|
reklama
| A hudba promluví |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.97/2012, str. 18 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| „Děláme umění a přitom musíme být dobrými řemeslníky. Práce rukama, to je úděl všech interpretů,“ říká špičkový český klavírista a pedagog Ivan Klánský.
|
|
Své žáky vyučuje v jedné z největších a nejkrásnějších zkušeben Hudební a taneční fakulty AMU v Praze. V prvním patře Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí stojí uprostřed místnosti dvě křídla. „Podívejte, to jsou dva nejlepší nástroje, co tu máme. Špičkový evropský klavír a nejlepší asijský,“ říká Ivan Klánský a mimoděk na yamahu zabrnká. „Ještě před deseti lety byl mezi těmi dvěma křídly rozdíl celé kategorie. Dnes jsou si rovny, oba stejně kvalitní. Tak je to i s evropskými a asijskými muzikanty. Dokonce bych řekl, že asijští interpreti jsou už lepší. A jako evropský klavírista a učitel musím dodat – bohužel.“
Japonci nebo Korejci jsou tedy technicky lepší než Evropané?
Tak doslova už to neplatí. Asie dnes v klasické hudbě dominuje a nejen, že nás předběhla po stránce technické, ryze pianistické, ale začíná Evropu předbíhat i ve stylu vyjádření.
Takže už neplatí, že japonský orchestr nikdy nemůže znít jako evropský? To mi kdysi vysvětlovalo hned několik dirigentů, že hudba Mahlera nebo Dvořáka zůstane Japoncům vždy cizí.
Evropská muzika je Asiatům cizí, geneticky mají danou jinou hudební strukturu, mají v sobě pentatoniku, nikoliv naši diatoniku, ale já vám přesto budu tvrdit, že dnes se už rozdíly smazávají. Špičkové orchestry a sólisti mají hudební vyjádření velmi evropské.
Vcítili se tedy do evropské hudby... To se dá naučit?
Naučit se to asi nedá, ale když s tou hudbou po generace žijete, začnete se sžívat, chápat, cítit... Když jsem byl mladý, Japonci a Korejci nás na soutěžích vždy udivovali perfektním technickým provedením, přičemž hudební stránka nebyla nijak vzrušující či zajímavá. Jenže mezitím vyrostly dvě tři další generace, které s evropskou kulturou žijí intenzivněji.
Je to dobře?
Nevím, jestli je to dobře. Každopádně je to tak a zřejmě to tak má být, protože ono asi všechno, co se tu děje, má být prostě tak. Evropská civilizace se ocitla na rozcestí a buď se k určitým věcem vrátí a najde ztracené hodnoty, anebo bude hledat pořád něco nového a nového, což zákonitě povede k úpadku. Takových úpadků už tady bylo v minulosti hodně, takže vlastně ani to by nebylo nic nového.
Bože, to zní hodně nihilisticky.
Spíš bych řekl – realisticky. Tuhle jsem v jedné mezinárodní porotě vedl diskusi s kolegou z Tchaj-wanu. Ten pak lapidárně shrnul, o co tady běží. Povídal: „Víš, v čem je rozdíl mezi námi? My žijeme proto, abychom mohli pracovat. A vy, Evropané, pracujete proto, abyste si mohli užívat.“
|
|
|
Sám učíte v Praze, v Luzernu, vedete mistrovské kursy v různých evropských městech. Znáte tedy mladé Evropany. Máte pocit, že si chtějí jen užívat?
Je fakt, že v Asii už malé děti cvičí na klavír několik hodin denně, svému cíli obětují maximum. Nechci našim studentům křivdit a říkat o nich, že snad něco šidí, ale kromě hudby mají ještě hodně jiných zájmů. A pak – během studia si hledají zaměstnání, někdy i pracují. Chápu, že k tomu je nutí finanční situace, ale studium pak už není plnohodnotné. Na mezinárodních soutěžích nemohou uspět proti Asijcům nebo ještě i Rusům, kteří mají zakódováno, že se musí dřít a dřít. Bez mimořádného nasazení umělecká práce není možná.
Kde se Češi dnes nacházejí v tom pomyslném žebříčku úspěšnosti?
Asi jako všichni Evropané. Jeden Čech v generaci, maximálně dva v jednom nástroji – to znamená jeden klavírista či jeden houslista – udělají světovou kariéru. Na to, kolik Čechů studuje hudbu, je to hodně málo.
Třeba víc talentů u nás „neroste“. Nemáme spíše moc hudebních škol?
