Proč jste si vlastně kdysi zvolil právě neurologii a následně se zaměřil zrovna na extrapyramidová onemocnění?
Jednoduchá odpověď. Po maturitě bych byl mnohem raději šel na nějaký humanitní obor, ale s mým kádrovým posudkem by mě tam nevzali, a kdyby náhodou, tak by se mi rozhodně nelíbil politický nátěr. Medicínu jsem tedy bral jako východisko, a náhodou mě začala bavit. Měl jsem zřejmě štěstí na učitele, především na docenta Bauera, který mě ještě jako asistent dokázal nadchnout pro neurologii, i na profesora Vymazala: byl tak hodný, že mě přijal na kliniku. A jak jsem se dostal k těmhle onemocněním, vím taky přesně: díky přátelství s kolegou Janem Rothem. Měl pocit povinnosti převzít extrapyramidové pacienty po svém zesnulém otci doc. Bedřichu Rothovi, no a mě k tomu přibral. Důležitým faktorem byl také můj druhý pobyt v pařížské nemocnici La Salpetriere, kde jsem se dostal do kontaktu s prof. Agidem. Stal se mým guru v extrapyramidových poruchách, o které se tady v podstatě padesát let nikdo cíleně nezajímal.

Čím si to vysvětlujete?
Zakladatelem oboru neurologie byl profesor Haškovec, který byl prvním docentem neuropatologie v Rakousku-Uhersku v roce 1896, v roce 1919 se pak stal prvým profesorem neurologie v Československu a vedoucím ještě neexistující neurologické kliniky na Karlově univerzitě. Jako významný žák francouzské školy se sice zapsal do světového neurologického pojmosloví popisem abnormálního pohybu - akatisie, ale nepovedlo se mu dosáhnout toho, aby neurologie u nás získala odpovídající postavení mezi ostatními obory a vlastní kliniku. Další významnou osobností byl profesor Pelnář, který, ač internista, publikoval v roce 1912 první monografii o třesu na světě, dodnes citovanou, a navíc spoluzaložil Purkyňovu společnost pro výzkum duše a nervstva, přeměněnou po válce na Lékařskou společnost Jana Evangelisty Purkyně. Teprve pak přišel profesor Henner, dodnes považovaný za zakladatele oboru. I já zjistil až po letech, že nebyl první. Měl ale tu obrovskou zásluhu, že neurologii povznesl na úroveň ostatních oborů. Oblast extrapyramidových onemocnění ho však už tolik nezajímala. Můj soukromý názor je, že to zřejmě souvisí s jeho frankofonní orientací. Nikdo z těch, s kým byl ve styku, se totiž na ně neorientoval. Po válce s tím začali Britové, ale vzápětí jsme se ocitli v izolaci. Do smrti pro mě ale bude záhadou, proč Henner nepopsal ani esenciální třes, třebaže je to tak běžné onemocnění.

Opravdu?
Opravdu. Potíž je v tom, že ho u nás neurologové stále ještě diagnostikují v naprosto nedostatečné míře. Jestliže se tolika lidem třese hlava i ruce, není to vůbec proto, že každý starý člověk se má prostě třást! Třes je prakticky vždycky projevem nějaké nemoci. U lékařů je tato neznalost nepřijatelná. Naštěstí esenciální tremor, který je geneticky vázaný, většinou postihuje člověka jen do té míry, že mu to moc nevadí, málokdy je invalidizující. U nás se však dosud často považuje za třes parkinsonský. Ten ovšem vypadá a léčí se jinak.

V čem ještě podle vaší zkušenosti neurologové v terénu často chybují?
Mnoho z nich dosud žije v přesvědčení, že za všechno může nedostatečné prokrvení mozku, což napraví vazodilatancia. Poddiagnostikovaný je rozhodně i Touretteův syndrom. Na to pro změnu doplácí mnoho dětí, které jsou trestány za hyperaktivitu, a nikdo netuší, že jejich neklid a tiky jsou projevy nemoci. Snažíme se sice o osvětu mezi lékaři i učiteli, ale zatím moc nezabírá.

