Nabízí se otázka, co bylo příčinou tohoto pohybového postižení a do jaké míry jím byla ovlivněna vlastní tvorba, když umělcovo bohaté dílo svědčí o dlouhém a plodném životu, vyplněném nepřetržitou tvůrčí prací až do posledních dnů. Odpověď lze hledat v řadě písemných dokumentů, v několika filmových snímcích a ve vzpomínkách současníků.
Památník národního písemnictví v Praze uchovává bohatou korespondenci, již Švabinský vedl s přáteli a známými (ponejvíce dopisnice a korespondenční lístky s pozdravy, blahopřáními a kondolencemi), a dále několik delších oficiálních dopisů nebo rukopisných konceptů většinou se týkajících výstav či nákupů Mistrových prací. Jen v jednom případě však nacházíme zmínku o vlastním pohybovém postižení. V dopise datovaném 26. 2. 1951 Švabinský sděluje neznámému adresátovi (obr. 1):

Drahý pane doktore,
Děkuji Vám za Váš laskavý dopis. Co se týče mého třesu myslím, že to horší není, někdy je to horší, někdy zase lepší. Vymyslil jsem si můj nový způsob psaní, jak vidíte, nespojuji písmenka, nýbrž je kreslím tenkým pérem, dávaje velký pozor, aby dojem byl úhledný, tedy jakýsi švindl, dělající dojem jakéhosi staromódního rukopisu, ale který není pravdivý a je vlastně více kreslen než psán. ...

