Napsat pár postřehů ke knize tátových vzpomínek by mohlo být na první pohled nošením dříví do lesa. Otec vylíčil spoustu klíčových situací ze svého dlouhého života tak podrobně, že už by skoro nebylo co dodat. Jenže jako každá autobiografie, i tato kniha představuje osobní pohled a vlastní projekci. Jiný by byl pohled těch, o kterých vypráví, jiný bude jistě i pohled jeho dětí. A tak si dovolím, vybrat pár svých osobních vzpomínek na tátu z let, která popisuje. Jsou to jen kamínky v mozaice otcova života, většinou navazují na některé části jeho knihy.
Někdy na počátku padesátých let, snad ještě ani nechodím do školy, je u nás večer doma návštěva, možná Součkovi, možná Effenbergerovi. Okolo desáté zazvoní zvonek. Otec neví, o koho jde, pro jistotu vezme do ruky máminu zamilovanou vázu z tlustého rubínového skla... ale ukáže se, že jde o policejní kontrolu domovní knihy. Co to byla domovní kniha? Do té museli být zapsáni všichni, kteří by u nás přespali nebo se zdrželi déle, než bylo určeno (snad do deseti hodin večer). Naše návštěva zapsána tehdy nebyla, byla z toho nějaká diskuse u dveří. Dnes si uvědomuji, že na domovní knihy se úplně zapomnělo. Přitom patřily k počátku padesátých let jako lístky na potraviny, jako desítkáři a uliční výbory.
Také na počátku padesátých let, v den voleb, tedy lépe řečeno manifestačních voleb, které byly absolutně povinné, odjíždíme na Harasov. I proto, aby se rodiče volbám vyhnuli. Nevyhnou se. Hned poté, co se večer vrátíme domů, zazvoní u dveří dva lidé z volební komise a vyzvou rodiče, ať jdou volit. Dokonce s sebou mají i volební urnu. Otec si tedy obřadně bere volební lístek, ponechá komisi s matkou, se mnou a mým bratrem dole v hale, odnáší volební lístek do prvního patra, po chvíli se vrací a přeložený lístek vkládá do urny. Volební dvojka nás opouští. Je to za námi, ale napětí ještě chvíli přetrvává.
Zima na počátku roku 1956 je velmi studená. Leden a začátek února trávím v Machníně u Liberce - v oční léčebně. Jsou velké mrazy, silnice nesjízdné, rodiče pro mě nemohou přijet autem, proto otec cestuje vlakem. Je strašná zima, zrychleným spojem se spolu vracíme z Liberce zpět do Prahy, jedeme snad celých osm hodin. Po cestě okouzluji cestující v kupé přehledem, jaký mám o výsledcích ze zimní olympiády. Táta je na mě hrdý. Jako vždycky, když prokážu nějakou znalost. Tak si tu cestu pamatuju: hlavu v teploučké kožešinové kapuci, kterou mi ušila máma, a tátovu hrdost.
Snad na podzim 1956 otec přichází domů rozjařený z hokeje. Na Štvanici dostal na stroji rozmnožený text posměšné písničky: „Jedna klička, druhá klička,/ Bubník střílí na Pantůčka/ a Pantůček na Guta,/ ten to střílí do kuta./ Z kuta se to odrazilo,/ Pučkova to porazilo,/ Pučkov leží na lavici,/ mokrej hadr na palici./“ I takováto jednoduchoučká rýmovačka představuje v roce polské i maďarské revoluce vzpruhu i naději. A táta mluví také o tom, že zimní stadion vyvolával Malečka a Gustava Bubníka, kteří měli z politických důvodů zakázáno hrát.
Později na podzim toho roku sedíme v kuchyni na Harasově a posloucháme Svobodnou Evropu z Budapešti: vzrušený a nešťastný hlas křičí, že se na Budapešť valí sovětské tanky. Je s námi babička, otcova máma, dělá cosi na zahradě, snad vykopává brambory. Ale to by asi na ně bylo už trochu pozdě...
Tátova dílna na Bohdalci: pro mě tajemné seskupení fréz, soustruhů, oleje, ocelových špon, pro mého mladšího bratra místo, kde často pomáhá tátovi. Ostatně, o bráchovi se mluví jako o někom, kdo v budoucnosti převezme otcův podnik. To ale bude až tehdy, až tu nebudou komunisti! Neboli v řeči té doby, až to praskne. Táta v dílně často pracuje celé dny. Po obědě si občas lehne v montérkách na zem a snad dvacet minut spí, pak jde do dílny a vrací se až pozdě v noci.
