|
reklama
| Bohuslav Svoboda: O (ne)svobodě |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.96/2012, str. 66 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| „Jako úspěšný lékař nebo špičkový chirurg máte daleko víc lidské úcty a vážnosti, než jaké se vám dostane v politice,“ říká pražský primátor. Přesto nelituje své volby.
|
|
V rozhovoru pro náš časopis jste před dvěma roky řekl, že v oboru porodnictví de facto neexistuje syndrom vyhoření. Proč jste tedy svou profesi opustil a dal se na politiku?
Souhlasí, v porodnictví neexistuje syndrom vyhoření. Tak jsem to řekl. Háček spočívá v tom, že jsem svůj obor neopustil. Ve svém politickém programu mám vyhrazený jeden den v týdnu pro medicínu. Dělám ji intenzivně, je to den, kdy mám ráno operační program, pak konzultace s mediky a nakonec ambulance. Každou středu.
Tak to jste mě překvapil. Znamená to, že bez medicíny nedokážete být?
Středu považuju za nesmírně důležitý den. Komunikuju s normálními lidmi, nejsem schovaný v autě s černými skly, a oni mi říkají, co si myslí. To je důležitý moment – zvláště v mé současné situaci. A pak – medicína je povolání, které se asi nedá úplně opustit. Ono to vlastně není povolání, je to poslání a do jisté míry droga. Je to něco ve vás. Nedovedu si představit, že bych to opustil.
Takhle to máte celý život?
Ať už jsem byl svého času prezidentem Lékařské komory nebo děkanem fakulty, vždycky jsem si zachovával určitou část pracovního týdne pro svou práci v oboru. Z té doby je už poměrně známá historka, jak se mnou, coby s prezidentem Lékařské komory, při nějakém předvolebním shromáždění potřeboval něco nutně konzultovat Václav Klaus. Jeho lidé už vytáčeli moje číslo, ale on je zarazil: „Svobodovi nevolejte. Je úterý, to by mi stejně nezvedl telefon, má operační den.“ Stejná pravidla platí i dnes. Jen neoperuju v úterý, ale ve středu.
Nemůže lékař vyjít ze cviku, když operuje jenom jednou týdně?
Myslím si, že rozsah práce jednoho dne dokáže udržet úroveň operatéra, co se týká manuálních schopností a zkušeností, na dostatečné výši. Kdybych byl šéfem kliniky či děkanem, častěji bych také neoperoval, protože v těchto pozicích máte spoustu dalších úkolů a povinností. Samozřejmě se ve volných chvílích musíte ještě podívat do literatury, sledovat, co vychází, co je nového...
A z druhé strany – nechybí primátorovi a politikovi ten jeden den v týdnu? Nemůže být za to kritizován, napadán?
Myslím, že dost obtížně. Dokonce jeden novinář chtěl psát článek o tom, jak se jeden den v týdnu nevěnuji radnici. Nic jsem nenamítal, na sekretariátu mu děvčata půjčila můj pracovní rozvrh, podrobně rozepsaný od pondělí do neděle a on když viděl mé pracovní vytížení, sám řekl: „To psát nebudu.“ Když říkám, že mám ve středu klinický den, neznamená to, že večer, po návratu z nemocnice, nemám do půlnoci ještě další pracovní porady na radnici. Neřeším přesčasy, celý život jsem zvyklý na noční služby, pracuji o svátcích, o sobotách, nedělích. Takže si nemyslím, že by nějaká část primátorského údělu byla šizena, natož že bych snad medicínu dělal nekvalitně.
Stejně nechápu, proč jste se dal na politiku.
Nejsem žádná výjimka. Když se podíváte do politiky, najdete v ní řadu lékařů. Procentuálně představují mnohem početnější skupinu lidí, než kolik je lékařů v běžné populaci.
Co se týká pražské radnice, jen Pavel Bém a vy jste lékaři.
Všichni vaši předchůdci primátoři byli právníci, politici. Podívejte se do parlamentu! Kolik je tam lékařů, podívejte se po všech krajích – lékaři jsou hejtmany, primátory.
Lékaři a politici jsou si blízcí? Proč zrovna lékaři jdou do politiky?
Důvody jsou asi v zásadě dva. Ten první: lékaři v současné společnosti tak trochu suplují roli farářů, zpovědníků. Pacienti za nimi přicházejí a kromě toho, že mluví o svých zdravotních problémech, často se svěřují i se svými životními peripetiemi. A lékaři – ať chtějí, nebo nechtějí – se ocitají velmi blízko dění v rodinách, ve větších společenstvích i v celé společnosti. To nás vtahuje do problému. A samozřejmě, když to denně slyšíte, začnete mít pocit, že byste s tím měla něco dělat. Dostáváme se k druhému důvodu: léčíme nemoci lidí a přitom přemýšlíme o hlubších souvislostech. Myslím, že naše povolání principiálně směřuje ke snaze o nápravu věcí osobních i veřejných. Proto je nás v politice tolik.
|
|
|
Nemůže ten hojný výskyt lékařů v politice souviset také s tím, že jim tato společnost stále neposkytuje dostatečně adekvátní postavení a ohodnocení, jaké běžně přísluší lékařům žijícím na západ od našich hranic?
