Pane, když tak stojíte na svém záhonku, jednou nohou opřen o rýč, stíráte si pot a pravíte ‚Uf’, tu vypadáte rovnou jako alegorická socha; stačilo by vás pozorně vyrýt, vyzvednout i s kořínky a postavit na sokl s nápisem ‚Triumf práce’ nebo ‚Pán země’ nebo tak nějak.“ (Karel Čapek: Zahradníkův rok)
Stojím před brankou domu č.p. 1854 v ulici Bratří Čapků, kdysi Úzké, a nemůžu si prostě pomoct. Než zazvoním, pokouším se přes plaňky v plotě dohlédnout na slavnou zahradu. Tam je rybníček, tam břízky pátečníků, skleník a tam místo, kde před osmdesáti lety Karel Čapek zakládal skalku a často sám vytvářel onu alegorii s rýčem...

Iris nepočítaná
Aby bylo jasno. Karel Čapek, ani jeho žena Olga Scheinpflugová, ani hospodyně Šunková, ba ani pan Motl, co míval na starosti zahradu, auto i kamna, mi tentokrát naproti nepřišli. Dveře domu, v němž od roku 1925 žili Josef a Karel Čapkové a který dodnes obývají jejich příbuzní, se však otevřely. Pozvala mě dál Soňa Scheinpflugová. A pak - přiběhla Iris.
Ale jistě, určitě si pamatujete! To zvíře nenechalo žádnou nohavici na pokoji, vrhalo se bez skrupulí na slovutné pány spisovatele, novináře, ba dokonce snad i na pana prezidenta by si trouflo, kdyby mu dali jen trochu šanci. Iris nikdy nikoho nevyháněla, ale naopak bouřlivě ho vítala. A hlavně odmítala hosty pustit domů.
Dívám se do očí další, těžko říct v pořadí kolikáté Iris. Není to foxteriér, nemá určitě potuchy o své předchůdkyni, ale štěká stejně vytrvale a důrazně. Umím si představit, že se zdatně postará o mé svršky, a tak se zase podvědomě rozhlédnu. Odkud už konečně vyjde Karel Čapek, aby tomu zvířeti dělal advokáta?
Žil tady svých posledních čtrnáct let, jeho bratru Josefovi bylo dopřáno o necelý rok více. Je to hodně, nebo málo? Pro samotný dům asi až dost. Od jména na brance až po pověstnou pracovnu v mansardě je poznamenán slavnou bratrskou dvojicí. Ne že by snad byl učiněné muzeum. Ale vzhledem k tomu, co ona budova prožila, kolik a jaké lidi hostila a kdo všechno o ní také psal, ani při nejlepší vůli ji nelze dnes vnímat jen jako názornou ukázku družstevního stavebnictví z první republiky.
Ale když už jsem u těch družstev. Zní to až suše pragmaticky: Když se Josef a Karel Čapkové rozhodli řešit svou - dnes bychom řekli - nevyhovující bytovou situaci, vstoupili začátkem 20. let do stavebního družstva městských úředníků. To hodlalo využít pozemky svažující se od Vinohrad k Vršovicům ke stavbě rodinných domů. Čapci tedy zaplatili vložné a zálohu členského podílu, celkem necelých 300 Kčs, vzali si potřebný úvěr a mohli stavět. Jejich dvojdům navrhl architekt Ladislav Machoň, projekt realizoval vinohradský stavitel Radim Matolín.

Trochu místopisu
„Dům strýců byl stejně civilní jako oni a nejevil ani snahy po modernosti.... Oken bylo dost, ale byla to úzká a vysoká okna, jaká se dělávala dřív. Dům působil především vesele už tou okrově žlutou fasádou, která trochu připomínala biedermeier, a bílým vroubením oken. Střecha byla dosti přečnívající, trochu jako u čínské pagody. Nebyla ovšem tak prohnutá, a tak dům ani nechtěl předstírat exotiku, nepůsobil nápadně. Byl prostý, harmonický, a vypadal-li dost velký, pak to bylo jen tím, že šlo o dvojdům.“ (Helena Koželuhová: Čapci očima rodiny)
Z Malé Strany se na Vinohrady stěhovali na jaře roku 1925. Josef Čapek se ženou Jarmilou a dcerou Alenkou, Karel ve své půlce vily ubytoval tatínka. Posléze přibyl i personál, protože se ukázalo, že starat se o dva pokoje v činžáku, nebo o rozlehlou stavbu o několika podlažích není jedno a totéž.
Jak píše neteř bratří Čapků, ani jeden, ani druhý si nepotrpěli na extravagance. Obě části domu jsou rozvrženy takřka stejně a velmi jednoduše: v přízemí obývací pokoj s jídelnou, kuchyní a místností pro hospodyni, v prvním patře ložnice s pracovnou, koupelnou, šatnou a spoustou komor a komůrek. Protože bratři byli roky zvyklí žít spolu, bylo samozřejmostí, že mohli z jednoho bytu přecházet do druhého a kdykoliv se navštěvovat bez klepání. Kuchyňské dveře spojující Josefovu a Karlovu část domu vzaly zasvé, až když se Karel oženil.
Ale nepředbíhejme událostem. Sedím v obývacím pokoji, Iris se mi škrábe do klína. I když tady nezbylo už takřka nic z původního zařízení z roku 1925, není těžké si představit, jak slavní bratři sedí v křeslech, kouří, diskutují nad novým textem nebo jen mlčí. Dlouze mlčí. Vedle v jídelně nebo v zahradě se scházeli pátečníci, ta nesourodá skupinka intelektuálů, mezi něž čas od času rád zavítal
i T. G. Masaryk. Když se v roce 1935 rozrostl počet obyvatel domu o herečku Olgu Scheinpflugovou a její hospodyni, přestěhoval Karel Čapek své pracovní zázemí do podkroví. V mansardě vznikl podle návrhu architekta Jana Tumpacha zajímavý, velmi jednoduchý, a přitom nápaditý prostor. Je rozčleněn na pracovnu, místnost pro pátečníky a malou ložnici s příslušenstvím.