Více než deset konzervatoří a tři vysoké školy – v Praze, Brně, Ostravě – to je na malou republiku skutečně hodně. Naštěstí Češi ještě považují za dobré, když se jejich děti učí hrát nebo zpívat, takže spousta absolventů konzervatoří a vysokých škol najde uplatnění ve školství. Přesto je stále hodně mladých muzikantů, kteří pak marně hledají práci. A to i v absolutní špičce. Představte si, že se ve světě každý rok koná okolo 900 mezinárodních klavírních soutěží. To je tedy 900 nositelů prvních cen. Nebo dobře – kdyby někteří z nich vyhráli více soutěží, je to přinejmenším 700 až 750 špičkových klavíristů, kteří hledají uplatnění. Za dva roky 1500, za tři roky 2200... Pořadatelé festivalů či koncertů dostávají tisíce dopisů, ale každý zaměstná do roka maximálně čtyři pět lidí.
Vaše generace to měla jednodušší?
Když jsem dostal pozvání na koncert do Itálie a soudruh na Pragokoncertu si usmyslel, že mu nejsem sympatický, tak jsem nejel! Moji studenti to dnes také nemají zrovna nejlehčí, ale vše je v jejich rukou. Je-li klavírista dobrý, má šanci. Na druhé straně je pravda, že v mých začátcích bylo méně hráčů tzv. první kategorie. Dnes jich je hodně i díky tomu, že mají možnost studovat u světových pedagogů. Ti totiž cestují, jeden týden mají master class v New Yorku, druhý týden v Londýně, třetí v Luzernu, čtvrtý v Římě... Čili dnešní mladí muzikanti mají všechny podmínky pro to, aby hráli bezchybně. Dřív se spíš bralo to, jestli ten dotyčný je talent. Dnes musí být talent a ještě bezchybně dokonalý.
Kde vy sám všude vyučujete?
Delší cesty se snažím už minimalizovat, protože poměrně hodně koncertuji sólově i s Guarneri triem, taky už mám nějaké ty roky... Víte, hlavně však mám na starosti třináct studentů v Praze a několik žáků v Luzernu a kvůli nim nemůžu odjet třeba na tři neděle nebo na měsíc, to by milí studenti tady zvlčili.
Sám máte šest dětí. Jsou muzikanti?
Všechny.
Aktivní muzikanti?
Nejstarší sjel na trochu jinou kolej a živí se jako DJ. Ti ostatní všichni hrají, přičemž ten pátý, šestý jsou ještě malé děti, ale v pořadí druhý, třetí a čtvrtý jsou profesionální hudebníci.
Na co hrajou?
Dva jsou houslisté, jeden violoncellista, jeden klavírista, jeden pěvec.
Samí kluci?
Samí kluci, šestá je holčička. Té je sedm, na housle hraje třetím rokem, přitom také chodí na balet. Ještě nelze vůbec odhadnout, čím se bude v životě zabývat. Její bratr, desetiletý, si už ale jako cellista vydobyl ve své kategorii celkem zajímavou pozici. Další syn studuje zpěv a začíná kariéru, jeho starší bratr je houslista a člen rozhlasového orchestru v Praze, syn Lukáš, klavírista, studuje u mě na HAMU.
Znám spoustu muzikantů, kteří nechtějí, aby se jejich děti věnovaly hudbě. Jak to, že vy to máte naopak?
Děti muzikantů nemusí být muzikanty, samozřejmě. Ale pokud se jim to líbí, byla by škoda, kdyby to nedělaly. Žádné své dítě jsem nenutil do muziky. Když to ale slyšely doma, chtěly to zkusit. Jejich volba.
A nemáte o ně strach?
Zrovna nedávno jsem měl mít koncert a najednou volá pořadatel: „Pane Klánský, nevzal byste s sebou některého ze synů?“ Chápu to tak, že lidi už se nechtějí dívat jen na postaršího pána, touží po mladé krvi. To je dobrá zpráva. S kluky si vždycky skvěle zahraju. Nebojím se o své děti.
Hrají taky šachy?
Závodně, jak jsem je hrával já, je nepěstují. Jen pro radost.
Vy jste ale v jisté době musel volit – šachy nebo klavír.
Dotáhl jsem to až na kandidáta mistra sportu, ale měl jsem přísnou učitelku na konzervatoři, Rusku. Když se dozvěděla, že místo cvičení na klavír sedím za šachovnicí, zuřila a málem následovaly fyzické tresty. Chvilku jsem jezdil na turnaje tajně, až jsem to vzdal. Klavír byl číslo jedna.
Mám několik přátel, šachistů, kteří hrají dobře na klavír...
