Jeho jméno se objevuje čím dál častěji v programech Státní opery, ale i ve filmových titulcích. Seznam koncertů, oper a hlavně baletů, pod kterými je podepsán Zbyněk Matějů, se v poslední době rozrůstá.

Moderní vážná hudba. Opera. Balet. Kdo na ně dnes chodí? Neztrácejí příznivce, zatímco muzikály plní sály a arény?
Opera má určitě víc příznivců než balet, dokonce se stává módním zbožím a píše ji mnoho skladatelů. Když ale vezmu operu a muzikály? To jsou naprosto oddělené světy a nekonkurují si. Muzikály „vycucaly“ z divadla i z opery to nejlepší, nejpůsobivější, prvoplánové, a to používají. Kdežto opera se snaží pořád jít svou cestou. Dnes musí mít ovšem moderní tvar, musí být současná. A všichni se o to snaží.

Moderní tvar u vážné hudby. Co si mám pod tím představit?
Doba je natolik roztříštěná, že každý skladatel si hledá svůj způsob. A buď se zároveň snaží najít kontinuitu s tím, co bylo, nebo se snaží zpřetrhat případné vazby na minulost. Já rád používám tradiční harmonické spoje, ale v novém kontextu. Hledám neočekávané spojení akordů, neočekávanou instrumentaci. Přitom chci, aby to působilo přirozeně. Mnoho skladatelů vymýšlí své tónové řady, začleňuje čtvrttóny. Neexistují hranice, jde spíš o pocit člověka, o to, co považuje za moderní a co ne.
Vaší poslední prací je balet Ibbur aneb Pražské mystérium, inspirovaný knihou Gustava Meyrinka Golem. Předtím jste dělal hudbu rovněž k baletu Golem. Zdá se, že vás přitahují židovská mystéria.
Moje žena Barbora, harfenistka orchestru Národního divadla, je praneteří Josefa Váchala. Máme doma spousty jeho artefaktů včetně tarokových karet, které hrají v tom příběhu důležitou roli. Je to zvláštní svět, patří k naší kultuře, ale zároveň byl pro mne vždy velice cizí a vzrušující. Ale tady, v tomto baletu, šlo určitě o víc než u pohádky o rabínu Loewym a jeho Golemovi. Je to příběh člověka, který leží na psychiatrii. Golem existuje jen v jeho představě, je jakousi chimérou. Nikdo přesně neví, jestli opravdu byl. A na konci vyvstane otázka, zda to není všechno úplně jinak... Takové nejasné příběhy mám rád.

Proč vůbec vás zajímá balet?
Balet mě vzrušuje od té doby, co píšu. Měl jsem velké štěstí, že jsem se hned první rok v Praze na konzervatoři seznámil s Pavlem Šmokem. Bral mě na představení a v době, kdy se dostal do Národního divadla, mě vyprovokoval k napsání hudby k Valerii a týdnu divů. Pro devatenáctiletého kluka to bylo úžasné. Můj první balet, který šel regulérně na jeviště a měl mnoho repríz, byla potom Fóbie, asi čtvrthodinový tanec napsaný pro festival ve švýcarském Nyonu. Lidé na to chodili, bylo plno a mě to fascinovalo. Neubránil jsem se srovnání s poloprázdnými sály na koncertech vážné hudby... A navíc, v baletu mám relativně víc svobody.

Při koncertní hudbě nejste svobodný?
Tu dělám také, samozřejmě, ale není tolik času. Dokončil jsem Ibbur a hned zase podepsal smlouvu s plzeňským divadlem na Trnkovu Zahradu. Práce se teď valí, ale přece jen - chystám se psát skladbu pro našeho předního hobojistu Viléma Veverku.

Jak se to vůbec přihodí, že se člověk stane skladatelem? Nepocházíte z hudební rodiny, váš otec je lékař...
Otec je lékař, ale hudbu má rád, hrál i na housle v místním orchestru. Já sám nechápu, co mě to chytilo, vždyť mě dokonce vyhodili z lidušky. Hrál jsem na klavír a po půl roce rodičům řekli, že to nemá smysl, že talent není a násilím to nejde. Když mi rodiče řekli, že můžu skončit, že na mě v hudebce nemají nervy, tak mi to přišlo hrozně nespravedlivé. Mě to přece tak baví, a nikdo mě nechápe! A tak mi vyjednali hodiny u paní profesorky Jelínkové v Rychnově, která kdysi učila Rokla a další, a ta se mi věnovala s nekonečnou trpělivostí. Nerad jsem cvičil, ale zato mě bavila improvizace. A ona mi dala svobodu.

A kdy to začalo vypadat na práci na celý život?
Někdy ve třinácti jsem si začal zapisovat hudební nápady, posléze jsem také vyhrál rozhlasovou soutěž skladatelských talentů. K profesi bylo ovšem ještě daleko, studoval jsem gymnázium, všichni ve mně viděli budoucího lékaře. Až po maturitě jsem se rozhodl pro konzervatoř. Tam jsem ovšem měl najednou pocit, že mozek nemá co dělat, že hudba je spíš pudová záležitost (ono to tak není, ale tehdy jsem to tak vnímal). A protože jsem bydlel v podnájmu u lidí, kteří učili na technice, začal jsem se připravovat na přijímací zkoušky na konstrukce letadel. Tajně, aby to naši nevěděli. Ale druhý, třetí ročník konzervatoře už byl těžší a já pochopil, že jedno by bylo na úkor druhého. Tehdy jsem oželel konstrukce letadel a už naplno jsem začal dělat jen muziku.

