Objevil zlomky partitury a podle ní rekonstruoval první verzi opery Bohuslava Martinů Řecké pašije, která byla v roce 1999 uvedena ve světové premiéře na festivalu Bregenzer Festspiele v Rakousku a od té doby ještě v Covent Garden, v Brémách, Brně a Soluni. Připravil také celou řadu skladeb Martinů k novému kritickému vydání v nejrůznějších nakladatelstvích po celém světě.
Napsal hudbu k několika divadelním představením, spolupracuje třeba s Jiřím Menzelem a velmi často s pěvkyní a herečkou Soňou Červenou...
V Praze řídí Institut Bohuslava Martinů a je každý rok dramaturgem festivalu, který nese jméno skladatele. Byl u zrodu - napsal scénář a osobně uváděl - také dva dokumentární filmy o Martinů, které vznikly pro Českou televizi.
V loňském roce vymyslel a pak se postaral o celou dramaturgii ojedinělého projektu České sny, tedy mezinárodního hudebního festivalu, v rámci něhož se konalo více než 100 koncertů v 17 evropských zemích.
Momentálně píše operu a komponuje hudbu k novému filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. Přitom připravuje album izraelské šansoniérky Chavy Alberstein, vydává partituru Julietty B. Martinů pro nastudování v Opera de Paris a dokončuje přípravy souborného kritického vydání děl tohoto skladatele.
Na první pohled není život Aleše Březiny zrovna jednotvárný. A práce? Ta je přímo pestrobarevná. Lehce přebíhá ze žánru do žánru, z filmových studií do knihoven, divadel a koncertních síní, ze země do země. Jen tak mimochodem, ještě mu nebylo čtyřicet a společně se svou ženou vychovává tři syny.

Bohuslav Martinů
„Dokázal napsat krásnou píseň pro zpěv a klavír, orchestrální dílo, kantátu, pak velký balet a instrumentální koncert a ve všech těchto žánrech byl doma. To mě po celé roky, co se jeho životem a dílem zabývám, fascinuje. Kde jsme se my dva „potkali“ vlastně poprvé? První jeho skladbu jsem studoval ještě v sušickém dětském sboru. Jako konzervatorista - houslista - jsem posléze vypomáhal v rozhlasovém orchestru, dělali jsme šestou symfonii. Něco takového jsem slyšel poprvé v životě. Ta bující, životná hudba bere dech. A pak jsme hráli s orchestrem konzervatoře zase i-concerto pro violu a orchestr, což je jedna z nejjednodušších, ale přitom fascinujících věcí Martinů. Studoval jsem obě ty skladby a nechápal jsem, že je mohl psát jeden člověk a takřka ve stejné době. Ta šíře záběru je u Martinů prostě ohromující. Tehdy jsem si uvědomil, jak mě jeho hudba přitahuje, začal jsem ji systematicky poznávat, objevil jsem jeho oratorium Gilgameš...
Krok po kroku jsem mu snad byl blíž. Když jsem přišel do Prahy na muzikologii, svou první větší práci jsem psal o Martinů a končil jsem diplomovou prací o jeho raných kvartetech. Jeden z nich, velmi málo známý a dochovalý jen v torzu, jsem také rekonstruoval. Po absolutoriu v roce 1989 jsem se rozhodl pokračovat ve studiu ve Švýcarsku - a to právě kvůli Martinů. V Basileji jsou totiž v Nadaci Paula Sachera, skladatelova přítele, mecenáše a dirigenta, nashromážděny Martinů partitury, dokumenty osobní povahy včetně dopisů. Nemohl jsem jinam, když jsem chtěl i svou doktorskou práci psát o něm. Měl jsem štěstí, zastihl jsem tam ještě i Paula Sachera, který mi nejen půjčil vše, co jsem potřeboval, ale byl mi také obrovským zdrojem informací a průvodcem životem Martinů.
Do Prahy mě po pár letech přivolal zpět dr. Viktor Kalabis. Nadace Martinů chtěla založit studijní středisko a já byl požádán, abych se toho úkolu ujal. Bral jsem to jako výzvu a Institut Bohuslava Martinů, který jsme posléze založili, je doslova můj životní projekt. Dostal jsem příležitost vybudovat úplně novou kulturní instituci. To se nepřihodí moc často za život. Mimochodem - málokdy se to v této době stává všeobecně.

