Byl šťastným emigrantem a redaktorem BBC, dnes je úspěšným dramatikem a publicistou, přesvědčeným konzervativcem, přemýšlivým konvertitou, vtipným glosátorem lidských slabostí i ctností a nadšeným vyznavačem života...
Benjamin Kuras přinesl po roce 1990 na stránky českých novin a časopisů svěží, místy velmi ostrý anglický vítr, čímž si získal značný počet příznivců a přinejmenším stejný počet nepřátel. Jeho články a knihy některé čtenáře nadzvedávají, jiným mluví z duše nebo je alespoň baví, nikoho však nenechávají lhostejným. Co si může přát víc?

Ještě platí, že v Čechách vydržíte sedm, maximálně osm dní a pak musíte odjet do Anglie?
Dříve, když jsem se sem po letech emigrace začal vracet, jsem tu vydržel dokonce jen šest dní. Nanejvýš. Mezitím ale uplynulo pár let, teď se mi tu už líbí víc. Koupil jsem si tady chalupu, takže v Česku budu trávit víc času na jaře a v létě. Zima je tady na mne stále moc tvrdá.

Anglie je tedy lepší na práci i na život?
Vlastně nevím, asi spíš záleží na pracovních nabídkách. Teď mi jich více chodí z Česka, pravidelné jsou také zakázky na hry pro německý rozhlas. Ty můžu psát v Londýně, v Německu i v Česku.

Změnily se Čechy a Morava za tu dobu, co se můžete vracet?
Změnily se k lepšímu a Anglie zase k horšímu. A jestliže se to v dohledné době vyrovná tak, že život bude stejně nepříjemný tam jako tady, pak budu muset vzít v úvahu, že život v Česku je levnější.

Co se stalo s Anglií?
Zhoršila se kvalita každodenního života. Jednak je všechno příšerně drahé, jednak nás vláda okrádá na daňových výmyslech. Za sedm let Blairovy vlády se nasadilo tuším 66 nových druhů daní, které jsou na první pohled velmi nenápadné. Není to daň z příjmu, kterou člověk okamžitě vidí, ale například zrušili daňové úlevy z penzí, zrušili úlevy ze spoření, zvýšili obecní daně na tak vysokou úroveň, že si to penzisté už nemohou dovolit a stát na ně zase musí doplácet.

Co to je obecní daň?
To znamená, že musíte platit za to, že máte bydliště.

Je to tedy daň z nemovitosti?
Nemusíte být majitelem nemovitosti, stačí, že v ní bydlíte, a už musíte tuto daň platit. Z třípokojového bytu třeba platím téměř 1300 liber ročně. To je jeden čistý měsíční plat asistenta na univerzitě. V Anglii se přitom snižuje kvalita služeb, které za to dostáváte, ale naopak se zvyšuje počet všelijakých inspektorů a kontrolorů, kteří nám znepříjemňují život. Rozšiřuje se počet míst, kde se nedá parkovat bez parkovacího povolení. Vzrůstá počet azylantů, kteří žijí roky na podpoře od státu. Co z toho plyne? Když se počet státních zaměstnanců a lidí žijících na státní podpoře neustále zvyšuje a naopak klesá počet soukromých zaměstnanců, ubývá čistých plátců daní, takže nám zbývá čím dál míň peněz na podporu čím dál většího počtu neproduktivních lidí. Opoziční stínový ministr financí nedávno spočítal, že dnes průměrná britská rodina má o 5000 liber ročně nižší čistý příjem, než měla před sedmi lety, když k vládě nastupoval Blair.

Tak proč tedy v zemi konzervativců lidé volí vládu, která je takhle jasně okrádá?
Ona už to není země konzervativců, ale země vlažných socialistů, kteří by už snad také byli raději, kdyby se o ně staral stát. A lidí, kteří jsou ochotní brát za sebe odpovědnost a riziko - za sebe i za druhé -, nějak ubylo.