Pravidelné, středoškolácké řádky
„Čapkovou dílnou byl jeho psací stůl. Přestěhoval si jej v květnu 1925 do své nové vinohradské vilky z Říční ulice. Stál v pracovně v prvním poschodí tak, že po jeho straně Karel viděl na zasklenou verandu, kde měl rozstavěny stovky kořenáčů s kaktusy. Stůl nebyla žádná starožitnost, jenom staromódnost, byl žlutě napuštěný, neveliký, právě tak pro oba lokte opírající se o psací desku a ještě s kouskem místa pro nějakou knihu, zato měl hodně šuplíčků, draxlovanou zahrádku, přihrádky nad psací plochou. Čapek tehdy psával na čtvrtkách archu, měl jich vždycky připravený celý balíček. Psal obyčejným ocelovým perem na dřevěné násadce, která asi pamatovala jeho gymnaziální doby. Plnicím perům nevěřil, psacímu stroji také ne. Čtvrtky pokrýval pravidelnými řádkami a nekrasopisným, ale dobře čitelným rukopisem, stojatým, mile středoškoláckým. Nic nápadného ani chtěně, ani mimoděk na písmu nebylo, grafolog by z něho vyčetl asi ničím pozoruhodného inteligenta.“ (František Langer: Byli a bylo)
Tím středoškoláckým písmem je vyplněna i křížovka z roku 1938, která dodnes leží na stole, nebo také jedna stránka v telefonním seznamu, do něhož si Karel Čapek zapsal čísla svých přátel - Františka Langera, Ferdinanda Peroutky a samozřejmě také „starého pána“ z Hradu.
Zatímco o patro níž se dnes žije tak, jak je běžné na začátku 21. století, tady - pod střechou - se čas zastavil. Olga Scheinpflugová, posléze její bratr a jeho rodina, kteří část domu po Karlu Čapkovi zdědili, po celá desetiletí zachovávají podkroví v původním stavu. Dnes už tyto prostory platí za národní památku.
Na stole, na němž vzniklo tolik knížek, jsou stále připraveny násadky na pero, kalamář i náhradní perka, v šuplících pečlivě vyrovnané legitimace PEN klubu, z Lidových novin, ze Sokola a mnoha dalších spolků. Ve stojánku poslední pošta, v jiné zásuvce dopis od vděčné venkovské čtenářky, v druhé všechny ty nepochopitelné pánské pomůcky k dýmce. A na popelníku? Dojemně opotřebovaná cigaretová špička z třešňového dřeva.
Beru ty drobné předměty do rukou a uvědomuju si, že jejich majitel musel být přesný a pořádkumilovný člověk. Nic také nenechal náhodě. Okna v podkroví jsou poměrně vysoko, a tak, chtěl-li mít dobré světlo pro psaní, musel se stolem také výš. Pódium, které si nechal vybudovat a na němž stůl stojí, působí v jednoduchém interiéru na první pohled překvapivě, ale ne nezajímavě. A má také ještě jedno praktické využití: slouží jako sklad pro knihy. Jak jinak - ty jsou tady přítomny skoro všude.

