Na jejich palubě sem často přijížděli z Prahy spisovatelé, básníci, univerzitní profesoři, nakladatelé i finančníci. Ne, nehledali klid a odpočinek, ale většinou přicházeli pracovat. Jak jinak, když majitel domu, nakladatel Jan Otto, zahálet snad ani neuměl. Duševní velkodílna „Příliš rychle mluviti je znamením hlouposti,“ poznamenal si kdysi Jan Otto do svého zápisníku. Věcný, úsporný v gestech i slovech, zdrženlivý a za každých okolností elegantní, tak ho obvykle popisovali jeho současníci. Ti, kteří ho zažili na vrcholu jeho kariéry, na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy vydával časopisy Zlatá Praha, Světozor, Lumír, Athenaeum, vedl prestižní knižní nakladatelství s nejprestižnější Světovou knihovnou a nejpopulárnější Lacinou knihovnou národní a chystal se na soubornou encyklopedii, by pak přidali ještě přívlastek: stále zaměstnaný. Pracoval všude. Doma, na letním bytě, ve svém závodě, na cestách po evropských zemích, v síních bank, průmyslových podniků, školských ústavů a nejrozmanitějších spolků. Jak píše Jaroslav Švehla v nakladatelově biografii, „Jan Otto stál v čele továrny na rozmnožování myšlenek a sám byl takovou duševní velkodílnou, pracující nepřetržitě. Míval až čtyři schůze denně, u jeho jídelního příboru nebo u hlavy postele ležely v prvních letech podnikání stohy obtahů z tiskárny, rukopisů a knih, do kterých pilně nahlížel.“ Objevil a prosadil Aloise Jiráska a Viléma Mrštíka, tiskl a osobně podporoval Jaroslava Vrchlického i Josefa V. Sládka, redakcí tzv. Ženské bibliotéky pověřil Sofii Podlipskou a zařazoval do ní prózy Elišky Krásnohorské a Karolíny Světlé. Podporoval překlady Shakespeara, Tolstého a dalších autorů ve Světové knihovně, ve zvláštních edicích vydával Brehmův Život zvířat, Písmo svaté Starého i Nového zákona, vymyslel a také realizoval národopisnou řadu Čechy... Celkem 26 knižnic a sbírek, v nichž vyšlo za Ottova života na 1500 svazků. Knih mimoedičních je nepočítaně, nesrovnatelný počin představuje Ottův slovník naučný. Časopisecký koncern během 45 let vlastnil 23 listů a vydal 280 ročníků. Jediné téma, které v nich chybělo, byla politika. Té se Jan Otto s elegancí sobě vlastní vždy vyhýbal. Jak chudý chlapec... Kde se vůbec vzal tak výjimečný muž s podnikatelskou, a přitom osvícenou duší? Když se syn nemajetného lékaře poprvé vydal z Berouna na zkušenou do Prahy, nemohl tušit, že jednou bude vlastnit nejen soubor domů na Karlově náměstí s největší tiskárnou, ale i velkorysou vilu na Zbraslavi. V srpnu roku 1856 měl jediné přání: studovat! Protože však jeho otec neměl dost peněz, musel čtrnáctiletý chlapec nastoupit do učení k Josefu Němcovi, obchodníku s barvami. V pražském krámku odpracoval pět let, pak povýšil na „prvního knihvedoucího“ u speditérské a vydavatelské firmy S. Lochnera. Od ní už byl jen krůček do tiskárny bratří Grégrů, kde to dotáhl až na účetního pokladny. Konečně byl mezi knihami! U Grégrů uplatnil několik prvních dobrých nápadů, například Matici lidu, kterou Eduard Grégr založil z jeho podnětu. Jan Otto pro něj svědomitě pracoval devět let a pak se rozhodl osamostatnit. „Leč nemám vůle dále pracovati pro jiné, když sám v sobě tolik síly cítím, abych pro sebe se přičinil, abych sobě pomoci hleděl. Chci se státi samostatným a doufám, že se mi