Všude? Vždyť socialisté vládnou skoro v celé Evropě.
Máte pravdu, platí to také pro celou západní Evropu. Lidé mají dnes raději drobnou jistotu, než aby riskovali, podnikali - a také krachovali. Myslím si, že současná atmosféra je také důsledkem toho, že se k moci v celé Evropě dostala generace hurásocialistů, kteří v 60. a 70. letech byli bojovníky za jednostranné odzbrojení a razili ideologii nenávisti ke všemu, co pokládali za kapitalistické a imperialistické. Vsugerovávali lidem také pocit viny za to, že patří ke společnosti, která vykořisťuje třetí svět A tihle pánové nastolili takový myšlenkový trend, že se dnes skoro nesluší říkat nahlas, že volíte konzervativce. Natož abyste si troufla obhajovat USA a tvrdit, že jsou pořád demokratičtější než Saúdská Arábie nebo Irák. Evropa v podstatě myslí sociálnědemokraticky.

Takže konzervativní myšlenky v době, kdy se lidé víc baví, než se dřou, už vážně nemají šanci?
V Anglii labouristé vyhráli vlastně komunikačním podvodem. Blairovy sliby o tom, že zůstane u konzervativních zásad, přesvědčily váhavce ze středu politického spektra. Blair také nasadil po nástupu k moci liberálně-konzervativní fasádu, za níž ale už jeho ministr financí velice rychle - hned v prvním roce vlády - začal utahovat daně a okrádat občana. Bylo to nenápadné, ale tak brutální, že se dnes daně vyšplhaly do takové výše, že konzervativní strana si může už zase dát do svého volebního programu jako bod číslo 1 jejich snížení. Jestliže se konzervativcům podaří do května přesvědčit národ, že jsou schopni to uskutečnit, mohou volby vyhrát. Mají tedy šanci! Ale snížit daně také znamená vyházet z práce asi tak milion byrokratů, které Blairova vláda natahala do státních a obecních správ a institucí. A to jsou, jak jinak, nadšení voliči Blaira. Vyrobil si milion voličů, když zřídil umělá pracovní místa.

Chytrý sociální demokrat. Vy jste ovšem konzervativec už od momentu, kdy jste se v roce 1968 přeplavil poprvé přes Kanál. Jakých bylo těch dvacet let v cizí zemi?
Ne dvacet, nýbrž už šestatřicet. Já jsem byl vždycky v Anglii šťastný, ano, byl jsem šťastný emigrant. Rychle jsem se přeorientoval na to, že se do Československa nikdy nevrátím, a měl jsem radost, že jsem s Angličany.

To vám bylo asi tak čtyřiadvacet, měl jste vystudovanou Filozofickou fakultu v Olomouci...
To mi bylo čtyřiadvacet. Byl podzim, polovina října. Dodnes miluju podzimní počasí. Spousta známých si naříká na zimu, mlhu a déšť, ale já to mám naopak rád. Připomíná mi to první týdny v Anglii, to sychravé říjnovo-listopadové počasí je mi připomínkou nově nabyté svobody.

Neměl jste strach, že v Anglii přijdete o schopnost psát a dobře se vyjadřovat v českém jazyce?
Měl jsem štěstí, že jsem se hned v lednu 1969 dostal do redakce českého vysílání BBC, takže jsem s češtinou stále pracoval. Dokonce si myslím, že se mi v Anglii ještě vylepšila, protože jsme spolupracovali ještě s předválečnými mazáky české novinařiny. A ti nám ukázali to, co jsme sami neviděli: jak nám dvacet let komunismu zplundrovalo jazyk. Nebyli jsme schopni stručně a jasně vyjádřit myšlenku. Mluvili a psali jsme v pasivech. To je zajímavé, čistě psychologicky, když se mluví v pasivech, když neexistuje žádný konkrétní podmět, tak je to signál, že člověk není ochoten převzít odpovědnost.

V pasivech mluvili komunističtí pohlaváři a mluví tak u nás i dnešní politici.
Řeč politiků je svérázný jazykovědný úkaz. Práce v rozhlasu vás naopak naučí stručnosti a jasnosti. Většina lidí mi dnes říká, že když mě čtou, tak slyší, jak to říkám. Psaní beru sluchově. Když píšu, tak mi to už zní. A když mi to nezní, tak škrtám. V angličtině i v češtině. Angličtina je lepší, protože je to stručnější jazyk. Čechy na vlásku jsem napsal nejdříve anglicky, a myslím, že díky tomu je to svižnější kniha, než kdyby vznikala nejdříve v češtině. Čeština svádí k odbíhání a k užvaněnosti.