Neurologům však „dodávají“ pacienty praktičtí lékaři. Jakou pihu na kráse vidíte v této části zdravotnického systému?
Myslím, že praktické lékaře hodně zatěžuje administrativa a nejběžnější medicínská rutina, chřipky, nachlazení, neschopenky. Nevím, do jaké míry pak mají čas a motivaci učit se něco složitého, s čím mohou pacienta odeslat ke specialistovi.
Kromě náhlých a závažných neurologických stavů, které, jak věřím, umějí praktičtí lékaři zachytit, by ale měli umět poznat alespoň nejčastější extrapyramidová onemocnění - esenciální tremor, Parkinsonovu nemoc, Touretteův syndrom. Měli by vědět o rizicích léků s neuroleptickým účinkem, které mohou vyvolat závažné pohybové poruchy.

V případě moderní terapie, hluboké mozkové stimulace, které se věnujete spolu s týmem z oddělení stereotaktické a radiační neurochirurgie Nemocnice Na Homolce, mě naopak zaujala průhlednost kritérií výběru vhodných pacientů. U nás totiž není ani tak nouze o moderní léčbu, jako je spíš problém se k ní propracovat. Dostat se na listinu čekatelů znamená projít dvěma koly indikačního semináře, kde rozhoduje skupina lékařů. Kdo je ale na něj vysílá? Máte už celorepublikovou síť jako třeba dětští kardiologové? Nebo má prostě člověk buď štěstí, že žije v Praze, nebo smůlu, protože bydlí v Kopřivnici?
Mě tohle taky zaujalo, a tak jsem na nějakou přednášku dokonce připravil mapku. Teoreticky by se ze specializovaného centra mělo rekrutovat nejvíc pacientů, protože k nám chodí ti těžcí, ale paradoxně to tak není. Mapka ukazuje, že naopak máme minimum pacientů z Prahy a okolí, zato hodně z jižních Čech či z jižní a střední Moravy. Prakticky není region, který by v té padesátce implantovaných neměl zastoupení. Každý neurolog si totiž může na našich webových stránkách najít indikační formuláře a svého pacienta na semináři předvést.

Takže nezáleží ani tak na bydlišti jako na ošetřujícím lékaři.
Ano. Záleží na úrovni vědomostí a agilnosti neurologa.

Mimochodem, nemáte u téhle terapie sloužící k léčbě Parkinsonovy nemoci, při níž mozek spoluřídí stimulátory vložené do pacientova těla, pocit, jako byste sahal pánubohu do talíře?
Ani ne. Tato metoda je jen technologickou variantou toho, když někomu dáváme prášek, který účinkuje na nějaké úrovni. Děláme totéž, ovšem s elektřinou a zcela cíleně. Jistá složitost spočívá v tom, umět se přesně trefit do správného místa a vědět, co tam stimulovat. Existuje řada jiných metod, u nichž se bojím, že jistou hranici etiky překračují.

Například?
Transplantace fetálních buněk z usmrcených plodů. To je pro mě nepřijatelné. I v léčbě Parkinsonovy nemoci se v 80. letech experimentovalo s využitím fetálních tkání. Když už pomineme všechno kolem, jako třeba že se osm plodů musí synchronizovaně potratit, vyjmout mozkové kmeny, ty rozmixovat, nějak uchovat a nakonec je jiné lidské bytosti vstříknout do mozku, problémem je, že to ještě vůbec nemusí fungovat. Proto vědci tyto metody naštěstí opustili, ale je možné, že jednou je zase někdo nastolí, byť s jinou technologií, a třeba využití tkáňových kultur rekombinovaných buněk už nikomu tolik vadit nebude.

Zobrazovací techniky umožnily neurologii udělat velký skok vpřed, protože obnažují procesy, aktivity a funkce mozku. Které z odhalení vás nejvíc překvapilo?
Nerad bych působil nějak znuděně, ale mě už fakt hned tak něco nepřekvapí, i když já se ještě učil neurologii jako obor, kde doktoři diagnostikují kladívkem a zavíracím špendlíkem. Počítačová tomografie a magnetická rezonance znamenaly revoluci. Obor zcela změnily. Řada problémů, které dřív znamenaly několikatýdenní hospitalizaci a bádání, jsou jasné po chvíli. Na druhé straně přemíra přístrojů někdy není oboru úplně ku prospěchu. Druhou revoluci přinesly funkční zobrazovací metody: funkční magnetická rezonance a pozitronová emisní tomografie. Jsou fantastické proto, že nezobrazují pouze hmotu, ale zároveň i to, co ta hmota dělá.

