Reportáž o koncertu jsem ještě nepsal. Benefiční koncert pořádá občanské sdružení, které svou aktivitou Uměním ke svobodě, podporující děti z dětských domovů, na které se podílí řada známých osobností, získalo na veřejnosti již patřičnou pozornost a popularitu. Prostředí francouzské Provence se středověkou tvrzí, která se o prázdninách stává tvrzí krásy, umění a porozumění pro desítky dětí, patří k lákavým tajemstvím dnes již mezinárodního projektu. Proč ale Pražský hrad, Španělský sál, špičkové hudební těleso... To vysvětlující podstatné jméno mě napadlo, když jsem chtěl zaplatit parkovné a byl s úsměvem odmítnut. Velkorysost. Vznešený a vzácný pojem. Dojme každého, kdo si došel alespoň pro špetku citu. Ani vstupné do zlatem zalitého sálu není povinné. Rozhodnutí přispět je svobodné. Název projektu Uměním ke svobodě není náhodný.
Při vstupu do Rothmayerova sálu mě zaujala výrazná kovová plastika. Štítek uvádí název díla: Osmý den a autora: Franta. V zaplněném Španělském sále stojí na stolku před orchestrem zmenšená kopie téže sochy. Program uvádí, že bude organizátorem večera předána jako cena Podniku budoucnosti. Pro rok 2004 ji převezme za společnost Mucos Pharma CZ, s.r.o., její generální ředitel Zinovij Masinovský. Organizace, která má čest vlastnit toto ocenění, musí svou podnikatelskou činností přinášet mimořádný všeobecný užitek. Rozšifrováno: musí chápat podnikání jako tvůrčí činnost obohacující celou společnost. A právě počet činů pomoci potřebným, podpory vědy a umění, osvěty a vzdělání patří k jménu této firmy. Jefim Fištejn zahajuje večer úvahou na toto téma. Úvahu o penězích, v níž se pětkrát vyskytuje slovo poezie a třikrát slovo básník, stojí za to uvést i na tomto místě:
Podnik budoucnosti
Jefim Fištejn

Bohatství odjakživa souviselo s nadáním. Bohatý byl ten, na kom spočinula Boží milost, bohatý znamenalo doslova Bohem nadaný, obdařený. Předpokládalo se, že člověk nadaný bohatstvím nenechá ho ležet ladem. Talent zakopaný do země jako by nikdy neexistoval. V biblickém podobenství talent měl právě tento původní význam - penízek, římský zlaťák. Jsem ale přesvědčen, že přenesený význam vznikl takřka zároveň s původním: antický člověk zkrátka pokládal bohatství a nadání za synonyma. Takovému bohatství, které neleží ladem, ale množí se a proměňuje okolní svět, říkáme dnes podnikání. Dobrých podnikatelů není o nic více než dobrých básníků, v obou ceších bohužel převládají grafomani. Není v tom nic divného - podnikatelské nadání je stejně vzácné jako každé jiné. Zkoušet to dnes může kdokoli, ale každý, kdo to zkusil, ví, že podnikání je údělem mála výjimečných jedinců. V Americe kupříkladu se tím zabývá jen tři až pět procent obyvatel. Ve všech amerických příručkách se můžeme dočíst hlavní přikázání pro začínajícího podnikatele: „Pokud je vaším jediným cílem zbohatnutí, ani nepomýšlejte na vlastní byznys. Raději sázejte v lotynce.“ Pravý podnikatel se staví ke svému podnikání jako k tvůrčímu úkolu. Je to vždy vzpoura proti existujícímu stavu světa, který podnikatel chce změnit. Je si jist, že umí lépe než ostatní prodávat vysavače, vyrábět počítače nebo vydávat noviny. Jeho cílem je dokázat světu svou pravdu. Peníze nejsou pro něho kýžený cíl, nýbrž jen ukazatel úspěšnosti: dobré je to, co se dobře prodává. Lačnost může donutit člověka dřít se jak kůň, avšak pouze tvůrčí zájem činí takovou práci vysoce úspěšnou a ziskovou. Podnikání bezpodmínečně vyžaduje tu směsici zaníceného sebeobětování, fantazie a kázně, kterou obvykle očekáváme spíše od básníků.
Skoro každý zná a často opakuje větu: „Peníze nepřináší štěstí, ale skýtají nezávislost“, i když ne každý si honem vzpomene, že to je citát z Remarqueova románu Vítězný oblouk. Nezávislost je pojem činný, ne trpný. Je to právo a schopnost měnit okolnosti svého a cizích životů.
Jaký je člověk, který přichází z budoucnosti? Hermann Hesse ve Hře se skleněnými perlami nám nabízí svou představu: je to matematik, astronom nebo lékař, který ve volném čase maluje, hraje šachy a improvizuje s přáteli na houslích. Jinými slovy, je to člověk značně univerzální, jak se dnes říká, komplementárně komponovaný. Nás na té představě podmaňuje právě naděje na zrušení úzce speciálních omezení, jež dělají z odborníka idiota, který z obzoru vidí vždy jen výseč. Člověka uráží, když se lékař nedívá na něho, nýbrž pouze na jeho krevní obraz. Chceme, aby nás vnímal jako celistvou bytost, protože věříme, že v těle, asi tak jako v lidské společnosti, vše souvisí se vším a při holistickém přístupu podle zarudlosti v krku, povlaku na jazyku, barvy očního bělma nebo kyselosti potu se dá rozeznat, co nám vlastně je. Chceme věřit, že místo chirurgického zákroku dostaneme nějaký životabudič, který dokáže zmobilizovat náš vlastní obranný mechanismus.