To určitě ne! Všechny ty řeči o neadekvátním postavení lékařů zavánějí odborářským prvkem, který se opírá o mzdy, o výdělky. Ve skutečnosti mají lékaři v české společnosti mimořádné postavení! Když se podíváte na výzkumy, které zjišťují, koho si lidé váží, lékaři se pohybují stále na špici, na prvním nebo druhém místě. Hodnocení profese nelze odvozovat jen od peněz, je to také o tom, jak si vás lidé váží a jaké uspokojení přináší povolání vám osobně. Já si nemyslím, že by lékaře k politice vedlo to, že jsou neuspokojeni, to určitě není onen stimul. V politice působí navíc spousta výborných lékařů, nejsou to ti, co by snad ve své profesi neuspěli. A jako úspěšný lékař nebo špičkový chirurg máte daleko víc konkrétní lidské úcty a vážnosti, než jaké se vám dostane jako primátorovi. A upřímně řečeno, pokud politiku děláte poctivě a chápete ji jako povolání, nikdy nevyděláte tolik jako špičkový lékař.
To jsou přece samé argumenty mluvící proti politice. Stále jste mi neodpověděl, proč vy osobně jste na ni přesto vsadil.
Přijde čas, kdy dospějete do věku, kdy pochopíte, že není možné být jen nezúčastněným divákem, sedět někde v teplíčku, třeba v hospodě a kritizovat. Pochopíte, že když sama nezačnete něco dělat, nic se prostě nestane. Vnímám tenhle moment velmi silně, protože jsem se samozřejmě svého času celkem dost naléhavě ptal svého otce, kde byli v roce 1948, když přišel Kléma z Hradu, co proti té pohromě dělali... A začalo pro mě být také docela zásadní, aby se mě moje děti také jednou nezeptaly: Co jsi udělal pro to, aby svět byl jiný? Teď nemyslím ve smyslu socialismu a komunismu, ale třeba s ohledem na korupci panující v politice.
Riskujete ovšem přitom, že budete spojován právě s oním zkorumpovaným světem.
Neriskuju, já s tím nejsem spojen. Můžete si to o mně myslet vy, může to tvrdit někdo jiný, ale já vím, že s tím spojen nejsem.
A stresy, které takové povolání bezesporu přináší? Už jen třeba se takhle neustále bránit musí být dost náročné psychicky.
Každé povolání přináší stres. Když ho děláte doopravdy a dobře, tak kromě uspokojení z toho, že se něco povede, máte denně spoustu stresů. V chirurgii se neustále musíte pohybovat na hraně možného, protože když to nebudete dělat, nebudete prostě dobře operovat a nebudete prospěšná. A jenom to, že člověk se naučí jít až na hranici svých vlastních možností a ne přes ni, vám dá určitou vyváženost mezi tím, co lze, a tím, co je potřebné. Dojít k dobrému řešení, ano, to je velký stres.
Která vlastnost nebo dovednost z medicíny se hodí v politice?
Lékař musí být trpělivý. Trpělivost je přeci i ve slově pacient. V medicíně se musíte umět také rychle a jednoznačně rozhodnout. Když je případ vážný, nedává žádný opravný termín. Prostě buďto to krvácení zastavíte, nebo ne. Trpělivost a schopnost rychlého, radikálního rozhodnutí se vám jistě bude hodit i v politice. Medicína předpokládá také značnou fyzickou výdrž. Vrátíte se domů z práce a zavolají vám, že se něco stalo, a tak se sbalíte a jedete tam znovu. Jste zvyklá vstávat v noci, bdít, neznáte hranice pracovní doby. Jestliže tomu přivyknete, máte v politice a vůbec v tomhle světě určitě výhodu před těmi, co žijí v zajetí pevné pracovní doby a odpočinku. Já to neznám, odmala jsem žil s tím, že zvonek u tátovy postele může kdykoliv zacinkat.
Tatínek byl také lékař?
Byl lékař praktik a pacienti na něho zvonili snad každou noc. Sám jsem posléze, když mne nevzali na medicínu, začínal jako nemocniční zřízenec, sloužil jsem většinou samé noční a definitivně jsem si zvykl na tenhle způsob života. Den, noc, dodneška to nehraje velkou roli. A teď zjišťuji, že při některých dlouhých politických jednáních jsem v jisté výhodě. Časoprostor mě nemůže limitovat. To jsou věci, které lékaři mají v sobě zakotvené, je to standardní systém jejich života.
Má primátor ještě dnes čas sledovat, co se vše děje ve zdravotnictví?