Vážně? Pokud si vzpomínám, v Rusku byl kdysi jakýsi Mark Tajmanov. Šachový velmistr, v roce 1954 vyzyvatel mistra světa Botvinika, takže v zásadě druhý šachista na světě. Zároveň byl klavírista a sólista leningradské filharmonie. Kariéru si dokázal dobře rozdělit: v zimě hrál šachové turnaje, v létě klavírní koncerty. Na jiný takový případ si ale nevzpomínám.
Vy prý už šachy nehrajete, ale zato pěstujete vášnivě sudoku.
To na mě vyzradili kluci z tria, že? Sudoku mám místo šachů, můžu je vytáhnout ve vlaku, v letadle. Dělám obtížné sudoku, co se hrají na přeborech. Chci si hlavu lámat, v mém věku hrozí, že člověk začne zapomínat.
Trápí vás také sny, že budete při koncertě chybovat a zapomenete noty?
Naštěstí spím dobře, ale to víte, z hlavy to úplně nevymetete. Když jsem byl mladý, trápil jsem se hlavně technickými problémy, jestli mi prsty půjdou správně. Později jsem si lámal hlavu, jestli to bude dost stylové a bál se, abych nebyl přeumělkovaný. Po padesátce, šedesátce myslíte hlavně na noty... Třeba když hrajete rondo, téma se opakuje mnohokrát, ale pokaždé v detailu trošku jinak a někam jinam to vede... To nejvíce hrozí, že se klavírista tak říkajíc vymázne.
Kdy je klavírista na vrcholu?
Každý to má trochu jinak, ale obecně platí, že po stránce technické je na tom klavírista nejlépe během studií, protože je pod dozorem pedagogů a má nejvíc času na cvičení. Mladá hlava, mladé svaly i klouby, prsty běhají samy. Co se týká schopnosti sdělení, hloubky prožitku, určitě zase platí: čím starší, tím lepší...
... jenže svaly už ochabují, hlava taky...
To je úděl sólových interpretů. Děláme umění a zároveň jsme řemeslníci, musíme pracovat rukama, být přesní. To skladatel ani dirigent nepotřebují. My musíme zvládnout obě činnosti, přičemž každá je jiná, jde z jiné části mozku a má své vrcholy v jinou dobu. Sladit to dohromady, to je asi onen klíč k úspěchu.
Takže jaký musí být klavírista, aby se dnes prosazil ve světové špičce?
Po stránce umělecké naprosto bezproblémový, musí mít obrovskou techniku, dokonalou paměť a hlavně musí mít v duši něco mimořádného, že je schopen to krásné, co vytváří na nástroji, přenést publiku. Těch, co zahrají dobře, jsou miliony, ne každý ale takzvaně mluví. To znamená, že posluchač si sedne do křesla, a hudba na něj – prostřednictvím interpreta – promluví. To je dar z nebe, nedá se naučit. Ale – ani to ještě nestačí. Už není doba, kdy čím byl muzikant bláznivější a pokud možno úplně mimo, tím byl zajímavější. Dnes musí umět jednat, korespondovat hned v několika jazycích, musí být chytrý, vzdělaný, věrohodný, nervově odolný. V nejvyšším patře jde samozřejmě o větší peníze, a tak jsou tlaky také podstatně drsnější. A pak ještě onen klavírista musí mít štěstí. Musí ve správný okamžik být na správném místě, vyhrát tu správnou soutěž nebo potkat toho správného manažera ve správnou chvíli. Když se tohle všechno sejde, máme tady hvězdu.
Máme ji dnes v Čechách?
V poslední mladé generaci jsou dva takoví klavíristi –- Martin Kasík a Ivo Kahánek. Skvěle reprezentují mladé české klavírní umění ve světě. Oba učí na akademii, oba vyhráli Pražské jaro. Mám radost, že jsem oba učil. Považuji je za – řekněme – své pokračovatele, po stránce klavírní i po stránce pedagogické.
|
|
Ivan Klánský (*1948)
Studoval na pražské konzervatoři u Valentiny Kameníkové (1963–68) a HAMU v Praze u Františka Raucha (1968–73). Je laureátem řady mezinárodních soutěží – ve Varšavě, Bolzanu, Neapoli atd. Jako sólista i komorní hráč vystoupil dosud na více než 4000 koncertech, v letech 1980–90 byl sólistou České filharmonie. Od roku 1986 je členem Guarneri Tria Prague. Od roku 1983 vyučuje na pražské AMU, je profesorem na Vysoké hudební škole ve švýcarském Luzernu a vede mistrovské kurzy po celé Evropě. Žije v Praze, má šest dětí.
|
|
|
Foto: archiv Guarneri trio Prague, Günter Bartoš
|
|
|
|
obsah čísla 97 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
|