Při chronologickém sledování rukopisu a umělcova podpisu je patrné, že změna písma se objevila již podstatně dříve (obr. 2). Rané práce a dopisy z přelomu století jsou podepsány rozmáchlou, elegantně krouženou parafou, která se později mění na usedlejší, stále však hladký a plynulý podpis, takové je i vlastní písmo. Ve třicátých letech, tedy po Švabinského padesátce, se písmo a podpis zřetelně mění. Objevuje se zaúhlení čar, hladké spojování písmen je narušeno. Po r. 1950 je písmo již podstatně změněno, jednotlivé litery jsou odděleny, čáry jsou nerovné a přerušované. Poslední Švabinského dopis z r. 1962 je napsán strojem, vlastnoruční podpis je rozechvělý téměř do nečitelnosti.
Vývoj grafických technik a kresby Švabinského může být dalším nepřímým dokladem o pohybovém postižení. Zde se omezíme na konstatování, že podle soupisu grafického díla Švabinský např. v roce 1929 vytvořil sedm prací suchou jehlou, jednu mědirytinu a osm litografií, v roce 1943 již jen čtyři litografie perem a ostatní křídou, od roku 1944 jsou již zaznamenány výhradně litografie křídou.
Neocenitelným zdrojem informace jsou dobové filmové snímky. V protektorátním filmovém týdeníku je Max Švabinský zachycen při zahájení výstavy v Mánesu, kde hovoří o svém návrhu oken pro Svatovítský chrám. Je zřetelně patrný statický třes rukou držících papír, z nějž předčítá mírně se chvějícím hlasem. V dokumentu režiséra Františka Lukáše z padesátých let kreslí Mistr na litografický kámen v altánku zahrady na Chodově. Křída v kovovém držátku se zřetelně chvěje, ale jakmile se dotkne kamene, ruka se přestane třást. Ve filmovém týdeníku z r. 1958, který byl věnován jeho 85. narozeninám, je Max Švabinský zachycen při práci v ateliéru. Vidíme detail ruky s tužkou, která rytmicky kmitá, po přiložení na papír se však třes zmírňuje a kreslené čáry přesně doplňují kresbu motýla. Další záběr zaznamenává oficiální přijetí u prezidenta Novotného. Švabinského postava je jen mírně nachýlená, chůze je poněkud stařecky opatrná, ale pohyby nezpomalené.
Podle svědectví jeho blízkých si Švabinský nikdy nestěžoval, že by jej třes nějak trápil, omezoval při práci nebo při běžných činnostech. V pamětech Zuzany Švabinské lze přitom najít zmínky, podle kterých bylo chvění ruky dobře patrno již v roce 1942, při večerním posezení se sklenkou vína: „...Sedíme dál a mlčky popíjíme, pozoruji jeho mírně se chvějící pravou ruku.“ A v další vzpomínce ze stejného období: „Stalo se jednou při těchto chvílích, že Maxova sklenička zůstala najednou prázdná a on si dolil sám: jeho chvějící se ruka ovšem neodměřila včas a tekutina dosahovala k samému okraji sklenky. Napomínám ho, že nepočkal na mě. ,Jen se neboj, však já se napiju, jako ten Alšův chlapec ze studánky - však víš?“...“
Diagnóza: esenciální tremor
Zopakujme si, jaké charakteristiky postižení Maxe Švabinského jsme na základě výše uvedených informací zjistili. Postižení vzniklo a jen velmi pomalu se zhoršovalo ve třech posledních desetiletích umělcova života. Hlavním jeho příznakem byl třes postihující pravou ruku a zřejmě i další části těla (levou ruku, hlavu, hlasivky). Třes porušil písmo, zřejmě poněkud méně omezil schopnost kreslit a objevoval se i v jiných polohách a při jiných činnostech než při psaní a kreslení. Přitom nebyly nijak podstatně porušeny další pohybové funkce, a přes své postižení si Max Švabinský zachoval duševní svěžest a tvůrčí zápal až do posledních dnů života.
Uvedené příznaky jsou velmi typické pro esenciální tremor, nazývaný také benigní familiární tremor či Minorova nemoc. Toto onemocnění je nejčastější příčinou chorobného třesu a postihuje nejméně 1 % obyvatelstva (podle některých prací až 20 % ve věkové skupině nad 65 let). Může se vyskytnout i sporadicky, ale ve většině případů jde o geneticky vázané onemocnění s rodinným výskytem a autozomálně dominantní dědičností.
Mimo pomalu se zhoršujícího třesu rukou, jenž se objevuje ve statické poloze a při pohybu, bývá častý i třes hlavy nebo hlasu. V některých případech je třes natolik závažný, že překáží při běžných činnostech, ruší při jídle, pití, psaní atd. Příznaky esenciálního tremoru se obvykle projevují ve středním nebo vyšším věku, kdy se tento tzv. stařecký třes někdy nesprávně považuje za normální průvodní jev stárnutí. Esenciální tremor ale může propuknout i dříve, mnohdy již v mládí. Bývá tomu tak zejména v případech rodinného výskytu onemocnění. V rodině Švabinského o dalších případech třesu nevíme. Neměl sourozence a sám byl bezdětný, dceru adoptoval. Jeho matka se podle vzpomínek dožila vysokého věku bez třesu, ale o otci nelze nic zjistit - opustil matku před narozením dítěte. Velmi zajímavé je, že onemocnění esenciálním tremorem se obvykle spojuje s dlouhověkostí a se zachovanou tělesnou i duševní svěžestí. V případě Maxe Švabinského se zdá, že tyto rysy se projevily v plné míře.
Léčba esenciálního tremoru není snadná a není vždy úspěšná. Třes sice ve většině případů charakteristicky ustupuje po alkoholu, tohoto efektu však nelze dobře využít pro pravidelnou dlouhodobou léčbu. Nezdá se, že by Švabinského pravidelná večerní sklenka červeného vína měla za cíl zmírnění třesu a tím usnadnění práce. Podle svědectví současníků Švabinský večer nepracoval, nejvýše náměty promýšlel a načrtával tužkou (Z. Švabinská, osobní sdělení). Přes den pak při práci víno nikdy nepil. Zbývá otázka, jak umělec s takto postiženým rukopisem mohl až do konce života být schopen kreslit a tvořit dokonalá díla - například známé cykly motýlů a květin či podobizny význačných osobností. Lze předpokládat, že třes více postihuje automatické písmo než kresbu, kde je ruka vedena pomaleji a kontrolována vůlí. To, že Švabinský ve druhé polovině života změnil používané techniky a v posledním dvacetiletí života kreslil ponejvíce křídou, mu zřejmě dovolovalo lépe skrýt drobné nepřesnosti či záchvěvy ruky, které by rušily práci s perem či rydlem. („Kresba však dál zůstává chvějivá, jakoby nadechnutá, pro litografii vhodná.“) Roli tu mohl hrát i šikmý sklon kamene upevněného v litografickém stojanu, díky němuž se třes nemusel projevit v té míře jako při psaní a podepisování na vodorovně položený papír. Mistrovství uměleckého podání je ovšem i v tom, že rozechvělý ráz čar se tu často zdá být záměrným prostředkem kresby.
Zvláště na pozdních Švabinského pracích nápadně vystupuje charakteristická signatura, jejíž litery jsou oddělené a jsou psány zřetelně rozechvělou čarou. Pozoruhodným náhodným nálezem v některých sbírkách jsou proto grafické listy z druhé poloviny 50. a začátku 60. let, jež jsou kupodivu signovány hladkým podpisem, připomínajícím signatury děl o dvacet či třicet let starších. Prozaické vysvětlení přinášejí vzpomínky Z. Švabinské: „V roce 1961 potkala Maxe smutná věc. Jeho dlouholetý tiskař Oldřich Eiselt, kterého považoval za slušného člověka, byl obviněn z podvodu: tiskl jeho grafické listy ve větším množství, než byl stanovený počet, a nechal je falešně podepisovat. To prováděl jakýsi pan Doležal...“ Ojedinělou po-dezřelou signaturu, která hladkostí písma neodpovídá Švabinského podpisu z odpovídajícího období, se podařilo zachytit i v Grafické sbírce Národní galerie v Praze (obr. 3). Projevy postižení třesem tak zde mohou paradoxně posloužit ověření pravosti umělcova díla.