to, třeba bych neměl prostředků vlastních, podaří,“ píše své snoubence Miladě Pospíšilové. Je mu devětadvacet let, dává výpověď u Grégrů, žení se a v roce 1871 zakládá svou první tiskárnu. Po letech tvrdé dřiny mu osud přece jen nabídne bonus: podnik získává lacino od svého tchána Jaroslava Pospíšila. Jak se však ukáže, záhy nebude jeho pomoc vůbec potřebovat. Vzhůru k domovině! „Jen osvěžiti se lze v Paříži, chuť k životu a k práci si přinést - ostatní míjí jako sen, byť sebezajímavější. Člověk zase touží po klidu, po své rodině a pracovně. Mluví ovšem z nás zvyk, je však příjemný, neboť přivádí nás k domovu, vlasti, k snahám dobrým, všeobecně prospěšným. Nuže k další vytrvalé práci ve své domovině!“ Píše se rok 1886 a Jan Otto se vrací z třítýdenní cesty do Paříže. V železničním vagonu promýšlí přípravy na Naučný slovník. Do Paříže podnikal pravidelně cesty zpola za obchodem, zpola za kulturou (navštěvoval výstavy, české výtvarníky i francouzské nakladatele), posléze si zvykl tímto způsobem pojímat návštěvy i ostatních významných evropských měst. Potřeboval mít přehled, kontakt s celou intele-ktuální Evropou. Doma jej v té době čekala žena a pět dětí (dva synové zemřeli). Ottovi bydleli buď ve svém rozlehlém domě na Karlově náměstí, který proslul svého času rodinnými plesy, jež nakladatel pořádal pro své čtyři dospívající dcery, anebo se zdržovali na Zbraslavi. Kdepak - smetanově bílá vila tady ještě nestála! Ottova početná rodina jezdila na letní byt nejprve do Chuchle, později na Závist u Zbraslavi. Tehdy to byl pro Pražany vzdálený venkov, kam přijížděly parníky pouze jednou denně. Rodina tady pobývala od roku 1873 v najatém domku u přívozu; na jedné chodbě s nimi bydlel Vítězslav Hálek se svými blízkými. Roku 1881 koupil Otto na Zbraslavi přízemní domek s verandou obrácenou k Vltavě. Zahradník František Thomayer mu při něm založil pěknou zahradu. Tady trávili Ottovi každé léto. Byli na Zbraslavi, když zemřel jejich tříletý syn Jan. A tady také se roku 1900 rozloučil Jan Otto se svou manželkou. Pohodový dům Jinými slovy - ke Zbraslavi měla rodina velmi silné a intimní pouto. Sem také rádi přijížděli jejich přátelé, někteří tady pobývali po celý rok. Paní domu byla po celé Praze pověstná svou dobročinností a smyslem pro společenský život. Věděla, že její muž miluje večeře s přáteli, a tak je ráda organizovala - často na zbraslavské zahradě. Ta se také stala nejdůležitějším prvkem při stavbě nové vily. Jan Otto se ji sice rozhodl vybudovat až po smrti své manželky, ale bezesporu byl stále ovlivněn jejím myšlením a zvyky. Oba asi milovali pohled na Vltavu, proto i nový dům byl orientován tak, že už při vstupu se nabízel průhled přes terasu do zahrady a k řece. Spousta pergol a zákoutí se zahradním nábytkem, topolová alej vedoucí až k přístavišti parníků - to byla místa, která Jan Otto miloval. Po celý den pracoval v Praze, na Zbraslav přijížděl v létě vždy až večer, v lehkém kočáru. A procházka byla často jediným jeho způsobem relaxace. Svým založením byl vždy umírněný až konzervativní, a tak vznikl také umírněný, pohodový dům. Znalci prací architekta Otakara Novotného, žáka Jana Kotěry a významného představitele české moderny, se shodují, že při tomto projektu se nechal architekt velmi ovlivnit investorem. Ottova vila