sluchátka a poslouchám. Nevidím ji, ale najednou je tu se mnou a vzpomínky začínají připlouvat.
Eliška sedí ve svém oblíbeném ušáku, jako vždy perfektně upravená, kolem krku koketně uvázaný hedvábný šátek. Nesedí příliš pohodlně, protože za ní na křesle usnul jezevčík Vitus a nedal se odtamtud žádným způsobem vypudit. Kouká mu jenom hlava.
„Dost často se mě lidé ptají, když ke mně přijdou: A kde máte své ceny? A já jim říkám: Moje ceny byly deponovány v Autoklubu. Nechtěla jsem je mít v bytě, protože jsem člověk přítomnosti. A nechtěla jsem se obklopovat jenom věcmi minulosti.“
Nepoznal jsem nikoho, kdo by s takovou intenzitou, radostí a spontaneitou dokázal prožívat přítomnost. Kdo by uměl tak přirozeně a samo-zřejmě nacházet v každém právě žitém okamžiku něco obohacujícího.
Eliška touto pozitivní energií přímo zářila. A to jí asi umožnilo překonávat i životní těžkosti a problémy.
„Sport pro mě znamenal v celém životě velmi mnoho. Jednak jsem plavala, jezdila na bicyklu a tělocvik, to bylo úplně běžné. Později mně bylo jasné, proč mě vlastně sport tolik zaujal. Bylo to především proto, že jsem cítila, jak zpevňuje můj charakter. Protože můj temperament byl někdy velice nespoutaný. A čím dál tím víc jsem se přesvědčovala, že člověk může strašně moc vydržet. Že může vydržet víc, než by sám někdy doufal.“
Tato drobná žena opravdu musela v životě vydržet velice mnoho. Měla nepochybně železné nervy i charakter.
„Já vám povím, jak jsem to říkávala. Měla jsem bezstarostné dětství. Až do svých šestnácti let a čtyř dnů. A to mi připadá, jako by tu byl zvonec, jako u těch klášterů, na dlouhé šňůře, ten zazvonil a spustil můj život na plné obrátky.“ Nikdy, ani později, v letech dávno po natáčení, jsem s ní nemluvil důvěrněji o jejím vztahu k Čeňku Junkovi, opředeném takřka mytologickými historkami. I když mě samozřejmě velice zajímal. Říkala mu Očku. Pro Elišku to byla patrně uzavřená komnata, kam mohla vstupovat jen ona sama. Byla to asi výjimečně silná vzájemná vazba. Junek o Elišku začal usilovat, když byla skutečně velice mladičká. Aby se přesvědčila sama o sobě a také o něm, ujela mu do Francie. Pracovala v rodině velkého zahradníka, a myslím, že čekala, bude-li mu stát za to, aby si ji tam našel. Stalo se a začal ten život na plné obrátky. A bugatky v něm působily jako katalyzátor.
Pak přišel v červenci roku 1928 tragický konec na Nürburgringu.
Mluvili jsme o tom pouze jednou. Film už byl dávno hotov.
„Seděla jsem tam se stopkami v ruce. Měli jsme všecko přesně změřeno. A když nevyjel, věděla jsem okamžitě, že se něco stalo. Potom mi to přišli říct. Šla jsem tam na ten most. Sundala prsten a hodila ho do vody. Tím to pro mě skončilo.“
Myslela samozřejmě závodnickou kariéru.


obsah čísla 37 ročník 2005





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek