SANQUIS - 2012/97 Fenomén Wobenzym

napište nám

reklama

naši partneři

reklama

Fenomén Wobenzym - a Karl Ransberger

Jiří Wald

SANQUIS č.97/2012, str. 64

zpět na výběr odborných článků

„Po celou dobu náročné cytostatické léčby a ozařování moje žena skoro netrpěla žádnými vedlejšími účinky. I když se nemoc nedala zastavit, všichni odborníci se shodli, že ty dva roky navíc jsme získali díky dobře zvolené komplexní léčbě. V rámci ní sehrály proteolytické enzymy významnou roli ve smyslu protizánětlivého, antiedematozního a analgetického efektu včetně obnovy porušené homeostázy imunitního systému,“ píše Jiří Wald v druhé kapitole svých vzpomínek. Osudové setkání s Karlem Ransbergerem, který posílal zdarma tehdy nedostupné léky do komunistického Československa mnoha nemocným, pak určilo, kam budou směřovat jeho další kroky. Stanovili si společně nemalý cíl: prosadit u nás systémovou enzymoterapii.

S Karlem Ransbergerem jsem se osobně seznámil krátce po smrti své první ženy, tedy na podzim roku 1983. Byl jsem tehdy rád, že se mi podařilo vycestovat na lékařské sympozium do Německa a tam se s ním setkat, neboť jsem mu dlužil velký dík za množství enzymatických léků, které mé vážně nemocné ženě dva roky zasílal zdarma. Vlastně především díky Karlu Ransbergerovi moje žena dokázala tak dlouho čelit zlé nemoci.
Do Geretsriedu u Mnichova, kde sídlil jeden z Ransbergerových podniků, se tehdy se mnou vydal také bývalý politický vězeň MUDr. Miloš Adámek s dvěma dalšími českými lékaři a společně jsme pak celý den hovořili o enzymoterapii – především v souvislosti s imunologií. Karl Ransberger obor imunologie miloval. Byl přesvědčen, že podaří-li se prosadit myšlenku „normalizačních“ schopností proteáz v imunitním systému člověka (jak to později trefně nazval náš blízký spolupracovník – imunolog MUDr. Karel Nouza, DrSc.), bude mít enzymoterapie vyhráno. Pozorně jsme tehdy naslouchali Ransbergerovu vyprávění a byli jsme překvapeni jeho všeobecnou vzdělaností i rozsahem medicínských znalostí. Byl to přitom člověk nesmírně vnímavý k utrpení druhých a pacient pro něj byl vždy na prvním místě. Nezapomenu, jak se tehdy podrobně vyptával také na zoufalý stav mé rodiny. A na závěr mě šokoval, když mi nabídl místo ve své firmě, bydlení a pečovatelku pro mé dvě malé děti...
Jak chtěl zařídit naši emigraci? To jsem se nikdy nedozvěděl. Sám měl vstup do tehdejšího Československa zakázán, protože dlouhodobě podporoval československé politické vězně a s pomocí doktora Adámka je zásoboval nedostupnými léky. Jak chtěl tento tak ostře sledovaný muž získat pro celou mou rodinu povolení k výjezdu na „západ“, byla pro mě záhada. Teprve v průběhu následujících let jsem pochopil, že pro Karla Ransbergera nebylo vlastně nic nemožné, a bylo-li to spojeno s prací na rozpadu „říše zla“, jak nazýval komunistický blok, byl připraven okamžitě riskovat a to zcela zásadně.

Karl Ransberger podporoval také umění včetně toho českého. Na začátku 90. let navštívil ateliér sochaře Jana Pichla.

O Karlu Ransbergerovi více ve filmu Zakladatelé systémové terapie...
klikněte zde