Čeština vám tedy v exilu nechyběla. A co čeští kamarádi?
Snažil jsem se dostat co nejrychleji do anglického prostředí. Spřátelil jsem se s divadelníky a začal jsem dost brzo pro ně psát. Zpočátku tak, že jsem napsal hru a někdo z herců, rodilých Angličanů, mi to opravil, postupem doby mi to už šlo víc. Naučil jsem se odposlouchávat dialogy, takže mě to automaticky vedlo k psaní dramatu. První hru mi hráli v rozhlase v roce 1973 nebo 1974. A když jsem tam přišel poprvé na zkoušku, tak jsem byl u vytržení: Napsal jsem něco, co mohou angličtí herci říkat, a ještě se tomu smát!

Dá se rozhlasovými hrami v Anglii uživit?
V Česku by to dnes už bylo na dost slušné uživení, zvláště když píšu také stále pro německý rozhlas. Ale v Anglii jsem musel vždy ještě pracovat pro BBC nebo si přivydělávat překlady. Překládal jsem pro televizi, když novináři jezdili v 90. letech dělat do Prahy rozhovory. Pak jsem překládal také manuály všelijakých výrobků nebo všechny podklady pro privatizační projekty - třeba Telecomu. To byla dřina, ale dobře placená.

Psaní je větší radost i zábava, to je z vašich textů zřejmé. Jaké psaní vás baví nejvíc?
Takhle si otázku nekladu. Já si spíš říkám, pro koho je to mé psaní. Víte, když jsem začínal psát v angličtině, jeden z mých přátel, Američan - scenárista, se mě jednou zeptal: Pro koho píšeš? Jak, pro koho píšu? To je divná otázka, odpověděl jsem. Ne, to je dobrá otázka, ty musíš vědět, pro koho píšeš. Když si svého čtenáře představíš, tak podle toho bude vypadat také forma textu. Měl pravdu, a já si tenkrát řekl: Rádio znám a umím. A tak budu psát pro britského posluchače s vysokoškolským vzděláním, trochu sečtělého a trochu zcestovalého, který se zajímá i o neanglická témata.

A jaký je váš současný český čtenář?
Český současný je možná spíš čtenářka. Po určité době jsem tady totiž zjistil, že mě asi čte víc žen.

To jste poznal poté, co jste napsal knížku o sexu?
Poté, co jsem napsal knížku o sexu, kterou jsem adresoval mužům, jsem zjistil, že mě čtou více české ženy. Můj dojem potvrdil i nakladatel, který si po prvních 5000 prodaných výtisků udělal průzkum a zjistil, že to z 80 procent kupují ženy. A že si to kupují částečně proto, aby to pak doma podstrčily svým mužům a přinutily je, aby se na sex podívali z jiného úhlu.

V té knize mimo jiné uvažujete nad tím, že je lepší se milovat v rodném jazyce.
To je výrok mého kamaráda, který emigroval s Češkou a zůstal s Češkou. Cizími jazyky mluvil vždy špatně, tak si myslím, že si moc neužil, a proto tvrdil, že lepší je milování v rodném jazyce.

A co soudíte vy?
Jste dost zvědavá, milá dámo. Ale - když to chcete vědět: já mohu na základě svého zvídavého života říct, že milovaní bývá někdy mnohem zajímavější v italštině nebo ve francouzštině.

Je pravda, že ve srovnání s jinými národnostmi - třeba s Angli-čankami - jsou Češky méně hlazeny, hýčkány a laskány?
To netvrdím. Pouze se od některých občas dozvídám, jak to Češi flákají. Ale Angličanky na tom budou ještě hůř, protože ony se o tuhle lidskou činnost moc nezajímají.

To si troufnete takhle zevše-
obecnit?
Celkem vzato - Angličanky jsou věcnější, dovedou si spočítat, kdy co chtějí, jak si to představují, za jak dlouho potřebují mít orgasmus, a když ho nedosáhnou ve stanoveném limitu, tak ho dovedou předstírat. A dovedou si také v anketách spočítat, kolik z nich ho pravidelně předstírá. Je to takový věcnější přístup k životu. Jsou v partnerském vztahu rovnoprávnější, nechávají muži víc prostoru, ale samy ho také žádají pro sebe. Řekl bych, že Angličanky mají v sobě míň něhy, ale zase víc kamarádství, Češky jsou víc emotivní.