Housle
Z hudebních nástrojů jsou nejdokonalejší, dokážou vyjádřit nejvíc. Hned po lidském hlase. Škoda, že se na ně musí tak hrozně cvičit. Jsem vlastně rád, že se jimi už neživím. Když jsem tak činil a hrál v orchestrech či nejrůznějších skupinách při studiích v Praze i v Basileji, byla to řehole. Dřina, a pěkně bolestivá. Však také všichni moji kamarádi houslisti mají dnes už docela velké zdravotní problémy. Bolí je ramena, lokty... A tak si vlastně můžu dnes blahopřát, že jsem houslím unikl. Hraju si jen pro radost, občas vypomohu kamarádům, a je mi dobře. Můžu housle milovat.

Domov a Švýcarsko
Česká republika je pro mne zemí neomezených možností - se vším dobrým i špatným. Zejména v 90. letech tady bylo možné udělat spoustu věcí, které v konsolidované Evropě už nepřipadaly v úvahu. Kdo chtěl tu úžasnou dobu využít pozitivně, tak ji využil pozitivně, kdo jinak, tak ji samozřejmě zneužil. Neubránili jsme se třeba bankovním podvodům, ale zase na druhé straně vzniklo takové množství skvělých uměleckých projektů! Baví mě dnešní česká umělecká scéna - hudební, výtvarná i filmová. Snad jen literatura mi přijde méně zajímavá, než jaká byla před lety. Za komunistů mě zajímalo vše, co napsal Ludvík Vaculík, vše od Milana Kundery... Dnes to nutkání nemám, zdá se mi, že česká literatura ztrácí na té mimořádnosti, výjimečnosti, ale třeba je to jen můj pocit, třeba sám už tolik literaturu nepotřebuju. Ale Čechy potřebuju, a moc! Z pražského letiště je to jen „pár hodin“ do celého světa, často jezdím kvůli Martinů do Ameriky či Anglie, jednou nohou ještě pobývám ve Švýcarsku, ale trvalým bydlištěm jsem tady.
Co mi dalo Švýcarsko? Pochopil jsem, co to znamená neporušená tradice. Zatímco náš prostor je zemětřesné území, Švýcarsko bylo do první poloviny 90. let zemí stability. Když žijete v zemi, kde se režimy nemění každých dvacet let a kde se nepřepisují učebnice dějepisu, zpočátku jen žasnete. A pak se asi trochu změníte, tam uvnitř. Ve Švýcarsku si také uvědomíte, jak funguje skutečná křižovatka Evropy. Naše „srdce Evropy“ je prázdná fráze, všichni Evropané se naopak scházejí ve Švýcarsku. Všichni tam jezdí, všechno tam funguje, každý tam měl nebo má domeček na penzi - počínaje filmovými herci až po Rafaela Kubelíka. Dnes se Švýcarsko trochu zmítá ve vlastních fóbiích, ale když jsem tam žil trvale, byla to ještě země vstřícná k lidem z celého světa. Měl jsem čest to poznat na vlastní kůži.

Moje rodina
Máme s Jarmilou tři syny - Vilémovi je šest a půl, Viktorovi o dva roky méně a Markovi ještě o dva méně. Nejprve jsme společně žili ve Švýcarsku, posléze jsem já pendloval mezi Prahou a Basilejí, kde zůstala Jarmila s dětmi. Od loňských Vánoc se situace změnila - Jarmila je ještě v Basileji, kde musí dostát svým pracovním závazkům, a já s kluky válčil skoro celý rok v Praze sám. To je samozřejmě zásadní změna, takhle intenzívně, každý den jsme spolu vlastně poprvé. A moc se z toho radujeme. Do Česka se definitivně a všichni přestěhujeme nejspíš příští rok.