O trochu později, na jaře 1957. Máme nový automobil, kombík Opel Olympia Caravan, který tátovi poslal dědeček ze Stockholmu. Když to auto cestou na Harasov jelo vesnicemi, budilo pozornost asi takovou, jako by tamtudy dnes projížděl Rolls Royce či Ferrari. Ta vzpomínka je jen okamžik, sotva na jeden „záběr“: táta se usmívá, volant drží jednou rukou, loket druhé má vystrčený z okénka a zpívá si populární píseň o cestářovi: „Na silnici do Prášil...“
Pak už ta hrůza. Poslední červen 1958. Ten den jsme dostali vysvědčení. K tomu jsme nastoupili s pionýrskými šátky, v tmavých kalhotách a bílých košilích. Na začátku šesté třídy mi táta konečně dovolil, že smím vstoupit do Pionýra. Brzy poté ho zavřeli. Po devíti měsících, po které jsme ho neviděli, se s ním můžeme na deset minut setkat. S vysvědčeními v taškách jdeme s mámou a bráchou pomalu z náměstí Bratří Synků do kopce na Pankrác. Po cestě si sundávám ten červený šátek a strkám ho do kapsy. Současně se těším, bojím i mám pocit zahanbení. Velké ocelové dveře vězení, pak nějaké drobnější místnosti, pak malá místnost rozdělená sklem. Sklo má ve výši hlavy malý otvor na mluvení, velký snad jako tenisový míček. Za ním táta. Šedivý, v nějakých strašných šatech. Chybí mu zub. Ta úporná snaha cosi v krátké chvíli říkat. Uniformovaní dozorci na obou stranách rozdělené místnosti. A ten zatracený šátek v kapse. Najednou divně pálí.
Pak po mnoho let každého čtvrt roku hodinová návštěva. Na Pankráci, Na Borech, v Leopoldově. Na Bory to ještě jde, to vstáváme ve čtyři ráno a cesta zrychleným vlakem trvá do Plzně hodinu a půl. Do Leopoldova je to výlet rychlíkem přes noc, druhý den pak cesta zpátky. Máma tam jezdí každý čtvrtrok, my s bratrem jednou za rok. Vždycky potřeba překotného vyprávění, co bylo ve škole, co budeme dělat o prázdninách. Jen jednou, ještě ve věznici Na Borech, se mi nechtěně podařilo mašinérii návštěv porušit. Tehdy mi máma za bony od mého stockholmského dědečka koupila v Tuzexu malé tranzistorové rádio National Panasonic. Nebylo větší než krabička cigaret. Byl jsem na ně strašně, strašně pyšný, protože v té době bylo běžné tranzistorové rádio v Čechách k dostání při nejlepším ve velikosti dámské kabelky. A i to byl malý zázrak, zatímco já měl ještě menší věcičku. Samozřejmě, dostal jsem bláznivý nápad ji ukázat otci. Představte si to: dlouhá místnost se stolem, který je rozdělený v půlce překližkou - a to už od podlahy, snad proto, aby vězni pod stolní deskou něco svým blízkým nepředávali. Na jedné straně stolu manželky, děti, babičky a sourozenci, na druhé straně vždy dozorce, vězeň, dozorce, vězeň. V této místnosti, chvíli po začátku návštěvy, jsem rádio vyndal z kapsy, zapnul ho a podal otci na druhou stranu stolu. Všichni ztuhli, pak na chviličku zavládl chaos: dozorci i vězni opouštěli svá místa a chtěli se na ten malý zázrak, který otec držel v ruce, podívat. To nemohlo trvat dlouho. Rázný hlas jednoho z dozorců chvíli okouzlení technickým pokrokem přerušil. Musel jsem rádio schovat do kapsy pod pohrůžkou, že když tak neučiním, návštěva bude ihned ukončena.
Na podzim 1963, určitě ve středu, sedím se spolužáky z odborného učiliště v Neratovicích v ranním motoráku, který v 6.35 vyjíždí z nádraží ve Vysočanech. Musela to být středa, protože to byl jediný den, kdy nám výuka začínala až v půl deváté. Jinak v pondělí a úterý jsme začínali v neratovické Spolaně v šest hodin ráno, vstávat jsme tedy museli před čtvrtou. Středa byla ale příjemná: pozdější vstávání, motorák z Vysočan. O něčem jsme se to ráno se spolužáky přeli a někdo mi musel říci cosi jako: „Hele, Anděl, nekecej.“ Nebo něco podobného. Ze sedadla na druhé straně uličky najednou povstal pán, přišel ke mně a chtěl se mnou mluvit. Když jsem si k němu přisedl, zeptal se mě potichu: „Není tvůj táta v Leopoldově?“ Nevěděl jsem, o co jde, a trochu nejistě jsem přikývl. Ten pán mi pak vyprávěl o tom, jak mu otec zachránil několik let života. Ve vězení mu napsal takové soudní podání, že ho na jeho základě pustili na svobodu. Sotvakdo si umí představit, jakou radost jsem tenkrát měl. A na tu jízdu motorákem z vysočanského nádraží jsem si vzpomněl o čtyřicet let později, když právě za pomoc tomu mému dávnému spolucestujícímu a mnoha dalším spoluvězňům dostal můj otec medaili od Konfederace politických vězňů.