Takže mám si to představit tak, že Benjamin Kuras, když píše, myslí na dobře rostlou pohlednou Češku.
Někdy. Ale někdy - když píšu pro noviny - zase třeba myslím na to, co po přečtení na ten text řekne politik, z kterého chci udělat osla. A příště píšu pro všechny ostatní Čechy...

Pro ty jste psal třeba svůj text, který vyšel na podzim v MF DNES a v němž jste popisoval, že Anglie už není tou Anglií, do které jste kdysi emigroval, ale je teď zemí, kterou dnes převážně muslimští azylanti mění k nepoznání?
Ano, to jsem psal pro širší českou veřejnost. Chtěl jsem vás všechny upozornit, že tohle vás také čeká jako členy EU. Jakmile se zruší hranice, tak přerozdělování se bude týkat i přerozdělování azylantů z přeplněných zemí, jako je třeba Holandsko, do ještě poměrně prázdných zemí, jako je bývalá východní Evropa.

Tedy pardon, ale není to trochu silná káva, když bývalý azylant mluví o současných azylantech jako o předmětu přerozdělování?
Víte, v čem je rozdíl? Všichni předchozí azylanti, ať byli političtí nebo ekonomičtí, se od nynějších azylantů liší v několika zásadních aspektech: Za prvé, když tehdy dorazili do cizí země, hned hledali příležitost, jak by se uživili a nebyli přítěží hostitelskému státu. A za druhé, vědomě a pilně se snažili a dodnes snaží přizpůsobit se hostitelské kultuře. Nechtějí se lišit, chtějí být jako ostatní Angličané, Francouzi, Španělé... A co dělá nová vlna imigrantů, která přichází do Evropy v posledních deseti letech? Dělá přesný opak. Rozdíl mezi nimi a námi je jen v tomto přístupu. Je jedno, z jakého směru a z které kultury přicházíte, ale je důležité, že se chcete přizpůsobit státu, který vás hostí. A chcete mu být prospěšný. Současní imigranti tuhle potřebu nemají, naopak po hostitelském státu požadují, aby se přizpůsobil jim. Vytvářejí si svá kulturní a náboženská ghetta. Tenhle proces v Británii už dostal svůj politický termín. Říká se tomu balkanizace Británie. Na Balkáně také vždycky byly různé etnické skupiny, které se vzájemně nenáviděly, jak se ukázalo při rozpadu Jugoslávie. A v Británii dnes vznikají celé čtvrti cizích etnik a kultur, často nesmiřitelné, nekomunikující, nesnažící se jakkoliv integrovat do anglické kultury, netoužící pracovat pro tuto společnost.

Namítnu vám, že znám řadu imigrantů, kteří přišli například do Francie v posledních deseti letech a chtějí být prospěšní. Ale když se v ulicích potkají s demonstranty Le Penovy strany, tak musí čelit rasismu jako všichni ostatní cizinci. Demokratičtí občané ve své nenávisti nerozlišují.
A to je druhá strana téhož problému. Britská národní strana, která je stejné krevní skupiny jako parta Le Pena, dostala už 800 000 hlasů a několik míst na městských správách. A získává je právě tím, že hlavní strany se tímto problémem nezabývají ze strachu, aby nebyly prohlášeny za rasistické. Ale jestli tento způsob přistěhovalectví bude pokračovat dál, tak Británie skutečně zanikne. V Holandsku se to už děje. V Rotterdamu žije až 40 % emigrantů a z nich více než 50 % se už neobtěžuje učit holandsky.