Samozřejmě! To nemůžu nesledovat, stále se těmi otázkami zabývám, často diskutuji s ministrem zdravotnictví... Praha je navíc obrovské zdravotnické centrum, jsou tady tři lékařské fakulty, tři fakultní nemocnice, dělá se tu špičková medicína, což představuje výraznou část dění v Praze, ať už v oblasti ekonomické, společenské nebo zdravotně sociální. Je to oblast, kterou primátor nemůže nechávat stranou, i kdyby nebyl lékař.
|
|
|
Máte v plánu něco v této oblasti konkrétně změnit?
Asi víte, že ve volebním programu ODS je zakotveno, že by měla vzniknout metropolitní nemocnice a asi také víte, že nemocnice Na Bulovce je z 90 procent, co se týká pozemků a budov, vlastněna Hlavním městem Prahou. Metropolitní nemocnice by mohla tedy vzniknout tady. Ale jaký rozsah zdravotní péče by měla poskytovat? A kdo pokryje její dluhy? To jsou jen některé z otázek, na něž musíme ještě s ministerstvem zdravotnictví hledat odpovědi.
Kdy by se projekt měl realizovat?
Podepsat papír, že něco přebíráme, můžu zítra, ale aby se všechny předpoklady a podmínky splnily, aby nemocnice skutečně začala fungovat ku prospěchu Prahy, to je běh na dlouhou trať. Netroufám si říct, jestli to bude v roce 2012 nebo 2013. Jsme na začátku cesty.
Vaše tisková mluvčí už nepřipouští další otázky. Ještě bych jich několik ovšem měla...
Bohužel, běžte se podívat na můj časový program. Mám ho rozvržený minutu po minutě.
V úvodu jsem se vás ptala na výhody a nevýhody tohoto povolání. Teď to tady máme v praxi. Když jsme spolu rozmlouvali před časem ve vinohradské nemocnici, neseděl vedle vás nikdo se zapnutým magnetofonem a neodměřoval vám minuty. Přinejmenším vám politika bere možnost bezprostředního jednání, ne?
Potřebuji vědět, jak se shoduje to, co říkám, s tím, co novináři poté napíší. Bohužel, nemohu se vždy spolehnout na to, že co říkám, také vyjde. Není nic horšího, než když vám půlroční mravenčí práci shodí jedno slovo vytržené z kontextu. Možná tedy, že mi politika bere určitou bezprostřednost, ale hovořím zde veřejně jako primátor hlavního města. Novinář má dávat správné, solidní informace, které svět posouvají, nemůže mu vadit, když u toho sedí někdo další.
Nevadí mi to, ale ta formálnost neprospívá komunikaci. Další otázka je nabíledni: Skutečně vám všechno stojí za to? Nepřijdete si nesvodobný?
Když máte v bytě nebo u bytu nasazenou ochranku, samozřejmě ztrácíte hodně ze své svobody! Když ale nebudu ochoten vzdát se této části svobody ve prospěch věci, nic se nezmění. Já nic nezměním! To budeme všichni svobodní, tam v té hospodě na rohu budeme svobodně říkat, co si myslíme, nikdo to nebude nahrávat, ale nic se nestane. Jsem už natolik dospělý a vím, že když chci něčeho dosáhnout, musím pracovat a práci musím něco obětovat. Jako řadový lékař i jako šéf kliniky jsem nemohl být v klidu, nebylo jisté, jestli právě teď nezazvoní telefon a já místo do divadla nebo na výlet s rodinou nepoběžím do nemocnice. Ale že poběžím, to jisté bylo. Rodina, děti, vše šlo stranou, zavázal jsem se přece ke své práci. Dnes mám také závazek a trochu jinou formu nesvobody: nemohu si dovolit věci, které bych třeba dělal rád.
Ještě šermujete?
Ne, toho jsem nechal v roce 1989. Ale není to tak dávno, co jsem si třeba zašermoval na anglické ambasádě, kde pořádali olympijské odpoledne a malou šermířskou přehlídku. A najednou, ejhle, mi přinesli kompletní výstroj. Ukázalo se, že druhý tajemník ambasády je taky šermíř. Po dvaceti letech jsem si zašermoval.
To se asi nedá zapomenout, že?
Jako ježdění na kole, nezapomenete. Jenom to strašně bolí, svaly už nejsou zvyklé. Když umíte bruslit, umíte bruslit, ale zkuste si vzít brusle po dvaceti letech a jezdit. Holeně budou strašlivě bolet. Šerm taky bolí.
Děkuju vám za rozhovor i za ty minuty navíc.
|
|
|
Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc.(*1944)
Narodil se 8. 2. 1944 v Praze. V roce 1967 absolvoval Lékařskou fakultu hygienickou UK. Po promoci pracoval dva roky v příbramské nemocnici, poté na Gynekologicko-porodnické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Od roku 1990 byl jejím přednostou, v roce 2003 se stal také děkanem 3. lékařské fakulty. Spoluzakládal Českou lékařskou komoru, v letech 1992–1998 byl jejím prvním prezidentem. V současné době je pražským primátorem.
|
|
Foto: Ondřej Petrlík a archiv Bohuslava Svobody
|
|
|
|
obsah čísla 96 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
|
