Letní koupání kolem Severního mysu vyžaduje mroží povahu a tulení vnímání teploty moře. Jenomže právě návštěva Laponska je pro Středoevropana nejbližší možností, jak navštívit opravdovou a rozlehlou tajgu, a hlavně tundru.
Lze jistě namítnout, že něco podobného je k vidění v horských partiích Jeseníků a Krkonoš, ale tam jsou podobné vegetační formace zachovány od posledního zalednění na ploše čítající spíše ary než kilometry čtvereční. Ten, kdo někdy četl polárnická vyprávění Jana Eskyma Welzela, se touhy po onom vysokém severu nejspíš těžko zbaví.
Když se cestovatel konečně dotkne polárního kruhu, čehož se při cestě autem asi nejpohodlněji docílí ve finském Rovaniemi, krajina a příroda kolem něj se velmi rychle změní. Cestou ze švédské Haparandy na severu Botnického zálivu do Rovaniemi jsou kolem silnice louky a občas i pole, nad polárním kruhem se lidské aktivity prakticky redukují na lesnictví a rybářství.
V řídkých obchodech kombinovaných s benzinovými pumpami kolem cesty se prodává zboží pro Středoevropana spíše nezvyklé. Konve k přípravě čaje na ohni, kotlíky, zlatokopecké pánve, repelenty proti komárům a muchničkám, sekyry, pily, sobí kožešiny. Návštěvník se skoro stydí, když kupuje jenom zcela neromantické potraviny a pohonné hmoty do vozu.
Za městečkem Ivalo a za jezerem Inari, v obci Kaamanen se silnice roztrojuje. První cesta míří na sever a dovede cestovatele do Utsjoki k hraniční řece Tana. Komunikace doprava, po západním břehu Inari, míří pro změnu do nejsevernějšího Finska a zároveň do nejvýchodnějšího cípu Norska. Cesta doleva, k západu, vede opět k Taně, na norskou hranici, za kterou leží i hlavní město Sámů Karasjok.
Množství sobů kolem silnice se zde prudce zvyšuje, ale, jen tak mezi námi, pro řidiče ti sobi nejsou nic příjemného. Ti dospělí jsou jen loudavě neopatrní, ale sobí koloušci jsou skotačiví, velmi rychlí a velmi neochotní se uhnout. Řidič je jejich sobí mámě vděčný, když je štulcem zažene ze silnice pryč. Většina sobů má na krku zvoneček, neklamné znamení, že patří někomu z místních Laponců čili Sámů.

Lososí řeka Tana
Tana je řeka více názvů, má jméno Tanaelva norské, Tenojoki finské a Deatnu severosámské. Je dlouhá 360 km, přičemž 285 km tvoří státní hranici mezi norskou Finnmarkou a vlastním Finskem. Protéká ledovcem modelovanou krajinou a patří mezi nejdůležitější lososí řeky Skandinávie. Lososům vyhovuje její mělký tok i štěrkovité dno. Nevadí jim ani velké peřeje Boratbokcankoski na jejím přibližně sedmdesátém kilometru od ústí Tanafjordu. Rybolov se na Taně provozuje jak sportovní, tak i původní lidový. Na lov atlantských lososů sem jezdí rybáři z celé Evropy, ale hlavně z Finska. To proto, že je z proslavených lososích řek tou nejodlehlejší.
Lidový řemeslný, nebo lépe rustikální rybolov, jak byl před svým zánikem na našich řekách také nazýván, na řece provozují Laponci z obou stran hranice.
Sámští rybáři chytají lososy tradičním způsobem do pletených vrší. Vrše je nutné pravidelně objíždět na loďce a kontrolovat. Zřejmě daleko účinnější je druhý způsob obživy, a to poskytovat ubytovací a další služby sportovním rybářům. Rybářské kempy jsou vybaveny kromě chat také saunou, krytým ohništěm a místem ke kuchání, čištění a mražení sportovně ulovených lososů. Povolení k rybolovu se koupí v kempu nebo u benzinové pumpy, masivní lososí pruty a doma vyráběné mušky si musí každý přivézt sám.
Jistá omezení rybolovu i následnému zpracování ulovených ryb v posledních letech invazní šíření parazitního druhu Gyrodactylus salaris, patřícího zoologicky mezi tzv. žabrohlisty neboli jednorodé, což jsou parazitičtí ploštěnci příbuzní motolicím. Tento rybí parazit, 0,5 mm dlouhý, působí při přemnožení škody právě na lososech. Kvůli přenosu gyrodactylů není dovoleno přenášet vodu, ryby ani rybářské náčiní z povodí do povodí, vodáci musí dezinfikovat rafty. Skandinávci berou toto riziko velmi vážně a varování před gyrodactylem visí takříkajíc na každém nároží.
Tana sloužila vždy dopravě, v létě lodní a v zimě zamrzlá místo silnice pro nákladní auta a motorové saně. Této části Laponska donedávna zcela chyběly komunikace, asfaltem i pěkným makadamem kryté cesty vznikly až v druhé polovině dvacátého století. Moderně konstruovaný most v Utsjoki byl postaven dokonce až v letech 1990 - 1993.