A nejsme tedy svědky přirozeného vývoje? Nesměřuje Evropa prostě do podoby multinárodního a multietnického seskupení?
Není to přirozený proces, protože k němu napomáhá Evropské společenství nepřirozenými zákony o lidských právech. Z nich vyplývá, že člověk má právo emigrovat z kterékoliv země do kterékoliv jiné země. Ale to je omyl! Člověk může emigrovat, z které země chce, ale jen do země, která ho chce a může přijmout, a on dokáže imigraci zvládnout a integrovat se. Ale Evropské společenství to vzalo tak, že každý má právo sem přijít, aniž by od něho vyžadovalo nějaké povinnosti vůči hostitelům. A dopadá to tak, že práva těch, kteří přišli, už dominují nad právy těch, kteří tu žijí a platí daně. Občanství ztrácí smysl. K čemu mít občanství, když vám nedává žádné výhody před cizincem?

Nejste jen konzervativec a emigrant, ale také jste konvertita. Proč jste zvolil zrovna židovství? Přece jste se dost dlouho zajímal o taoismus a o buddhismus.
Zajímal jsem se o ně povrchně, protože to bylo v módě. Nakonec mě židovství nejvíc oslovilo, chytlo za duši. Jednak je bohaté na moudrosti, jednak je velice demokratické, a pak také nemá dogmatickou autoritu, žádného papeže. Po celá staletí se rabíni hádali mezi sebou o smyslu života, světa a víry. A jeden rabín měl jednu partu lidí a druhý zase druhou, neustále se přeli, jak co se dá vysvětlit, co co znamená. A z toho se vyvinula potřeba neustále přemýšlet o různých alternativách. Ony totiž věci jsou jednou takovéto, ale nemusí být navždy, věci plynou, lidé se vyvíjejí, moudří a stárnou, anebo blbnou a stárnou. A pravda, která se před třeba 700 lety jevila jako jasná pravda, dnes znamená úplně něco jiného. A z toho plyne ten nepřetržitý pokus o hledání nebo zdokonalování věcí okolo sebe a sebe samého - s vědomím toho, že nic nemůže být dokonalé. A to tedy znamená neustále na sobě pracovat, neustále se zdokonalovat, zlepšovat se.

Učinilo vás to lepším?
To bych si nedovolil tvrdit.

Tak laskavějším?
Snad tolerantnějším. Pak také vášnivějším zastáncem utlačovaných a bezmocných. Alergickým na padouchy, na které jsem si už vytvořil takový čuch, že je poznám na dálku. A snažím se také do komplikovaností vnášet jednoduchost a do tmy svítit.

To jsou silná slova.
Tedy do tmářství vnášet světlo.

Co je to tmářství?
Zamlžování skutečného stavu věcí. A ohlupování druhých a manipulace s nimi.

Jaký bude Benjamin Kuras za 10 let? Bude žít v Anglii, v Čechách nebo na Bora Bora?
Asi bude poletovat.

A stále bude psát články, za které mu bude možno nafackovat.
Asi ano. Co se týká toho nafackování, držím se citátu Kingsleyho Amise: Kdo nedovede svým psaním nikoho naštvat, ten by neměl psát.

Ptala se Irena Jirků

Benjamin Kuras
- narodil se 4. dubna 1944 ve Zlíně jako Miloš Kuraš. Jméno si změnil v roce 1974, když konvertoval na židovskou víru
- v letech 1962-1968 studoval češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě v Olomouci, od března do srpna 1968 pracoval v anglickém vysílání Československého rozhlasu v Praze
- na podzim 1968 emigroval do Anglie, kde se živil jako redaktor českého vysílání BBC, překladatel a také se prosadil jako autor divadelních a rozhlasových her; ty byly uvedeny také v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii a v Izraeli.
- od roku 1990 publikuje v řadě českých periodik
- vydal několik knih: Češi na vlásku, Anglie je na houby, Jak přežít padouchy, Nebýt Golema, Je na Marxu život?, Sekl se Orwell o dvacet let?, Tao sexu
Za svou knížku Sekl se Orwell o dvacet let? získal Benjamin Kuras cenu Wald Press AWARD pro rok 2004. Tímto způsobem vyjadřuje nakladatelství Wald Press úctu a podporu osobnostem, které svými postoji, prací nebo dílem dokážou být nápomocni a prospěšni druhým. Při slavnostním večeru, který se konal 19. prosince 2004 v sídle nakladatelství, přednesl také Benjamin Kuras krátkou řeč, při níž se zamýšlel nad smyslem svého psaní a tedy i bytí. Plný text otiskujeme na následujících stránkách.