„A co americké profesní elity, zejména právníci? Kdysi hráli roli jakési lokální aristokracie; k městům a obcím, v nichž působili, je vázaly povinnosti a jim se i zodpovídali. Postupně pozbyli prestiže, přestali být užiteční pro veřejnost a proměnili se v dravé podnikatele.
V jejich stopách kráčejí i lékaři, auditoři a bankéři.
Síly, které demokracii dříve usměrňovaly, dnes rychle odumírají.“

Fareed Zakaria, Budoucnost svobody,
Academia, Praha 2004

Je to více než dva měsíce, co tsunami zalilo indonéskou provincii Aceh a „nepozorovaně“ se řítilo na pobřeží dalších států, jejichž bezstarostné vlády nedbaly varování, která byla nepochybně dostupná. Spolupodílely se tak na zkáze stovek vesnic a městeček ležících v blízkosti životadárného moře a na utrpení statisíců nic netušících lidí, za jejichž bezpečnost nesly odpovědnost.
Vcelku pochopitelně pak tedy vládní instituce ústy svých mluvčích, hlavních meteorologů a jiných obětních beránků tvrdily, že nechtěly, nemohly, ba přímo nesměly šířit poplašné, nepodložené a škodlivé zvěsti. Připomeňme, že obdobný (dys)komunikační model se uplatnil po výbuchu černobylské elektrárny a zpočátku také i při ohrožení vltavské kaskády tisíciletou vodou.
V době, kdy i v zemích trpících neuvěřitelnou chudobou existuje internet a široká síť masmédií, v čase informačních dálnic, skonalo více než tři sta tisíc bezmocných lidí za děsivého utrpení, jehož ozvěny a dozvuky mohl šťastnější zbytek světa opět pozorovat - (takřka) v přímém přenosu. Uplatnily se nepříliš odlišné mediální a komunikační rituály, jež se proslavily při komentovaných přenosech z války v Perském zálivu nebo za náletů na Jugoslávii. Nesnesly ovšem srovnání s on-line reportážemi z děsivých poprav nevinných rukojmích zprostředkovávaných Al Džazírou a přebíraných dalšími televizními společnostmi.
Hrůzné záběry krajiny po úderech zkázonosné tsunami, podobající se následkům zbraní hromadného ničení, vyvolaly v řadě států světa solidaritu prostých lidí i státních institucí a korporací. Solidaritu, jež se naštěstí proměnila v nebývale rychlou „akumulaci disponabilního kapitálu“, který bude, doufejme, využit rychle, adresně a korektně.
K pocitům zděšení, hrůzy a potřeby pomoci se nepochybně u mnohých z nás přidal i pocit určité úlevy, že „nás to minulo“.
Přesvědčení, že nás se to netýká, že něco podobného středočeskou kotlinu, o jejímž tektonickém či impaktně-meteoritickém původu se opět vedou zajímavé disputace, nepotká, je dosti časté. Není založeno výlučně jen na neochotně sdělovaném a nejistě připouštěném pocitu, že se nám ve střední Evropě, prosté děsivých přírodních katastrof, daří vlastně až nezaslouženě dobře. To přesvědčení je podloženo i zkušeností, že tisícileté velké vody sice periodicky devastují Podunají či Povltaví, přitom však v posledních padesáti letech díky fungujícímu výstražnému a záchrannému systému dochází jen k ojedinělým ztrátám na lidských životech.
Dodejme však, že je řeč pouze o přírodních pohromách, nikoliv o katastrofách politických a společenských. Ty naopak zabíjely v Evropě vždy důsledně a také masově.
Knihou, z níž pochází úvodní citát, upoutal v roce 2003 pozornost čtenářů na celém světě Fareed Zakaria, uznávaný redaktor týdeníku Newsweek, původem Ind, absolvent Yale a Harvardu. Proslul zejména svým kritickým, někdy až nelítostným pohledem na světové dění a též svými vývody týkajícími se vztahu mezi demokracií, svobodou a utvářením demokratických a pseudodemokratických společenství. Nepochybně právem se stal Zakaria hojně citovanou autoritou, zastiňující Francise Fukuyamu či Samuela Huntingtona, a to i v povltavské kotlině.
Zakariova úvaha o měnícím se postavení severoameric-kých elit mě připomněla dobu před třiceti pěti lety, kdy byla v roce 1969 publikována - jako jeden z posledních výhonků několik let trvajícího pražského rašení - pozoruhodná kniha s názvem Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace. Tato jedinečná sociologická studie vznikla díky úsilí týmu sociologů vedených Pavlem Machoninem a mimo jiné osvětlila i společenské kořeny Pražského jara.
Se závěry této studie jsem se seznámil v Sociologickém časopisu, který jsem si jako student medicíny zakoupil v knihkupectví Akademie na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí. Jednalo se o velice věrohodný, a přitom neočekávaně mnohovrstevný analytický materiál zkoumající předsrpnovou hodnotovou i kulturně-společenskou orientaci československé „veřejnosti“. Lze z něho soudit na to, jak se mohla tato společnost vyvíjet, kdyby nebyla Brežněvovou doktrínou a Husákovou normalizační politikou znásilněna a poté na desetiletí hibernována.