Sámové
Je vhodné, ba nutné sdělit, že slovo Laponec má ve skandinávských jazycích pejorativní nádech a naznačuje cosi primitivního. Proto místní obyvatelé pro sebe vcelku nedávno prosadili užívání označení Sámi čili Sámové.
Jací jsou? Na první pohled nejásají, pokud o ně někdo jeví zájem, opravdových i samozvaných etnografů si pravděpodobně užili víc, než vlastně chtěli. Také se docela neradi fotografují, což je dobře respektovat, proto jejich fotografie v mém archivu chybějí. Jsou to vedle východoevropských Romů poslední kočovníci Evropy. Velký díl z nich se ale už pevně usadil a vykonává běžná občanská povolání. Jen někteří sledují na cestách svá sobí stáda, a když už tak činí, tak kočují zásadně na terénních motorkách a sněžných skútrech.
Sámů není mnoho, nespolehlivá sčítání udávají počet asi 75 000 osob. Problémy jim způsobily státní hranice. Hned poté, co zde byly pevně vytyčeny, rozdělily kočující Sámy do čtyř států. V té době se vyskytly i nejrůznější pokusy o jejich násilné usazení a asimilaci. V Norsku, které dlouhodobě pokládáme za prototyp občanské společnosti, byli Sámové dokonce nuceni přijímat norská jména, v Rusku pro změnu byli sestěhováváni do jakýchsi střediskových obcí. K národnímu uvědomění norských a v důsledcích i ostatních Sámů došlo na počátku osmdesátých let minulého století při velkém konfliktu o stavbu přehrady v posvátném území na řece Altě. Tento konflikt odstartoval v Norsku celonárodní diskuzi o právech Sámů. V srpnu 1986 byla ustavena sámská národní hymna (Sámi soga lávlla - napsána sámským novinářem Isakem Sabou před rokem 1906) a vlajka. V roce 1989 byl zvolen v Norsku první sámský parlament, zasedající v Karasjoku.
Tři hlavní jazykové skupiny používají jazyky do té míry odlišné, že si navzájem prakticky nerozumějí. I tyto tři skupiny se ale štěpí na řadu dalších drobných jazyků, které mají pouhé stovky mluvčích, a zvolna se mění ve vymizelá společenství. Pozoruhodné je používání háčků a čárek v zápisu severní čili finnmarské sámštiny, které pro Čecha působí domácky, ovšem těžko říct, jak se vlastně správně vyslovuje.

Na skok do Norska
Před ústím přestává být Tana hraniční řekou a její deltou ve Tanafjordu začíná západní pobřeží norského poloostrova Varanger. Toto tundrou pokryté území je součástí Norska, obýváno je hlavně etnickými Finy, Sámy a Nory. Věčně zmrzlá půda pod tundrou působí v krajině jako velký kus vytrvale ochlazujícího ledu. Vegetace je chudá a krajina nevlídná, nicméně působivá. Přes Varangerfjord, který je vlastně zálivem Barentsova moře, jsou za dobré viditelnosti vidět vzdálené hory na poloostrově Kola. Ve fjordu loví terejové a kajky mořské se tam starají o svá kachňata. Komunikace E6 zavede po jižním pobřeží cestovatele a rybáře k další lososí řece Näätämöjoki. V peřejích nad jejím přemostěním v letních měsících lososi setrvale a velmi fotogenicky skáčou.

Zpátky do Finska k jezeru Inari
Za mostem také odbočuje cesta k jihu do Finska a cestovatele dovede velmi řídce obydlenou krajinou zpátky k jezeru Inari. Další cesta na východ je sice rovněž možná, vede do norského hornického městečka Kirkenes, ale je v podstatě slepá, protože její pokračování směřuje na komplikovaně prostupnou ruskou hranici a dále do přístavu Murmansk. Cesta Finskem je rozhodně romantičtější, členité pobřeží Inarijärvi (järvi = jezero, z finštiny) je lidskou činností prakticky netknuté, na rozdíl od industriální, těžbou nerostů deformované krajiny hned za ruskou hranicí.
Ledovcové jezero Inari má plochu přes 1000 plošných km a přes 3300 ostrovů různé velikosti. Takové množství ostrovů způsobuje, že hladina jezera vypadá spíše jako zmatený labyrint vodních cest. Zálivy pak plynule přecházejí v rašelinné plochy, pokryté kvetoucím suchopýrem.
Poloha jezera vysoko nad polárním kruhem zapříčiňuje, že ledová pokrývka na něm vydrží nejméně sedm měsíců v roce. Dopravu tam částečně zajišťují hydroplány, které působí nejvíce ze všeho starosvětsky, jako relikt časů, kdy už létala letadla a ve zdejší jezerní a říční krajině ještě chyběly sjízdné komunikace.

Půlnoční slunce
Čas kolem letního slunovratu je nad polárním kruhem časem nekončícího polárního dne. To trvá ještě v červenci i v srpnu, pouze se prodlužuje tmavá chvíle kolem půlnoci, kdy slunce klesne k obzoru nebo i pod něj. Na pozorování nebo fotografování kruhové dráhy slunce je nutné vyhledat jen trochu vyvýšené místo s volným obzorem. To tundra i řídká tajga snadno umožňují.
Na cestování a táboření ovšem polární den není tak ideální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsme totiž ze střední Evropy navyklí řídit se tmou, a ta, ač očekávána, prostě nepřichází. Stavět stan do stínu stromů a spočítat dráhu půlnočního slunce se lze snadno naučit. Ve stínu ale potom obtěžují komáři a muchničky, bez kterých by se každý táborník raději obešel.
Přes tyto drobné nepříjemnosti poskytuje Země půlnočního slunce pohled na jednu z nejpůsobivějších krajinných scenérií, jakou lze v Evropě najít.
Neodolatelná je ve Skandinávii oblačná obloha. Jedete na sever a máte pocit, že nebe zabírá čím dál větší prostor a pro zemi ho zbývá čím dál méně. A že v jednu chvíli už zbude jenom nebe a vy stanete na konci světa.
Dojedete-li opravdu až na sever a dotknete se moře, tenhle pocit se stane skutečností.