stojí tak trochu stranou vývoje, kterým se ubírala tvorba tohoto architekta a jenž přešel od pozdně secesních staveb k takzvané racionální moderně. Na druhé straně však ani Novotný z konfrontace s Ottou, který si přál malebný letní dům, nevyšel zcela naprázdno. Zatímco fasády s dekoracemi kolem oken, dveří a ve výplních po obvodě teras vyvolávají dojem pozdně secesní stavby, dispozice vily je už velmi moderní. Centrální hala otevřená do patra, nahoře s ochozem a výraznou geometrickou štukovou výzdobou, prostorné pokoje s nábytkem ve stylu střízlivé geometrické moderny, symetricky koncipovaná zahrada - to byly prvky, v nichž se nezapře Novotného osobitý rukopis. Že se tak výrazně neuplatnil jako u třeba u Štencova domu, který architekt postavil o rok později na Starém Městě? Není divu. Majitel vily na Zbraslavi nebyl jen tak ledajaká osobnost. A své názory dovedl vždycky prosadit. Epilog Když si významný český podnikatel v roce 1910 připomínal 40 let trvání svého nakladatelského domu, byl to skutečně celonárodní svátek. A blahopřát mu také skutečně přišly zástupy. Jan Otto zemřel v roce 1916 a jeho podnik se přeměnil na společnost s ručením omezeným (jedním z majitelů byl i Ottův zeť), která se však - bez pevné ruky a nápaditého mozku slavného nakladatele - začala od 20. let potácet v ekonomických problémech. Zrušena byla definitivně v letech 1935 - 1936, dodatky k Ottovu slovníku naučnému převzalo nakladatelství Novina. Neveselý osud čekal i bílou vilu na Zbraslavi. V roce 1920 ji Ottova rodina prodala, o patnáct let později ji sice získal do svého majetku československý stát, ale hned na začátku války byl dům zkonfiskován ve prospěch Velkoněmecké říše. Od roku 1948 sloužila vila ministerstvu dopravy a českým drahám jako budova železničního učňovského střediska, pak přišlo období, kdy zela prázdnotou, dokonce vyhořela, roky do ní zatékalo. Zdálo se, že příběh o bílém domu nad Vltavou spěje do finále... Šťastným zlomem byl až rok 1995. Na začátku devadesátých let přijel do Čech belgický developer Serge Borenstein, uviděl Prahu a rozhodl se tady zůstat. Když se svou manželkou hledal nějaký dům, kde by mohli bydlet, objevil zdevastovanou a opuštěnou Ottovu vilu. A byl okouzlen podruhé. V té době vypsal Městský úřad ve Zbraslavi, který vilu dnes vlastní, konkurz na její využití. Radnice hledala někoho, kdo dům zrekonstruuje podle původních plánů architekta Novotného, bude ho obývat a ještě opraví vedlejší dům. Zatímco většina zájemců myslela pouze komerčně a chtěla tady zřídit penzion, diskotéku nebo třeba restauraci, Serge Borenstein přísné podmínky akceptoval a v roce 1995 zničenou budovu převzal. Opravy trvaly více než tři roky, na vnitřním zařízení se velkou měrou podílela Marie Borensteinová, která je povoláním dekoratérka. I když se v domě nedochovalo takřka nic z původního vybavení, přece jen se Borensteinovým podařilo leccos z někdejší pohodové atmosféry zachytit. Do Ottova domu se nastěhovali v roce 2000, osázeli zahradu, renovovali pergoly, na terasách rozestavěli velké květináče... a přišla povodeň. Vltava vystoupala k terase, z druhé strany pronikla až do haly. Borensteinovi zůstali, několik dní žili jako trosečníci na ostrově a pak se mohli dát zase do práce. Dnes je Ottova vila možná krásnější než dřív.
|