Měsíce po návratu otce z vězení byly pro všechny z nás asi strašným zklamáním. Každý jsme měli svá očekávání, která se naplnila zcela jinak, než jsme si mysleli. Když jsem byl menší, představoval jsem si, že až otec přijde domů, uspořádáme malou slavnost. Pozveme na ni všechny naše příbuzné, na stůl dáme mísu s obrovskou pyramidou z kávových zrn, která jsem tenkrát miloval (mimochodem, teď se mi zdají mnohem méně chutná než tenkrát). Nakonec se nekonala ani slavnost, ani nebyla kávová zrna. Už jsme také nebyli malí kluci a táta žil osm let jinde. Vrátil se do úplně jiné doby, a to nejen v rodině. Polovina šedesátých let - to už byly Literární noviny, Tvář, Semafor a Rokoko. A v devatenácti se člověk zabývá zcela jinými záležitostmi, než jsou rodiče.
Tátu jsem pak vídal nejčastěji v jeho konstrukční kanceláři na Vinohradech, pár kroků nad budovou rozhlasu. Na jaře šedesátého osmého jsem ho potkal na nábřeží, právě proti místu, kde je socha císaře Ferdinanda. Ukázal na řeku, na kachny, které se v ní potápěly, a řekl: „Koukej, jak jsou ty kačeny pěkně vybarvené.“ Tenkrát jsem nerozuměl, nyní, mnohem později, tomu klukovi z Dobříva, který ještě teď, ve svých sto letech, pozoruje ptáky i stromy, rozumím více.
Pak už jsem otce dvacet let potkával jen zřídka. Krátce jsme se viděli v Alsasku koncem června 1969, když jsem byl na cestě na opuštěný skotský ostrov Fair Isle. Bylo rok po okupaci a hranice ještě pořád dosti otevřené. Táta, se kterým jsem měl sraz před nádražím, přišel snad o patnáct let omládlý proti tomu, když jsem ho naposledy viděl ještě v Praze. Prochodili jsme den po Mulhousu, byli na obědě v nějaké auberge v alsaské vesnici, pak už jsme plánovali, že každý pojedeme svým směrem: táta zpátky do Solothurnu, já do Paříže a pak do Británie. Nakonec jsme si sedli na mez na kraji lesa. Táta na chvíli usnul, probudil se a oba jsme věděli, že musíme jet. Začal spěšně vyndávat nějaké peníze, které mi chtěl dát, a začal se ptát na bratra Vláďu. Pak mi ještě řekl: „Nepotop se při cestě na ten malý ostrov.“ Snad myslel - neutop se, ale snad se bál či styděl to vyslovit. Pak už vidím jen jeho škodovku: jede po úzké okresní silnici směrem k jihu, jede trochu klikatě, jak se otec za mnou otáčí.
Do roku 1987 jsem ho viděl už jen třikrát; až na jednu výjimku vždycky, když byl těžce nemocný. Poté už to bylo trochu jednodušší a od roku 1989 jsme do Solothurnu jezdili i s celou rodinou pravidelně, já v posledních letech i desetkrát ročně...
...Když jsem přidal pár svých vzpomínek na dobu poválečnou, ještě se na chvíli vrátím k první polovině otcovy knihy. Jeho vzpomínky sahají až na začátek dvacátého století, do dob, kdy se obilí žalo kosami, neexistoval rozhlas a automobil se jevil jen v jakési vzdálené realitě. O to víc bylo spolků, draní peří, vesnických hospod či jiných míst přirozeného lidského setkávání. Tato část knížky mi přijde jako zvláště poutavé svědectví o čemsi, co my neznáme, co existovalo v dobách před televizí, hypermarkety a obchodními řetězci, před masovou turistikou a mobilními telefony. Je to svědectví o době minulé.
Těžko věštit, co nám přinese doba budoucí. Ta minulá zmizela jako všechny předešlé a zcela jistě zmizela navěky. Tátovo svědectví ji snad trochu zachová.

Text vznikl jako doslov ke knize Jaroslava Anděla Moje století
(redakčně kráceno)