A dnes se komponováním skutečně živíte. Dokonce na volné noze.
Většinou skladatelé učí na školách, konzervatořích, pracují jako redaktoři, hudební režiséři. Je to problém. Pokud člověk tvrdě odmítá dělat cokoli kromě koncertní muziky, může mít skutečně existenční potíže. Festivalů není tolik a jedna zakázka za dva roky není ani na jídlo. I když mám víc příležitostí, také si občas říkám, že bych měl jít do zaměstnání, že to takhle dál nejde. Ale pak se zase chvíli něco děje....

Ale vy dnes už máte dokonce tolik práce, že ji tu a tam musíte odmítat, ne?
Nabídky prosívám, ale samozřejmě s rozmyslem - když odmítnu filmového režiséra, víckrát se na mě neobrátí. Balet mě uživí, i když to není nic závratného, ty dva tři filmy do roka však nedělám jen pro peníze. Je to pro mě dobrodružství jiného druhu.  Teď mám třeba skládat muziku k televizní pohádce, ale podle scénáře to bude trochu „thriller“ a režisér po mně rozhodně nechce sladkou muziku, naopak chce z orchestru dostat i nehudební zvuky.

A co na to pak říkají ti, kteří mají vaši hudbu hrát?
Muzikanti si rádi zahrají hezkou klasiku i dvacáté století, ale většinou spíš jen do první poloviny. Ale soudobou muziku... s tou bývá problém. Balet je něco jiného. Tam jsem se setkal s nejsoudobější vážnou hudbou, kterou někteří choreografové vyloženě požadují. (I když zase někdy žehrají tanečníci, kteří marně hledají pravidelný rytmus.) Balet je pro mě prostě zajímavé území. Nejvíc radosti mi dal Secret Life, který jsem dělal s Martinem Mullerem a který se hrál v Holandsku. To byl naprosto nekompromisní moderní balet, tam nám vůbec „nešlo o diváky, ale o sebe...“.

O sebe? Znamená to, že něco jiného děláte, když myslíte na posluchače a diváka, a něco jiného píšete, když si to chcete užít vy?
Přiznávám, že člověk má někde v podvědomí vždycky, že to, co píše, bude někdo poslouchat. Na druhé straně kompromisy se nevyplácejí, párkrát už jsem si to uvědomil: tady to mělo být efektní, ale ono to tak není a nefunguje. Nejlepší věci ve vážné muzice, a to i té koncertní, jsou nakonec ty, které jsem psal sám pro sebe, ne na objednávku. Naštěstí dostávám zakázky od lidí, kteří mě většinou slyšeli a vědí, co mají očekávat. Nevstupují do neznámé vody - to ani nejde, ve hře je příliš mnoho.

Kolik hodin práce se skrývá v hudbě pro jeden balet jako je Ibbur?
Moc. Teď naposled to bylo chvílemi u nás doma na rozvod, chvílemi na psychiatra. Na takovou velkou věc je dobré mít aspoň rok dva, já měl něco přes půl roku. To, co vznikne ve stresu, není horší nebo lepší, jde o to, že kvalita života je pak šílená. Tentokrát jsem navíc musel produkovat celou nahrávku, balet se hraje bez živého orchestru. Aby byl plnohodnotný zvuk - nahrávalo se jako filmový soundtrack do osmi kanálů v šedesáti stopách.

Jak vlastně skládáte? Nejdřív  je notový zápis a klavír? Nebo slyšíte najednou celý orchestr?
Začínám zkratkovitě, na několika řádcích. Ale představu plného zvuku mám už při psaní, vím, jak by to mělo vypadat.

Pomáhá moderní technika?
Když dám do počítače partituru, už si ji nepouštím, jen si to představuji. Zvuk je simulovaný, technicky generovaný, v normálním akustickém provedení to pak vůbec nebude pravda. Akustický zvuk vždycky „vyvede“ něco, co člověk nečeká - a to je na tom to krásné.

Ptala se Eva Bobůrková
Zbyněk Matějů se narodil roku 1958 v Rychnově nad Kněžnou. Vystudoval gymnázium, konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze.
Je autorem hudby k opeře Ezio, Anička skřítek a Slaměný Hubert, Bylo nás pět, hudby pro filmy M. Kučery, J. Švankmajera, M. Cieslara, K. Smyczka, J. Stracha. Jeho největší láskou je však balet: prvním byl balet Fóbie, jeho hudba zní již sedmou sezonu k baletu Čaroděj ze země Oz v Národním divadle v Brně, loni měl premiéru Golem ve Státní opeře v Praze a letos se od května hraje ve Stavovském divadle Ibbur aneb Pražské mystérium. V sezoně 2007/8 má vstoupit na scénu Národního divadla opera Velký Gatsby, kterou autor právě odevzdal.
Jeho žena Barbora Váchalová hraje na harfu v orchestru Národního divadla v Praze.
Mají spolu tři děti: Anežku, Kryštofa a Jakuba.