O Jiřím Waldovi více ve speciálu Sanquis - klikněte zde

Jeho nabídku jsem na podzim roku 1983 nemohl z rodinných důvodů přijmout, nicméně jsme si padli do oka, jak se říká, a pro mne se začal tehdy odvíjet asi osudový, každopádně mimořádně dobrodružný životní příběh. Slíbili jsme si, že bez ohledu na politickou situaci a železnou oponu začneme v Čechách s jeho enzymatickými léky systematicky pracovat.
Byl jsem tehdy zaměstnán v Československé akademii věd, v tzv. Ústředí pro vynálezy a objevy, a měl jsem tudíž poměrně dobrý přehled o tom, kde by se v budoucnu mohla eventuálně navázat spolupráce s německým MUCOSem. Akademie byla v té době státem ve státě s možností realizovat projekty, které by jiná instituce neprosadila. A když mi shodou okolností v následujícím roce moji nadřízení nabídli, abych přešel do nově budovaného oddělení v Mikrobiologickém ústavu ČSAV, neváhal jsem ani na minutu. Mikrobiologický ústav znamenal pro enzymoterapii to nejlepší zázemí a oddělení, do kterého jsem byl přijat, dávalo všechny předpoklady k nalezení cesty k oficiální spolupráci s Karlem Ransbergerem. Moje i jeho úsilí mělo postupně směřovat k jedinému cíli – registraci Wobenzymu a dalších léků jeho firmy v Československu.

Boj o život
Kde se ve mně vzalo přesvědčení, že systémová enzymoterapie je léčba, kterou nutně potřebujeme? Bohužel, musel jsem se svou ženou a celou rodinou projít těžkou životní zkouškou, abych to celé skutečně pochopil.

Karl Ransberger mohl přijet do Čech zase až v roce 1991. Na ruzyňském letišti ho vítal bývalý mukl MUDr. Miloš Adámek.

V roce 1981 byla moje žena s drobnou bulkou v prsu „léčena priessnitzovými obklady“ na 1. Lékařské fakultě UK u profesora Baláže a to tak „účinně“, že se dostala do stadia inoperabilního karcinomu prsu s metastázami v uzlinách. Přestože nádor nebylo možné operovat (měl velikost dětské hlavy), lékaři se rozhodli pro ablaci prsu, provedli ji a pak už následoval horor. Jinak tu šílenou situaci nedovedu charakterizovat. Poté, co byla konečně stanovena diagnóza, se na chirurgické klinice okamžitě ztratily veškeré záznamy z vyšetření, které moje manželka už podstoupila, což pak velmi komplikovalo další léčbu. Její stav byl natolik katastrofální, že o další onkologickou léčbu 33leté ženy neprojevil v Praze už žádný onkolog, kterého jsme kontaktovali, zájem. A drahá cytostatika, kterých bylo tehdy v Československu zoufale málo, se v tomto beznadějném případě zdály být jen zbytečnou investicí. Odborníci nám doporučili domácí „léčbu“ opiáty.
S tím jsme se samozřejmě nemohli smířit. Napsal jsem tedy přátelům, onkologům žijícím v různých zemích. Ti mé ženě na dálku „naordinovali“ léčbu vysokými dávkami cytostatik a ozařování, při čemž ke snížení nežádoucích účinků této agresivní terapie doporučili vysoké dávky proteolytických enzymů. Tehdy jsme se poprvé setkali se systémovou enzymoterapií tak říkajíc v praxi.
Přátelé z Robert Janker Klinik v Bonnu nám radili, abych se pokusil umístit svou ženu do nemocnice na Žlutý kopec v Brně, který považovali za nejlepší onkologické pracoviště v tehdejším Československu. Jenže jak tam proniknout, když tehdy neexistovala svobodná volba lékaře? Nakonec nám pomohla kamarádka lékařka, jejíž maminka zajišťovala dodávky přístrojového vybavení právě do tohoto ústavu. Díky jejím kontaktům jsme mohli převézt mou ženu do Brna a co víc, zmíněná paní nám pro její léčbu také pomohla získat na tzv. mimořádný dovoz ze zahraničí i potřebná cytostatika. Proteolytické enzymy v podobě Wobenzymu a Wobe-Mugosu, společně s emulgovanými vysoce koncentrovanými vitaminy A a E jsme pak dostali darem právě od německého MUCOS GmbH, tedy od Karla Ransbergera.

Zprava MUDr. Miloš Adámek – místopředseda konfederace politických vězňů a její hlavní lékař, Karl Ransberger, ing. Jiří Wald a zástupci vězňů a horníků. Ti pozvali svého mecenáše do Prahy, aby mu poděkovali. Při malé slavnosti ho symbolicky vzali mezi sebe a předali mu hornickou uniformu a kus uranové rudy (1991).