Jan Hřebejk
Už jako student střední školy se orientoval v české a zahraniční literatuře i ve výtvarném umění, byl úplně posedlý sebevzděláváním. A zároveň s ním byla ohromná legrace. Když se dostal na FAMU, najednou jsme my všichni, lidi v jeho okolí, dostali úkol. Abych byl přesný -začal nám vymýšlet profese. Petru Jarchovskému, který původně studoval češtinu a dějepis na pedagogické fakultě, naordinoval scénáristiku. Ode mě, studenta muzikologie, si objednal hudbu do několika studentských filmů a tím si mě zaháčkoval napořád. Davidu Skoumalovi zase namluvil, aby šel na zvukařinu, protože Hřebejk přece potřebuje taky zvukaře. Kdo okolo něho prošel zblízka a vyznačoval se nějakým talentem, Honza ho polapil, nepustil a tak dlouho zpracovával, až si ho utvořil, jak potřeboval. Zároveň jsme spolu prožívali pochopitelně báječná studentská léta. Psal se konec 80. let, všichni jsme začínali - psát, skládat, režírovat. Společně jsme udělali třeba taneční představení Salomé. Myslím, že Honza má obrovský dar: dokáže v lidech probouzet kreativitu. A tím, že je to drsná povaha, velmi kritická k sobě i k ostatním, tak tu kreativitu dovede usměrňovat a využít.

Filmová hudba
Když mi režisér Zelenka nabídl, abych napsal hudbu ke Knoflíkářům, myslel jsem si nejdříve, že si ze mě utahuje. A když mi došlo, že to myslí vážně, nejdříve jsem se lekl. A pak se začal radovat. Film je od té doby pro mě velká radost a dobrodružství. Vyzkouším si při něm věci, které bych jako autor svobodné tvorby neměl šanci udělat. Pro koho bych mohl napsat třeba šraml? Anebo orchestrální skladbu ve stylu Bacha, pak modernu nebo hardrockový jazz se Soňou Červenou? Ta pestrost mě baví, žádný jiný žánr ji nenabízí. Samozřejmě vím, že hudba velmi film ovlivňuje. Kdysi udělal Ejzenštejn zajímavý pokus: natočil krátkou scénku a dodal k ní dvojí hudební doprovod. Jednou ji promítal s klidnou pastorální hudbou a podruhé s dramatickou muzikou. A ta scénka byla pokaždé jiná, působila podle typu hudby. A tak to přesně funguje. Bez filmové hudby bych nikdy nepřemýšlel o další tvorbě. Nikdy bych si netroufl pomýšlet na operu. A teď se na ni se Soňou Červenou chystáme.

Český lev
Soška, kterou nemám a kterou bych, samozřejmě, docela rád měl. Když byla hudba z filmu Horem pádem nominována, měl jsem radost. Tu cenu udělují lidé z profese, takže mi už nominace přišla jako velká pocta pro mě. Vždyť mezi nominovanými byl také Michael Kocáb, který napsal hudbu k třem stovkám filmů a ovlivnil celou jednu generaci muzikantů!
A když jsem pak nakonec Lva nezískal, nebylo to také marné. Honza Hřebejk pravil, že mu nezbývá než mi zadat novou práci. A tak spolu děláme na dalším filmu. A Honza tvrdí, že nepřestaneme, dokud toho Lva nedostanu.“

Připravila Irena Jirků
Institut Bohuslava Martinů
byl v Praze založen v roce 1995 jako nová instituce, která komunikuje s celým světem a oživuje dílo klasika české hudby. Hlavním cílem Institutu je shromáždit veškeré dostupné dokumenty z pera Bohuslava Martinů i materiály o něm, aby měli zájemci z řad muzikologů, interpretů i široké veřejnosti možnost studovat skladatelův život a dílo v plném kontextu doby. K tomuto účelu byla vytvořena knihovna tištěných partitur, kopií rukopisů, muzikologické literatury zaměřené na hudbu dvacátého století, a také rozsáhlý archiv obrazových dokumentů a zvukových nosičů.
Vzhledem k tomu, že Bohuslav Martinů hodně cestoval a žil nejen v Čechách, ale převážně v západní Evropě a Spojených státech, jsou dnes jeho rukopisné partitury, korespondence i jiné dokumenty uloženy v řadě veřejných institucí či v rukou soukromých osob po celém světě. Pořizování kopií těchto materiálů představuje náročnou mnohaletou práci, ale již dnes se dá říct, že v Praze vznikla ojedinělá základna, která zprostředkovává informace studentům a badatelům z mnoha zemí.