Před obdobným úkolem holistického vidění světa stojí úspěšný podnikatel. Intuitivně cítí, že zisk, kterého dosahuje, značně přesahuje vše, co on sám je schopen spotřebovat. Zisk je překonáním hranic nutného, čistým přírůstkem bytí, skokem do neznáma, kreativním živlem. Nikoli náhodou připadl rozmach kapitalismu na dobu romantismu. Romantismus vůbec nebyl protestem proti „honbě za mamonem“, jak nás přesvědčovali marxisté. Kapitalismus a romantismus mají společný historický impulz - Francouzskou revoluci, společnou psychologickou motivaci - individuální podnikavost, společnou metafyzickou premisu - průnik v nekonečno. Marxismus zcela správně kritizoval redukci člověka na výrobní prostředek, jenže zcela chybně dával lidstvu za vzor proletáře, který sám byl produktem takové redukce. Práce dělníka je esteticky nepřesvědčivá, schází jí inspirace a poetický prvek touhy po absolutnu. Dá se říct, že právě estetická necitlivost zahubila celý marxistický projekt. Činnost proletáře neobsahuje moment rizika, který je formou svobody předcházející každému plánu. Poezie hospodářství - toť poezie podnikání spojeného s rizikem, nikoli poezie mechanické práce. Pravý podnikatel, jak už bylo řečeno, nepodstupuje riziko jen proto, aby uspokojil vlastní potřeby. Za nějakou myslitelnou částku, dejme tomu za sto milionů, si může dovolit úplně všechno: jíst v nejdražších restauracích, cestovat osobním letadlem, mít to nejexkluzivnější pro potěšení duše a těla. Nač pak potřebuje další miliony a miliardy? Jsou to jen abstraktní čísílka bankovních kont, něco nehmatatelného, co nelze, řečeno s básníkem, „ni sníst, ni vypít, ni pomilovat“. Pět základních smyslů není s to postihnout tu úžasnou jakoby neužitečnost dalšího podnikatelova úsilí. Právě onen rozdíl mezi majetkem, který lze obrazně řečeno sníst a vypít, a tím, co už zkonzumovat nelze, činí podnikatele básníkem, nositelem šestého smyslu, tvoří pravou duši kapitalismu, jeho poezii, jeho transcendenci. Ten šestý smysl, který postihuje oblast zdánlivě bezcílného, nerentabilního rizika, vložené práce a výdajů, je smysl pro odpovědnost. Každý opravdu úspěšný podnikatel v určitý okamžik svého života dozrává k ochotě naložit to břemeno odpovědnosti na vlastní bedra. A to je okamžik, kdy nejen jeho dílo, ale i jeho nadání dochází svého naplnění. Vystupuje jako nadátor - zakladatel nadací. Nadace je slovo stejného kmene jako nadání. Nestačí mu příležitostně rozdávat almužnu potřebným, má ambici nabídnout životabudič - něco, co pomáhá ke schopnosti pomáhat si sám. Má ambici přenést na druhé část svého nadání, které proměňuje podnikání v umění a riziko ve svobodu. Uměním - ke svobodě. Podnikatel, který se už nachází v této fázi, přichází z budoucnosti. Jeho podnik je podnikem budoucnosti.
14 zlatých lustrů neztlumí svou záři ani po nástupu orchestru. Dirigent Michel Swierczewski taktovkou znehybní hráče, letmý pohled na Václava Hudečka, smyčec se zhoupne ve stejném zlomku vteřiny jako taktovka. Posluchačům v první řadě proletí chřípím vůně kalafuny. Pražská komorní filharmonie se zavlní a sál obejme hudba Johanna Sebastiana Bacha.
Vždycky jsem záviděl malířům a muzikantům. Jejich celoplanetární umění bez překladatelů, vykladačů času a cizích myšlenek. Rej tónů provokuje fantazii a osobní vzpomínky vzlétají jak z drátů vlaštovky: Sedím s Václavem Hudečkem v kavárně v Litomyšli, mladý muž s tváří půvabu dívky bloudí v nejistotách palčivé touhy k mladé Moskvance. Padalo hnědé listí z kaštanů a bylo to přesně před třiceti lety.
Je smysl života v kráse?, v pomoci?, v dobru?, lásce?, ve víře?, v činu? Existuje to všechno? Vybavuji si útržky Fištejnových vět. Každý jsme si určitě v životě dali, většinou akademickou, otázku, co bych dělal s nadbytečným bohatstvím? A je to možná umění, které nám umí napovědět. Bere za kliku skromné komnaty dobra.
Na pultech hudebníků se střídají partitury Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Camilla Saint-Saënse, Pabla de Sarasateho, Gioacchina Rossiniho a Antonína Dvořáka. Housle ovládnuté sourozenci Petrem a Lenkou Matějákovými, Romanou Zieglerovou a Václavem Hudečkem kouzlí radost, dojetí a vstřícnost. Hudba je vznešené umění.
Tisíc lidí v sále stojí a tleská. Ti, kterých se dotkla krása, mají k lásce již jen krůček kolibříka.
Při posledním soudu, až se rozezní všechny zvony světa a hvězdy budou explodovat ve vesmírný ohňostroj, budou vyvoláni jménem.

Neděle 12. prosince 2004, půlnoc.
Opět křižuji to velké dlážděné náměstí, když z věže Sv. Víta zazní zvon. Lekl jsem se, že se ozvou další. Ale ne. Ještě máme čas. To jen začal nový den.
Foto Petr Šolar.