Byl to zásadní moment. V práci jsem požádal o neplacené volno a ředitel mi ho s pochopením okamžitě poskytl. Našel jsem si tedy podnájem v Brně v blízkosti nemocnice – dnešního Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci, moji rodiče převzali péči o děti a začal tvrdý boj o život. Moje žena musela podstoupit silné kúry cytostatik a ozařování a k tomu užívala vysoké dávky proteolytických enzymů. K všeobecnému údivu brněnských lékařů se ukázala být tato podpůrná léčba velmi účinná. Zdravotní stav mé ženy se zanedlouho stabilizoval, po relativně krátké době přešla dokonce na léčbu ambulantní. Lékaři už svůj úžas nijak neskrývali. V době, kdy manželka už dávno – podle jejich předpokladů – neměla být mezi živými, jsem s ní a dětmi vyrazil do hor, společně jsme lyžovali, v létě pak strávili krásnou dovolenou ve Finsku. Tam jsme samozřejmě mohli vyjet jen s cestovní kanceláří Čedok a bez dětí, které zůstaly doma jako rukojmí, abychom snad neemigrovali.
Po celou dobu velmi náročné cytostatické léčby a ozařování moje žena téměř netrpěla vedlejšími účinky. To dokonce umožnilo její částečný návrat k advokátní praxi, kterou vykonávala v Mělníku. Ke kvalitě jejího života jistě přispěla i skutečnost, že nepotřebovala žádná analgetika. Bolesti prostě nebyly.
Bohužel, nemoc se nezastavila. Další prázdniny jsme strávili na chalupě s vědomím, že se blíží konec. Takřka dva roky života navíc nám však umožnily se na tuto skutečnost připravit a zvládnout ji. Mé ženě bylo 35 let, když 8. srpna 1983 ve večerních hodinách zemřela. Ještě jsme se společně navečeřeli a promítli si filmy, které jsme natočili se svými dětmi...

Max Wolf (vpravo) a Karl Ransberger na zahradě Wolfova domu v Miami na Floridě v roce 1960

Všichni odborníci se shodli, že ty dva roky navíc nám byly dopřány díky dobře zvolené komplexní léčbě, v rámci které sehrály proteolytické enzymy svou roli a prokázaly svůj protizánětlivý, antiedematozní a analgetický efekt včetně důležité role ve smyslu reparace porušené homeostázy imunitního systému. Ty dva zásadní, tolik cenné roky nám tedy poskytla enzymoterapie.

Jak pohnout československým zdravotnictvím?
Moje statečná manželka zanechala řadě našich lékařů jasný doklad o významu komplexní terapie při nádorových onemocněních. Jak ale přesvědčit ty ostatní? Jak pohnout stojatými vodami zdejšího zdravotnictví? Setkání s Karlem Ransbergerem na podzim roku 1983 ve mně zanechalo hluboký dojem a po svém návratu do Prahy jsem se rozhodl dát všechny své síly do boje za prosazení systémové enzymoterapie v Československu. Bohužel, teprve politický převrat v naší zemi umožnil naplnit odkaz mé ženy v plné šíři.
Prevence a profylaxe civilizačních chorob – tak jsme v říjnu 1983 pracovně nazvali rozsáhlý program, v jehož rámci jsme chtěli realizovat některé výzkumné projekty z oblasti tzv. alternativní medicíny. Ty by určitě neprošly schvalovacím řízením odboru pro řízení vědy a výzkumu ministerstva zdravotnictví, kdybychom je nazvali pravým jménem. Bylo nám jasné, že chceme-li prosadit změny v zatuchlém socialistickém zdravotnictví – a to jak na úrovni preventivní medicíny, tak i na úrovni vlastní léčby musíme vymyslet a obhájit zvláště velký a rozsáhlý projekt. To však bez podpory tehdejších politických špiček nebylo myslitelné. Kde ji ale sehnat, když nemáme ani stranické knížky, natož abychom se znali s některými komunistickými pohlaváry osobně?

