|
reklama
| Bacha, to je umění |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.98/2012, str. 8 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Za malířem Vladimírem Kokoliou jsem chtěla zajít do ateliéru. Ale ouha, on žádný ateliér nemá. Kde maluje? Všude, kde se dá. Doma – ve stodole, na verandě, u jímky, maluje v galerii, na AVU i v kostele.
|
|
Když to nešlo v ateliéru, šla jsem za malířem, profesorem pražské AVU, jedním z mála znalců čínského taiči u nás, a navíc nositelem titulu Miss Kompost České republiky 2007, Vladimírem Kokoliou do galerie Havelka. Přivítal mě chlebem a čokoládou, já zapnula diktafon a poslouchala. O malování i kompostování, o nicotě, marnosti a koukání do vnitřku stromu.
Ještě předtím jsem se však porozhlédla. V galerii Havelka totiž probíhala výstava „Shop“. Vypalované překližky nebo trička s vyšitými motivy z jeho figurálních příběhů skutečně připomínaly dárkové předměty. Stejně jako lentikulární grafiky s třírozměrnou iluzí. Chce snad umění přiblížit běžnému životu? Ironizovat jej? Pochybovat o něm? „Umění nemám ve slovníku. Je to moc velké slovo. Závislosti na kontextu se však stejně nedá uniknout. Zkouším to tím, že efekty působí samy o sobě nebo že výtvarným dílům přiznám status produktu. Nechci ale žádné lechtivé pohrávání s kýčem – to by mě nebavilo a bylo to tu tisíckrát. Prostě jen aby se nemuselo říkat: bacha, to je umění!“ Dobře, nebudeme tomu říkat umění, ale myšlenkové prostředí to přece je. Jak si je představuje? „Jako krajinu. Vidím to nejlíp na svých studentech, kteří si krajinu svého oboru objevují, vstupují do ní, chtějí najít své jedinečné místo. Jedni potřebují velkolepé panorama, jiní lesní zátiší, jedni hledají místo blízko cesty, jiní samotu. I pro milovníka umění to je jako vstup do krajiny, bude mít jen jinou perspektivu. Ta ustavičně omílaná výmluva ,já umění nerozumím‘ je úplně mimo, člověk tam může jednoduše vstoupit! Pravda, musí trochu chtít.“
|
|
 | | Kytice, olej na plátně, 2007 |
|
|
Ateliér všude
Poslouchám spletité úvahy o odmítání umění, ale vkrádá se mi prozaičtější otázka. Nepotřebuje mít malíř nějaký kout, kde obklopený svými věcmi přemýšlí, tvoří, vzdálený právě od normálního běhu života? „Mně se prostředí malířského ateliéru moc líbí, zvlášť terpentýn s cigaretovým kouřem je báječná kombinace vůní. Ale sám nekouřím a dusím kuřáky, kde můžu, a taky nemám ani po pár desítkách let nic takového, čemu by se ateliér dalo říkat.“ Bojí se, že by se mu každodenní docházení do ateliéru stalo rutinou. „Závidím některým kolegům, že pracují pravidelně, ale se mnou je to prozatím pořád tak, že si věci musím vytrucovat pokaždé nanovo, skoro úkradkem, v novém světle. Doma maluju v průjezdu, ve chlívě, v obyváku, ve stodole, na verandě, na půdě, v altánu…“ Kokolia je navíc známý tím, že před otevřením svých výstav – a někdy i v jejich průběhu – maluje v galeriích. Jako by měl ateliér nikde a všude. Věří, že když obraz vznikne na místě, tak že už tím tam patří, není jen „narafičený“.