Závěrem
Z písemných, grafických a filmových dokladů a ze vzpomínek současníků lze vyvodit, že Max Švabinský trpěl chorobným třesem, esenciálním tremorem, který podstatně změnil jeho rukopis a zřejmě ovlivnil i jeho uměleckou tvorbu. Navzdory častému výskytu esenciálního tremoru bylo kupodivu popsáno jen málo případů postižení výtvarných umělců. Podobným třesem snad trpěl francouzský malíř Nicolas Poussin (1594-1665) a norský sochař Magnus Berg (1666-1739). Max Švabinský se připojuje do jejich řady s tím, že v jeho případě se plně projevily i průvodní znaky esenciálního tremoru - dlouhověkost a do pozdního věku zachovaná duševní svěžest spojená s bohatou tvůrčí aktivitou.

Centrum extrapyramidových onemocnění, Neurologická klinika 1.LF UK a VFN, Praha
Poděkování
Děkuji prof. Karlu Urbánkovi za iniciaci této práce, paní Zuzaně Švabinské a její rodině za neocenitelné osobní informace, Památníku národního písemnictví, Národní galerii v Praze a archivu Krátkého filmu za umožnění studia korespondence, grafiky a filmových záznamů Maxe Švabinského, pánům Oldřichu Kulhánkovi, Jiřímu Winterovi, Josefu Kaušitzovi a Jiřímu Klempířovi za cenné odborné rady.

Literatura
Jana Orlíková a kol.: Max Švabinský. Ráj a mýtus. Gallery, Praha 2001
Ludvík Páleníček, Zuzana Švabinská: Max Švabinský. Grafické dílo - soupis. Národní galerie, Praha 1976
Zuzana Švabinská: Světla paměti. Academia, Praha 2003