Naštěstí někteří lékaři, jak už to bývá, mívají vlivné pacienty. Pomohl nám MUDr. Miroslav Pekárek, primář onkologického a radioterapeutického oddělení OÚNZ Praha 5. Spřízněná duše, zarputilý nadšenec pro všechno, co nebylo soudruhy v léčbě nádorových onemocnění oficiálně povoleno. Byl shodou okolností kamarádem místopředsedy Federálního shromáždění, socialisty dr. Bohuslava Kučery a také se velmi dobře znal s rektorem Vysoké školy chemicko-technologické, akademikem Mosteckým, jehož ženu léčil. Když se doktor Pekárek dozvěděl o našich záměrech, neváhal a sjednal nám schůzku nejprve s Mosteckým. Sešli jsme se s ním v jeho školní pracovně v Dejvicích hned po návratu od Karla Ransbergera a zde jsme „ upekli“ další strategii.
Jak se ukázalo, patřil akademik Mostecký mezi tajné obdivovatele díla mého praděda prof. Františka Walda, který byl po rozpadu Rakouska-Uherska prvním rektorem ČVUT (více o něm na www.sanquis.cz/frantisekwald) . Tajným obdivovatelem proto, neboť komunistický režim nechal Waldovo jméno z ideologicko-filozofických důvodů vymazat z historického povědomí české vědy. Co bylo však důležitější, akademik Mostecký byl také příznivcem tzv. alternativní medicíny. Sám přišel s nápadem realizovat náš projekt, založený především na depistážích, v neratovické Spolaně, tedy v továrně, která se podílela zásadním způsobem na znečišťování ovzduší v širokém okolí. To si, jak se říká, štěbetali i vrabci na střechách, a na ÚV KSČ v té době byly údajně uloženy oficiální dokumenty dokazující katastrofální zdravotní stav zdejší populace ohrožené dioxiny. Nebyly to tedy žádné fámy, ale smutná fakta. Sám jsem o tom byl poměrně dobře informován, neboť jsme v Neratovicích obývali několik let s manželkou domovnický byt a od „zasvěcených“ zaměstnanců Spolany, kteří bydleli v panelácích, jež jsem uklízel, jsem se ledacos dozvěděl.
Rozhodující pro náš projekt však nebyla alarmující fakta, ale skutečnost, že se akademik Mostecký znal velmi dobře s ředitelem Spolany ing. Ježkem, který byl chráněncem tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSSS Jurije Andropova. Ano, toho ruského politika, který se na sklonku svého života, pravděpodobně pod tlakem výčitek svědomí za zločiny, kterých se jako šéf KGB dopustil, dal do „očisty“ kolabujícího impéria. A zcela mimořádně důležitá byla také skutečnost, že se akademik Mostecký znal velmi dobře s ředitelem Státní komise pro vědecko-investiční rozvoj ing. Rychtaříkem, který mohl, asi jako jediný, náš projekt financovat.
Jinými slovy – jednání v pracovně rektora VŠCHT bylo pro nás zcela klíčové. S profesorem Mosteckým jsme se nakonec dohodli, že se pokusíme na modelu Spolany prokázat prospěšnost „nové koncepce prevence a profylaxe civilizačních chorob“. Hlavní důraz měl být při této studii kladen na celostní pohled na člověka, tedy pohled, který byl pro socialistické zdravotnictví nepřijatelný.
Zdálo se, že jsme po sérii náročných jednání už jen kousek od cíle. Pod výzkumným úkolem Onkogeneze biologickými, chemickými a fyzikálními látkami, který nám nakonec museli pod tlakem „shora“ schválit, se samozřejmě také skrývaly „testy“ léků na bázi proteolytických enzymů, které vyráběla Ransbergerova firma MUCOS Pharma GmbH. Stačilo už jen celý projekt odstartovat a dveře k registraci Wobenzymu a Wobe-Mugosu mohly být v socialistickém Československu pootevřeny. Jenže pak přišel nečekaný úder a dotyčné dveře se s rachotem zase zabouchly.

Úryvek z připravované knihy Jiřího Walda Medicína trochu jinak, o Karlu Ransbergerovi se dočtete také v Sanquisu 98 (březen 2012)

Karl Ransberger (1931 – 2001)
Studoval ekonomii na Washingtonské univerzitě v Seattlu, kde navštěvoval také semináře z oboru biologie, diplom inženýra získal roku 1955 v Mnichově. Po dalších dvou letech studia na Vysoké škole technické ve Stuttgartu začal pracovat v Mnichově jako vedoucí obchodního úseku farmaceutické firmy, kterou později odkoupil a stal se jejím jediným majitelem. V letech 1958 – 1961 pokračoval na mnichovské univerzitě ve studiu biologie. Od roku 1959 do roku 1976 úzce spolupracoval s dr. Maxem Wolfem, zakladatelem systémové enzymoterapie, na otázkách spojených s výzkumem a prosazováním tohoto lékařského oboru. Z malé firmy MUCOS, která původně vyvíjela vitaminové emulze, vybudoval prosperující farmaceutický podnik s pobočkami doma i v zahraničí.