„Dělám s malováním strašné tajnosti, a z toho mi asi vzniká protikladná potřeba malovat veřejně. Snad aby bylo jasné, že v tom nejsou žádné finty. Před třemi lety jsem v Belgii v katedrále dělal deset dnů od rána do večera tři a půl metrový obraz, lidi mi koukali pod ruku, fotili si to a filmovali. Ale kdo mě zná, tak ví, že za normálních okolností reaguju naprosto hystericky, pokud by někdo třeba jen cvičně nakoukl, jak mi to jde.“
|
|
 | | Obora Hvězda, olej na plátně, 2004 |
|
|
Skutečné nic
Naposledy maloval v galerii koncem minulého roku. Po dvaceti letech se vrátil do Špálovy galerie, kde v roce 1991 vystavoval jako první laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého. Tenkrát to byla výtvarná událost. Zaujal, možná i šokoval. V zatemněné galerii, do které se dírkovou kamerou promítala vzhůru nohama Národní třída, nutilo šero návštěvníky, aby obrazy domalovali vlastní obrazotvorností. „Malba tu byla přítomna jen jako možnost, snad jako naděje, která by svým naplněním ztratila svůj smysl,“ píše Tomáš Pospizsyl, který si dodnes myslí, že Kokolia „vystoupil za hranice malby“.
I letos byly odezvy různé. Možná proto, že Kokolia klame tělem. Jedni si myslí, že maluje spontánně, že kolem plátna krouží jako starý taoista, druzí usoudili, že za složitou tkání jeho obrazů musí být počítačový program. „Mně je vlastně jedno, jak to je. Před obrazem vzniká takový frmol..., jednou mě zachrání intuice, jindy usilovné promýšlení. Člověk chce přirozeně vědět, ale pro malování potřebujete nejdřív intenzivně nevědět. Používám všechno, nechci mít pro svou práci jeden klíč, odvoditelný koncept.“ Také v letošní instalaci jej přitahoval temný prostor, tentokrát v nejspodnějším patře galerie. „I blízcí lidi, kteří by mi rádi fandili, mi říkali, že instalaci dole nepochopili. Myslím, že kdybych chtěl znázornit nic, tak by to vzali, jenže já jsem tam nic přímo udělal. Jejich zážitek skutečně byl: nic! To je svého druhu podraz. Ale do té instalace patřil – nevysloveným tématem výstavy byla nemožnost úplné autentičnosti.“
|
|
Potřeba slov
V hlavě má prý frontu nenamalovaných obrazů. „Potřebuju to jenom spustit. Když by mi někdo řekl, namaluj obraz do zítřka, asi ho udělám. Bohužel na to mám ale většinou víc času. Jsem perfekcionista a ti jsou nesnesitelní. Nedokonalou věc ani nezačnu. Je to chyba, kterou se snažím odnaučit.“ A jak ty obrazy v hlavě vypadají? „Žádné ,abstrakce‘, jsou to naopak velice konkrétní pohledy s jedinečným světlem, které se mi mimoděk vpálily do hlavy. Ale tím, že jejich hloubku nebo pohyb maluju většinou přes jakýsi prostorový rastr, mohou navenek vypadat, že nic zvláštního nezobrazují.“ Souvisí to nějak s tím, že se v určitých místech jeho pláten objevují i písmena, která se možná skládají ve slova? Tak jako na rozměrném obraze Věta z loňského roku. „Uzlové body mi složí dohromady větu, díky níž se neztratím v hloubkové dimenzi obrazu. A naopak, malováním si tu větu memoruju – k tomu mám speciální důvod, který prozradím až na smrtelné posteli!“ Není jisté, jestli to říká v nadsázce. Potřeba používat vedle obrazu také slovo je nicméně u Kokolii zřejmá. Stačí se podívat na jeho blog, nebo si připomenout jeho písňové texty z doby, kdy byl zpěvákem legendární brněnské skupiny E. „Rád píšu o úplných nesmyslech, jako třeba o utrpení hmoty nebo o svém podnikatelském záměru, že sběrem žaludečních šťáv u jednotlivců získáme unikátní syřidla, a díky tomu budeme fermentovat individuální sýry cílené přesně pro jejich dárce… Na blogu kompostuju hlubokomyslné rozumy, litanie ke společnému čtení, i recepty na zavařování. V poslední době víc píšu na Twitter, osekat svou zprávu na 140 znaků je pro grafomana skutečnou výzvou.“
