reklama
Mezi Ruskem a Amerikou |
Jefim Fištejn |
SANQUIS č.37/2005, str. 5 |
|
zpět na výběr odborných článků |
Odjaktěživa byla Amerika trnem v oku Evropě, a tedy i Rusku. Ztracená dcera nehorázně zbohatlá kdesi v dálavách, která odmítá pokleknout před rodiči v sebetrýznivém pokání.
|
|
Ráda pomůže, to ano: tu penězi nebo jaderným deštníkem, tu hollywoodským filmem nebo Big Makem. Jezte, pijte, drazí rodičové. Ale kát se? Z čeho se asi tak máme kát? Cožpak nechodíme v neděli do kostela? Nesdílíme snad rodinné hodnoty? Neumíráme tu a tam ve jménu svobody? Když si vykasáme rukávy, dokážeme divy. Tato vojácká přímost a farmářská bodrost vyvolává v Evropě snobský úšklebek. Ameriku nemají rádi, v Americe vidí zdroj všech zel a nešvarů. Americe přejí porážku - vojenskou, ekonomickou, morální. Tyto city se zjitřily zvlášť v posledních letech, kdy se zemská točna zjevně vychýlila jen na jednu stranu. Vzteklý antiamerikanismus Ruska je projevem jeho podvědomé touhy být také Evropou. Avšak maniakální nenávist, jak známo, není nic jiného než perverze lásky. Ve vztazích mezi Ruskem a Amerikou existuje jakási „identifikační symbióza“. Obě země jsou si navzájem obrazem Jiného Světa, vůči němuž se profiluje jejich vlastní národní mytologie. Obraz sebe sama, své kultury, své historické cesty může existovat jen jako protiklad k opačnému národnímu mýtu. Rusové odjakživa viděli svůj svéráz jako opak některých specificky amerických vlastností. Vezměme si třeba geopolitický aspekt: „mořská“, „atlantická“ velmoc oproti „kontinentální“, „euroasijské“ državě. Rusové mají za to, že Amerika je spolehlivě chráněna dvěma oceány, zatímco Rusko je ze všech stran otevřeno klasickým pozemním vpádům. Avšak i Američané kupodivu prožívají podobnou úzkost, jen v opačném gardu. Ve své knize „Diplomacie“ naříká Henry Kissinger nad tím, že Amerika - toť ostrov sevřený břehy gigantické Eurasie. Rakety dnes létají rychle a oceány jsou plné ponorek. Protiklady jsou založeny také v kultuře. Svým cítěním je Rus člověkem tradice, může být buďto šťastným dědicem, nebo úplným sirotkem. Svou zem, jak se domnívá, zdědil po předcích, sám pracuje „na poli národa dědičném“. Američan je vždy „selfmademan“ a o své zemi se domnívá, že povstala vlastním úsilím svých občanů. V hlubších vrstvách kultury však byly významné paralely. Rusko vždy chtělo být Třetím Římem. Moskva je prý Třetí Řím a Čtvrtého nebude. Mimochodem, Petrohrad také není nic jiného než další Řím (město svatého Petra). Amerika na úsvitu svých dějin si neřekla jinak než Nový Izrael. Avšak v 17. století, v době nikonovských církevních reforem, které se časově shodují s první vlnou přistěhovalců do Spojených států, Rusko se také pokládalo za Nový Izrael. Oba národy chtěly soutěžit ve věci své výlučnosti a mesiášství. Amerika uspěla více. Na první pohled je nevýhoda Ruska v tom, že vždy muselo vynakládat (a stále vynakládá) kolosální materiální a duchovní prostředky na pouhé uhájení rozlehlého území ve svém držení. Amerika rovněž není malou zemí a kdysi musela řešit vlastní „ruské otázky“: politickou integraci, ekonomickou infrastrukturu. Podobné úkoly však byly řešeny zcela nepodobně. Amerika vsadila na místní samosprávu a iniciativu podnikavých jedinců. Rusko na státní regulaci všeho, co se hýbe. Americká odpověď se ukázala být účinnější. Zvláštní a zcela paradoxní nepochopení panuje kolem otázky stability politického režimu. Rusové, stejně tak jako ostatní Evropané, pokládají Ameriku za „národ bez dějin“, za umělý výtvor („Amerika vznikla jako omyl,“ napsal Sigmund Freud). To je nejen nespravedlivé, ale také věcně nesprávné. Tentýž Freud si postupně užil sedmi různých státních zřízení a útvarů, aniž by opustil rodnou Vídeň. A umí někdo odpovědět na otázku, kdy začínají dějiny Ruska? V roce 1991? To je k smíchu. V roce 1917? To je hanebnost. Tedy dejme tomu od začátku reforem Petra Velikého? Nebo od konce Doby zmatečné? Nebo od trestné výpravy knížete Dimitrije Donského proti Mamajevově hordě? Nebo snad od okamžiku stěhování velkoknížecí stolice z Kyjeva do Vladimiru? A co pokřtění Ruska? Bůh suď... Zcela jinak to vypadá s historickou pamětí Spojených států. 1620: vylodění prvních přistěhovalců z paluby Mayflower na liduprázdný břeh budoucí Nové Anglie. 1776: vyhlášení nezávislosti. Tento dějepis není působivě dlouhý. O to více je nesporný a nepřetržitý. V posledních dvou stoletích Evropané (a znovu včetně Rusů) potisící začínali psát své dějiny od první řádky, budovat státnost na zelené louce. Chlubí se tradicemi, leč ve věci budování státu se většinou pohybují na tenkém ledě. Mezitím v Americe vládne všehovšudy 43. prezident. Na světě je jen málo zemí, které by se mohly vykázat stejnou délkou nepřetržitého politického zřízení - dvě a čtvrt století. Proto výtky na adresu Ameriky ohledně její „vyumělkovanosti“ a „ahistoričnosti“ budou nakonec nejspíše nevědomou projekcí evropských úzkostí způsobených vlastním trhavým dějinným příběhem. Avšak Amerika není jenom Novým světem. Pro lidi Starého světa byla odjakživa také Oním světem. Dostojevského hrdina, než si prožene kulku hlavou, řekne nahodilému svědkovi: „Budou-li se po mně poptávat, řekni jen: odjel do Ameriky.“ Proč si Evropané působí trauma rozpolcenosti tím, že vášnivě nenávidí McDonalds, ale chodí tam jíst? Protože je to maminčin karbanátek zprostředkovaný panem Krocem od Plzně. Polozapomenutá chuť bramborových placek. Babiččiny taštičky s višňovou marmeládou. To není z Tohoto světa, to jsou přece vzpomínky z dětství. Štvou nás, protože víme, že se tam nikdy nevrátíme. Nejtěžší ze všeho je překročit hranici mezi Tímto a Oním světem, a přitom nezaplatit životem. Leč právě tak zní úkol integrace Evropy, Ameriky, Ruska. Neboť kromě světů Starého a Nového existuje také Tma Tmoucí. Nepropadnout se do ní - to by bylo celkem fajn.
|
|
|
|
obsah čísla 37 |
|
ročník 2005 |
|
témata |
|
|