Pátek: ženám vstup zakázán
„Čapkovy pátky jsem znala jenom z vyprávění, mnoho z pátečníků patřilo k mým přátelům, a tak mi o nich povídal nejen on, ale i oni. Neúprosným zákonem v jejich jednoduchých stanovách bylo rozhodnutí, že nemá přístup žádná žena, ani jako člen, ani jako host. Karel mi vysvětlil proč, ještě dřív, než jsem mohla vzplanout emancipačním pobouřením... Rodinný domek Čapkův nebyl tak velký, aby se tam vešlo víc hostů, než bylo odpočítaných dvacet osm pátečníků. Sice se nikdy nesešli všichni, ale zato si mnozí vyžádali přístup pro svého hosta. Kdyby byla přišla do této společnosti jediná žena, mnozí by si ihned přivedli své manželky, a to už by malé pokoje nestačily. A všichni si prý přáli popovídat po mužsku, jak mi vysvětloval Karel Poláček, který vynechal jen málo pátků do roka.“ (Olga Scheinpflugová: Byla jsem na světě)
Přicházeli jeden po druhém, někteří s balíčkem dobrot v podpaží, které napekly nepřítomné manželky. Hostitel obstaral čaj, kávu, slivovici a víno. Místnost pátečníků v mansardě není zrovna velká, ale je tu dostatek polstrovaných lavic podél zdí, jednoduchý a vlastně vesele barevný servírovací pult i nezbytný gramofon (Karel Čapek přece vlastnil bohatou sbírku desek, které si nechával posílat z celého světa).
Při pátečních odpoledních a večerech, které bývaly dobou návštěv u Karla Čapka už na Malé Straně, se mluvilo o všem, diskutovalo bez ohledu na politickou příslušnost, ba dokonce se našli tací, co se nebáli odporovat hlavě státu. Dnes její přítomnost připomíná červené křeslo, v kterém T. G. Masaryk sedával v přízemí - v jídelně. Sem, do podkroví, po příkrých schodech už vystoupat nemohl, nemoc mu tak pátečníky odepřela. Naopak častými hosty tady bývali Josef Kopta, Vladislav Vančura, Josef Palivec, Adolf Hoffmeister, Jan Masaryk, Vítězslav Nezval, Karel Kraus, Václav Rabas, Jan Blahoslav, Edvard Beneš, samozřejmě Ferdinand Peroutka a mnozí další.
Sestupuju po schodech tak, jako to bezpočtukrát činili oni. Na stěnách visí fotky, které si Karel Čapek pořizoval pro radost. Fotil všechna svá zvířátka, kytky, zátiší. Fotografování bylo jedním z mnoha koníčků, které si stihl ohmatat. Vášnivě, důkladně a za poměrně krátký čas. A pak se se stejným zápalem vrhl třeba do studia motýlů, sbírání desek či perských koberců. Mezi těmito prchavými zálibami byly však dvě výjimky potvrzující pravidlo. Jeho vášeň pro zvířata a zahradničení.

Smrt není
„Čapkovu zahrádku jsem znal ještě jako pouhé rumiště za vinohradskou Flórou, kde jsem bydlel. Rostlo tam jako na smetišti pouze nejhorší býlí, ale jednoho dne sem přišli bratři Čapkové, ukázali na kolíky v zemi, Karel rozdrobil holí kus jalového jílu a řekl stvořitelsky: Tady bude zahrádka. A to je nejdávnější začátek a první den stvoření kouzelné Čapkovy zahrádky, v které se mezi jinými vydařil také nejkrásnější výpěstek českých zahrad, Zahradníkův rok.“ (František Langer: Byli a bylo)
Samozřejmě, než se stala jejich zahrádka kolem nového domu proslulou, museli si Karel na jedné a Josef na druhé straně pozemku odbýt všechny dětské nemoci začátečníků. Jako všichni venkovani toužili po svém vlastním květáku a mrkvi. V tomto záměru je vydatně podporoval i tatínek, který žil své poslední roky v suterénním bytě v Karlově části domu, doslova na krok od zahrádky. A tak Čapci ryli záhonky, okopávali, radovali se a rozčilovali nad diskutabilní úrodou. Pak přišla etapa, kdy ze svých cest po venkově i v zahraničí vozili domů cibulky a semínka roztodivných květin. Zase sázeli, okopávali, zalévali a žasli, že v Praze nic takové nechce růst. Pak přišla etapa rozhovorů s odborníky, studia odborné literatury a pravidelných katalogových zásilek, až jednoho krásného dne zazvonil u branky zahradní architekt. Netřeba pokračovat. Stačí nalistovat příslušnou kapitolu v Zahradníkově roku.
Jezírko s lekníny je stále na svém místě, stejně jako skleník, který vybudoval spisovatel v suterénu, když tatínek zemřel. Na alpině ještě bují jeho oblíbené pichlavé keře. Břízky, co v koutě zahrady kdysi zasázeli pátečníci, zestárly, z jedné je vysoký sloup porostlý břečťanem. Ale na té zahradě se už zase stromy a keře zelenají, kvetou modřince a zlatý déšť...
„Nikdy tomu není konec. Říkám vám, smrt není; není ani spánek. Rosteme z doby do doby. Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.“ (Karel Čapek: Zahradníkův rok)
Mimochodem, věčná je snad i ta Iris. A není důležité, že ta, co žije v domě Karla Čapka dnes, není foxteriér.