Koukání do stromu
V Kokoliově Slovníku Grafiky 2 se o umění dočteme, že „ho nemá ve slovníku“, heslo Kompost tam ale je: „Žádné myšlenky nevyhazujeme, ale snášíme je na hromadu. V našem oboru neexistuje odpad, respektive v něm nic než odpad neexistuje.“ Zase ta ironie a pochyby! Nebo je hrdý titul Miss Kompost další mystifikací? „Odmala mám zato, že je potřeba zachraňovat svět – a odpad tvoří takový díl světa, že pro záchranářskou misi docela postačuje. Odmítnuté zbytky se v kompostu vzájemně doplní, při správném poměru spustí horkou fázi, při které se nedá dovnitř strčit ani ruka. Cosi jako horká fáze nastane i při mentálním kompostu ve vaší hlavě, když recyklujete odmítnuté pocity, myšlenky, zážitky.“ Všem vřele doporučuje, aby si všímali vedlejších věcí. Proč vlastně? Abychom splynuli s přírodou, pochopili své vlastní já? Ne, abychom se naučili dívat! „Celý život usiluju, abychom neviděli pouze slova. Kupodivu je to těžké, bezejmenná věc je vlastně neviditelná. Zkuste si to. Třeba při pohledu do listoví stromu můžeme přiznat jméno nějakým souhrnným tvarům, anebo se můžeme dívat do prostorů mezi tvary. Špatně se to vyjadřuje slovy, ale dá se to krásně namalovat!“
|
|
|
Kresby z Většího cyklu, perokresba, 1984–1986
|
|
Tak to je abstrakce
Pomalu se stmívá, třírozměrné obrazy se mi mění před očima, chléb už je z poloviny snězený… Vladimír Kokolia mi ještě stačí vysvětlit princip vlny pomocí taiči, nabídnout africkou čokoládu a rozebrat, jaké typy krystalů obsahuje. A názorně předvést, čemu on říká abstrakce. Začne kreslit tvář své galeristky, která sedí opodál. „Tady vidíme vlasy. Tady je ucho. Tady je profil, sponka nebo co, pneumatika (tím myslí šátek kolem krku). Stačí zakrýt nepatrný detail a už obraz čteme opačným směrem, zleva doprava, a nepoznáváme nic. Máme prostor se malířsky vyblbnout. Obkresluju to maximálně věrně, a vy nakonec třeba ani nezjistíte, že jsem maloval Jitku.“ V duchu si říkám, všechno, co mi tady povídá, přece nemůže být ironie, pochyby… – to je pokora. A bacha, především umění! Ještě něco prozradím. Vladimír si řekl, že některé ze všech těch míst, kde maluje, přece jen označí za ateliér, a že si tam dokonce zřídí regály na obrazy. Zdá se, že pokud se ještě někdy setkáme, bude to konečně v jeho ateliéru. On bude vytahovat své obrazy z regálů a já budu poslouchat jejich příběhy. Už se těším.
|
|
Vladimír Kokolia (*1956)
Malíř, grafik a kreslíř Vladimír Kokolia vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a poté absolvoval Akademi výtvarných umění v Praze. Tam je také od roku 1992 vedoucím pedagogem ateliéru Grafika 2. V roce 2006 byl jmenován profesorem. Je prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jeho umělecké aktivity se neomezují pouze na výtvarné umění. Píše básně, písňové texty, v letech 1984– 1997 působil jako zpěvák brněnské undergraundové skupiny E. Je čilým přispěvatelem na svém blogu www.blog.kokolia.eu.
|
|
|
Foto: Günter Bartoš, archiv Vladimír Kokolia, © Martin Polák
|
|
|
|
obsah čísla 98 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
|