Za nadějný příslib pro další vývoj jsem považoval zejména to, jak vysokou společenskou prestiž tehdy přiznávali respondenti vysokoškolsky vzdělaným profesím - lékařům, učitelům a vědcům. Vzdělání a předávání či rozvíjení prověřených kulturních hodnot, které měly své kořeny v středoevropském rakousko-uherském prostoru, bylo tehdy v příkrém rozporu s oficiálním žebříčkem hodnot i sociálního a ekonomického postavení. Dokonce se tenkrát „na Východě“ a na počátku normalizace dal vypozorovat i jakýsi inverzní vztah mezi vzděláním a formálním společenským postavením. Platilo, že čím vyšší vzdělání a vyšší neoficiální prestiž a sociální status, tím nižší a horší postavení v oficiálním žebříčku ideově-společensky i platově oceňovaných profesí.
Proč však srovnávám Fareeda Zakariu s Pavlem Machoninem, když se zdálo, že se pokusím upoutat pozornost čtenářů úvahami o dění v Asii po tsunami a přisadím si ve sporu, zda je lépe pomáhat nebohé Srí Lance, či ještě chudšímu Kongu či Guayaně?
Citát z textu Fareeda Zakariy mě přiměl k tomu, že hodlám trpělivým, anebo i netrpělivým čtenářům připomenout nezřídka opomíjenou zkušenost, že živelné katastrofy mají přece jen mnoho společného se společenskými otřesy.
Ostatně v mnohých ze Zakariových esejů lze tušit ozvěnu kolabujících, Atou a spol. zasažených newyorských Dvojčat, po jejichž zhroucení se podobně - jako po úderu tsunami - svět změnil a je jiný.
Na počátku ledna 2005 věnovala česká média velkou pozornost výsledkům průzkumu veřejného mínění, které se opět zaměřovalo na prestiž povolání. Zkoumalo se v rámci pravidelných šetření Centrem výzkumu veřejného mínění (CVVM) Akademie věd České republiky, a to v prosinci roku 2004. Výsledky výzkumu - jako všech předcházejících na obdobné téma - vždy odpovídaly zjištěním, ke kterým dospěl Machoninův tým v sedmdesátých letech minulého století. Ani po více než dvaceti letech, která uplynula od konce druhé světové války a během nichž probíhala oktrojovaná výstavba socialistického Československa mapovaná Machoninovým stratifikačním týmem, ani patnáct let po pádu berlínské zdi a po více úspěšné než neúspěšné obnově demokratické a liberální společnosti a znovubudování českého státu se pořadí prestižních povolání významněji nemění.
Výzkum CVVM potvrdil, že i dnes patří téměř výsadní pozice především lékařské profesi. Lékaři představují nejméně po padesát let profesní skupinu, která se těší velké úctě naprosté většiny občanů. 41 % respondentů postavilo lékaře na vrchol žebříčku šestadvaceti vybraných povolání, přičemž lékaři získali průměrně 90 bodů a byli hodnoceni výrazně výše než vědci nebo vysokoškolští pedagogové, kteří skončili na druhém a třetím místě. Relativně vysoké prestiži se u české veřejnosti těší i povolání učitele na základní škole, následují programátor, soudce a projektant. Novinářů si respondenti vážili podobně jako účetních a členů vlády, kteří v šetření zaujali nelichotivá místa. Tedy nepříliš. Ještě hůře však dopadli členové zákonodárných sborů, kterým občané v průměru přisuzovali nižší vážnost, než jakou přisoudili prodavačům či sekretářkám. Poslanci skončili vedle nejhůře hodnocené profese uklízečky.
Pro srovnání: podobně se umístili politici a lidé z profesí spojených s komunistickým režimem i při Machoninově šetření, přičemž soudci si však dnes oproti roku 1969 už v očích veřejnosti významně polepšili. V sedmdesátých letech, pokud si dobře pamatuji, byla značně vysoko hodnocena i profese zdravotní sestry. Nenápadné a nezastupitelné spolupracovnice a souputnice lékařské profese, která jen pomalu vystupuje v posledním desetiletí ze stínu.
Z výsledků šetření lze tedy odvodit, že obdobně jako před třiceti pěti lety si čeští občané i dnes váží profesí, které mají vztah ke zdraví, vzdělání a duchovním hodnotám.
Zdá se, že takovéto postoje jsou zakotveny v tradiční hodnotové soustavě, která je typická pro celou středoevrop-skou společnost, pro lidi žijící ve všech v nástupnických státech Rakousko-Uherska. Pokud ještě Rakousko-Uhersko existovalo, patřili ve všech vsích a na maloměstech, stejně jako v celém státě k nejváženějším autoritám lékaři, učitelé, duchovní a soudcové. A tak je to - až na duchovní, jejichž postavení se velmi oslabilo - dodnes. Bude to však i do budoucna? Anebo se naplní Zakariova předpověď? Ztratí také čeští lékaři prestiž v takovém rozsahu, jako to popisuje břitký glosátor u bývalých „usměrňovatelů“ americké demokracie?