Já se vás ale ptala na medicínské překvapení, pane profesore. Neříkejte, že jste žádné nezažil.
Naposledy jsem asi žasl ještě za studií medicíny, když jsem si četl o AIDS, tehdy se tomu ještě neříkalo HIV, a když jsem začínal rozumět tomu, jak virus funguje a jak to je ďábelské. To jsem opravdu žasl, ale jenom proto, že jsem tomu nerozuměl. Spíš vám povím, z čeho jsem byl nadšený. Začínal jsem vlastně jako elektrofyziolog. Když se u nás zaváděly evokované potenciály, používané okrajově dodnes, byl jsem přesvědčený o tom, že to je metoda s obrovským diagnostickým a výzkumným potenciálem. Považoval jsem za ohromné, že jsme mohli sledovat pohyb impulzu poté, co jsme někde podráždili smyslový orgán či nerv a na druhém konci mozku se objevila nějaká aktivita. Tehdy jsem byl schopen trávit večery tím, že jsem to sám na sobě pořád dokola zkoušel. Od té doby už mě nic takhle moc nebavilo.

Zmínil jste se o rubu přístrojů. Také máte pocit, že čím víc přístrojů mají lékaři k dispozici, tím méně naslouchají pacientům?
Ano, přínos přístrojů se totiž absolutizuje. Obávám se, že to u nás chodí teď už podobně jako v amerických televizních seriálech z lékařského prostředí: jen co se pacient objeví, už se šoupne do přístroje. Mnohdy by ale bylo lepší se ho nejdřív, nebo aspoň poté, co zpod přístroje vyleze, vyptat na to, jaké potíže vlastně předcházely okamžiku, než přišel, pořádně si ho prohlédnout. Na úrazovce na to skutečně čas není, ale na běžných odděleních by být měl. Stává se, že pacient k nám přijde poté, co byl léta léčen velkou dávkou léků na určitou nemoc, a my zjistíme, že ji vůbec nemá. Bývalo by stačilo se na něj pozorně podívat a všimnout si třeba toho, že se ne-třese tak, jak se má třást u Parkinsonovy nemoci, ale trochu jinak, a tak je zbytečné cpát ho léky na „Parkinsona“. Právě to je na extrapyramidových onemocněních to nejzajímavější, že stále ještě musíme umět pacienta pozorovat, rozpoznat patologické vzorce pohybu a pak třeba ověřit diagnózu zjištěním odpovědi na léčbu. Nestačí odeslat ho na nějaké přístrojové vyšetření.

Mohou se přístroje mýlit?
Přístroj se nikdy nemýlí. Ani nemůže, protože je hloupý. Ten, kdo se mýlí, je člověk. Přístroj nám něco ukáže a my si musíme umět vybrat, co to vlastně je. Mnohdy je to nesmírně těžké, proto je třeba, aby výsledky přístrojového vyšetření hodnotil někdo velmi zkušený.

Kdybyste měl porovnat vaše Centrum extrapyramidových onemocnění se špičkovými zahraničními pracovišti, co nám přebývá a čeho se naopak nedostává?
Chybí nám to, co českým lékařům obecně - čas. To proto, že se musíme zabývat spoustou činností, které může a má dělat někdo jiný. Úředníci, sekretářky, střední personál. Obrovskou výhodu ale vidím v tom, že v tak koncentrovaném systému k nám přicházejí pacienti z celé republiky, díky čemuž máme slušný přehled o mnoha chorobách.