Ostatně... O až nepřiměřeně vysoké společenské prestiži a důvěře, které se - na rozdíl od severoamerické společnosti - těší v Čechách lékaři a stále ještě i právníci, se opakovaně rozepisovala také česká média během posledního desetiletí. Některým komentátorům se zdálo, že titul MUDr. působí jako zaklínadlo při získávání voličských preferencí, a proto tolik lékařů a lékařek může bez potíží vstupovat do komunální politiky. Komentátoři se obávali se, že titulem MUDr. by mohl problematický a nedostatečně zdatný kandidát nahradit i absenci kvalitního a srozumitelného politického programu. Neúspěch některých lékařů - nových politiků, kandidujících za velké politické strany v několika posledních volebních kláních, však naznačil, že byť byl nedávno zvolen druhým nejvýše postaveným ústavním činitelem lékař a rentgenolog, který nahradil právníka, nemohou se málo věrohodní uchazeči o politickou kariéru spolehnout jen na neodolatelnou sílu titulu MUDr. či jiné zaklínadlo.
Dodejme však, že i v Británii byl bývalý lékař po desetiletí neobyčejně úspěšným členem kabinetu, vedl ministerstvo obrany, zdravotnictví, zahraničních věcí a také třetí nejdůležitější politickou stranu. Po odchodu z „velké politiky“ působí ve svých šedesáti sedmi letech jako rektor jedné z nejprestižnějších britských univerzit a jako bývalý ministr zdravotnictví pořádá ve městě, které je spojováno s legendárními Beatles, summit bývalých reformátorů nereformovatelného zdravotnictví.
Ve Francii se stala ministryní pro vědu bývalá revmatoložka, která se nejprve proslavila jako francouzská kosmonautka a dnes je evropskou komisařkou. Ostatně jednou z našich europoslankyň je shodou okolností též bývalá rentgenoložka, která od roku 1990 pracovala jako vrcholná manažerka ve veřejném zdravotnictví...
Uvedené případy by šlo ještě rozhojnit, a tak nezbývá než dokončit úvahu a položit si otázku: proč v některých zemích - včetně té naší - jsou lékaři stále tolik ctěni a váženi, zatímco americký komentátor mluví o společenském úpadku této profese za oceánem?
Možná se u nás projevují keltské kořeny a tradice. Keltští předkové uctívali, respektovali a poslouchali přece své druidy. Ti patrně plnili roli duchovních, lékařů, kouzelníků, osob povětšinou moudrých, respektovaných a obávaných, někdy však i trestaných a vyobcovaných, když se jim nepodařilo naplnit očekávání do nich vkládaná. Přírodní národy také dodnes uctívají své šamany, kouzelníky - vzdálené příbuzné druidů. A nelze už vůbec podceňovat roli bosonohých lékařů a léčitelů v Africe, léčících stejnými postupy HIV infekci i uřknutí, nebo jejich „kolegů“ v asijských státech, kteří díky kulturní a komunikační identifikaci se svými pacienty, s jejich obavami, s chorobami i očekáváními, konají u povětšinou nezávažných chorob „zázraky“ a potvrzují přínos placebo efektu.
Příčin takto vysoké prestiže lékařského stavu bude zřejmě ještě více. Jedná se o „multifaktoriální podmíněnost“.
Zpátky k tsunami, charitě, ochotě a schopnosti pomoci, projevit soucit a naplnit solidaritu s potřebnými.
Podle údajů, které publikoval denní tisk, existuje deseti až dvacetinásobný rozdíl mezi výší charitativních darů věnovaných obětem asijské přírodní katastrofy vykalkulovaných na jednoho dárce, jež byly vybrány v zemích Evropské unie s vyšším HDP a v zemích s nižším HDP. Příspěvky občanů České republiky se v půli ledna 2005 rovnaly příspěvkům v Portugalsku a Řecku a činily
0,5 eura na osobu. Výše příspěvků našich polských sousedů činila 0,05 eura na osobu...
Dnes se často říká a píše, že sekularizovaná česká společnost je hodnotově okoralá. Mnoha pozorovatelům se jeví - pod tlakem dravého a tržně orientovaného prostředí - společností bezcitnou, sobeckou, málo mravnou a nedostatečně duchovní.
Jenže... Další z výzkumů CVVM, který je datován koncem roku 2004, svědčí spolu s čísly, která dokumentují „tsunami solidaritu“ české veřejnosti, o tom, že respekt k hodnotám, které v roce 1969 popsal Machoninův stratifikační tým, je i po třiceti pěti letech překvapivě pevně zakotven v duších našich spoluobčanů. Stále je vyznávají a nehalasně naplňují.
Ve zmiňovaném výzkumu dali Češi na první místo mezi životními hodnotami pravdu a svobodu jednotlivce. Na třetím a čtvrtém místě, s těsným odstupem mezi sebou, skončila humanita a vzájemná odpovědnost. Následovaly rovnost mezi lidmi, spravedlnost sociálních rozdílů a solidarita s potřebnými.

Neurologická klinika 2. LF UK a FN Motol v Praze