Neurolog profesor Fáber poukázal v jednom ze svých článků na to, že neurologie, která se kdysi vydělila z interny a psychiatrie, se po dlouhé době zase k psychiatrii navrací, ovšem na vyšší úrovni. Týká se tahle reintegrace i vaší specializace?
Samozřejmě. Právě pohybové poruchy jsou na pomezí mezi neurologií a psychiatrií. Dnes už je totiž jasné, že abnormální pohyby těla bývají spojeny s abnormálními pohyby duše. A naopak. A že bazální ganglia vedle toho, že mají v sobě jeden okruh, který řídí motoriku, mají i další tři řídící psychiku. To je pro mě vzrušující. Když jste se mě ptala, proč mě zajímají zrovna pohybové poruchy, měl jsem vám říct, že jsem po promoci hodně uvažoval o psychiatrii. Tu považuji za nejkrásnější obor. Jen mi tehdy připadala málo jasná, málo rozškatulkovaná. Teď už je a já bych asi neváhal. Sbližujeme se s psychiatry nejen proto, že se máme navzájem rádi, ale i kvůli našim společným pacientům, u nichž se postižení hybnosti často kombinuje s postižením psychiky. Před dvěma lety jsme prosadili společnou výuku předmětu Klinická neurologie a psychiatrie v závěrečném ročníku 1. lékařské fakulty. To je taky důkaz našeho sbližování a snad to přispěje i k tomu, na co jsem odpovídal před chvílí - že praktičtí lékaři a jiní odbornící budou lépe umět diagnostikovat nervové a duševní poruchy.

Tak mě napadá: jaká motorika vám není vlastní?
To vám řeknu docela přesně, protože já se z profesního zájmu při pohybu pozoruju. Zajímá mě na tom to, že když se učíte nějaký složitý pohyb, musíte se každou jeho část učit jakoby zvlášť, až později se to začne spojovat. V okamžiku, kdy vám pohyb jde už automaticky, to znamená, že už vznikl pohybový program, který je uložen v bazálních gangliích a popud k němu vychází z mozkové kůry. Já se takhle po dvacítce naučil slušně lyžovat, po třicítce dobře bruslit...

Promiňte, i takové ty kličky-smyčky?!
No, přešlapuju dozadu dopředu, zatáčím vpravo vlevo - to já, tlusté nešikovné dítě, dřív nikdy neuměl. Po čtyřicítce jsem také začal hrát tenis, ale už je to k ničemu. Stálo mě to spoustu peněz, ovšem trenér to se mnou, myslím, už vzdal. Zajímavé je pro mě zjištění, že člověk se nemůže učit donekonečna. Onen dost složitý tenisový pohyb mám totiž navzdory tréninku a úsilí pořád rozložený na několik prvků. Senzo-motorická koordinace mi prostě už nejde.

I tak klobouk dolů před vaší trpělivostí. Na co ale nervy nemáte?
Já se tomu, na co nemám nervy, nevystavuju. Například na ovladači televize mačkám jenom dvojku a na rádiu totéž. Během pěti minut pak ovšem stejně usnu.

Přemýšliví a zvídaví lidé tu a tam říkávají: Tak tohle bych chtěl vědět. Na jakou otázku byste chtěl dostat odpověď hned teď, pane profesore?
Já bych hrozně rád věděl, kam přišla má oblíbená knížečka z dětství Šel zajíček brázdou. Ale vážně: zajímalo by mě, jak dlouho ještě potrvá, než bude v běžné praxi možné ovlivňovat nejen příznaky, ale doopravdy léčit závažná neurodegenerativní onemocnění, třeba zásahy do buněčné genetické informace nebo indukcí reparačních dějů. Nebude to hned teď ani napřesrok, ale věřím, že se toho dočkám.

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopisu Marianne

Prof. MUDr. Evžen Růžička, DrSc. (48)
- 1982: promoval na FVL UK v Praze
- 1982-1985: souběžně pracoval ve II. ústavu lékařské chemie a biochemie a na Neurologické klinice FVL UK;
1986-1997: postupně působil na klinice jako sekundář, vědecký pracovník, odborný asistent a docent
- absolvoval dvě dlouhodobé stáže v nemocnici La Salpetriere v Paříži
- od 1998 je vedoucím Centra extrapyramidových onemocnění Neurologické kliniky 1. LF UK v Praze
- 2003: byl jmenován profesorem pro obor neurologie
- je členem mnoha domácích i zahraničních odborných společností (například European Society of Clinical Neuropharmacology, kde je členem International Advisory Board)
- přednáší a školí studenty doktorandského studia
- jako hlavní autor či spoluautor publikoval osm monografií, z nichž některé dostaly významné ceny (například Haškovcovu cenu Nadačního fondu dr. Paula Janssena za nejlepší publikaci v oboru neurologie); je autorem kapitoly v prestižní monografii Movement Disorders a jako první Čech spolueditorem svazku knižnice Advances in Neurology (monografie Disorders of Gait)
- je ženatý: manželka Marie je kožní lékařkou a syn Štěpán studentem gymnázia