|
reklama
| Mystérium emocí |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.93/2011, str. 56 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| „Emoce byly, jsou a zůstanou pro nás záhadou,“ říká prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. Jako psychiatr se lidskými city zabývá z profesionálních důvodů, často o nich však přemýšlí také jako soukromá osoba.
|
|
Emoce v medicíně jsou také ústředním tématem knihy, kterou právě teď vydává se svými kolegy lékaři, specialisty z různých oborů, a na níž se autorsky podílejí další osobnosti. K zamyšlení nad veskrze lidským tématem byli přizváni třeba duchovní Tomáš Halík nebo přírodovědec Daniel Frynta. K čemu došli?
Co všechno vlastně dnes tedy víme o emocích?
Víme, kde vznikají, jak jsou regulovány, jak lze do jejich změn zasahovat farmakologicky a také nefarmakologickými biologickými metodami, jako je magnetická stimulace, jako je hluboká mozková stimulace či fototerapie. Víme také, jak můžeme zasahovat psychologickými metodami a tedy aplikovat psychoterapii. Ale jak už to tak chodí ve vědě – máme celkem opodstatněné podezření, že většinu toho prostě ještě nevíme.
Většinu nevíme? Vždyť neurovědy v posledních dvaceti letech jdou mílovými kroky dopředu!
To ano, jistě. Můžeme se dívat zaživa do mozku. Vidět emoce? To na rentgenu dříve nebylo prostě možné, zatímco dnes s funkční magnetickou rezonancí doslova vidíte, jak se zháší aktivita v oblasti Brodmannovy arey 25... A je vám jasné, že deprese je na ústupu. A když naopak vyvoláte v pacientovi pocit smutku, vidíte, jak se to v mozku všechno mění. Je to neuvěřitelné, kam až dohlédneme. Ale nutno podotknout – ani medicína si ve své pýše nemůže myslet, že tím rozluštila mystérium emocí. Emoce byly, jsou a zůstanou pro nás záhadou. Je to jeden z nevyluštitelných a všudypřítomných atributů živé hmoty, který se nepodařilo dosud věrohodně nasimulovat u umělé inteligence. A když, tak jenom jako pseudoemoce.
Má smysl je tedy vůbec zkoumat?
Bezesporu! Hlubší poznání emocí umožňuje léčit afektivní poruchy, protože v této oblasti vzniká patologie jako v každé jiné. Jde o deprese a sebevraždy, mánie a některé tzv. smíšené stavy. Svým způsobem za poruchu emocí můžeme považovat i bažení, závislost nebo úzkost a také bolest.
Naše emoce tedy mohou onemocnět.
„Nemoce“ emocí jsou afektivní poruchy, především deprese a bipolární porucha (dříve označovaná jako maniodepresivita). Za chorobný emoční stav považujeme i patický afekt, což je tak silné afektivní hnutí, že na jeho vrcholu dojde ke kvalitativní změně vědomí a člověk si nepamatuje, co v daném okamžiku dělal. Chorobnost této, byť krátkodobé emoce, může mít dalekosáhlý význam třeba v soudně znaleckém posuzování, ve forenzní psychiatrii. Jestliže v takovém afektu člověk třeba někoho zabije a prokáže se, že si pamatuje jenom události před a potom, ale na inkriminovanou událost nikoli, tak to může přispět k přiznání snížených rozpoznávacích a ovládacích schopností a k menší trestní odpovědnosti. Na druhé straně jsou tu ještě poruchy emocí, které doprovázejí jiná onemocnění. Při demencích anebo i po encefalitidách často propuká emoční labilita, nemocní jdou z pláče do smíchu – své emoce neovládají (mluvíme o emoční inkontinenci), anebo naopak jejich emoci nelze zvrátit, je událostmi neodklonitelná. Jinou poruchou je tzv. emoční inkongruence, čili nepřiléhavost emoce k myšlenkovému obsahu. Představte si to: pomyslíte na něco velmi smutného, ale nic to s vámi nedělá. Máte neutrální náladu, jako kdyby se nic nedělo. Anebo naopak – nic se neděje, ale vy máte vyděšený výraz a hororovou náladu. Tento rozštěp emocí od myšlenkového obsahu je jedním z příznaků schizofrenie. Musíte se na něj zaměřit, abyste ho našli, protože jinak máte jenom neurčitý pocit, že s tím člověkem není něco v pořádku.
Když se díváte na mozek, poznáte, jak je dotyčný člověk emočně vybaven? Poznáte optimistu, pesimistu?
Jakou máte osobnost, nepoznáme. Ale odborník na neurozobrazovací metody mozku pozná depresi, aniž ví, jaký je pacientův klinický obraz. Nemusí mít přitom k dispozici ani pozitronovou emisní tomografii, ani funkční magnetickou rezonanci, stačí klasický EEG signál, který je známý hodně přes půl století. Nové počítače ho však dokážou zpracovat takovým způsobem, že rozeznáme, zda deprese ustupuje, a můžeme dokonce předvídat, zda podaná antidepresiva zaberou.
|
|
|
To zní už skoro jako ze science-fiction.
Bohužel, stále platí, že vědecký pokrok jde dvacet až třicet let napřed před praxí. Názorným příkladem budiž hluboká mozková stimulace, což je metoda léčící těžké deprese. Do mozku se šetrně a elegantně zavedou dvě tenké elektrody, které jsou propojeny se stimulátorem, jenž chirurgové voperují do měkkých tkání na krku. Neurostimulátor, zařízení podobné kardiostimulátoru (pacemaker), převádí elektrické impulzy do hlubokých struktur mozku, a to vede k projasnění popřípadě vymizení deprese. Je to objevná metoda, hned v úvodu nejméně deseti patnácti lidem, kterým nepomáhaly žádné terapie, doslova zachránila život. Ale...
… ale ještě nebyla uvedena do klinické praxe, že?
Za prvé – uplynulo jen pár let od prvních zkoušek, nikdo nemůže zaručit, že účinek bude vždy stoprocentní u všech nemocných. Metodu je třeba ověřit, musí se eliminovat všechny pochybnosti. A pak – připomeňme – že tento zákrok není zrovna levný. U nás by přišel bezmála na půl milionu korun a to žádná pojišťovna nezaplatí. I to je pádný důvod, proč praxe desítky let zaostává za teorií. A proč metoda, která funguje, není rozšířena.
Když srovnáte Českou republiku a země ležící na západ od jejích hranic: praxe u nás i u sousedů pokulhává stejným tempem?
Zajímavá otázka a odpověď může být buď stručná (výsledky výzkumů se prosazují v praxi rychleji v bohatších zemích), anebo poměrně komplikovaná. A s různými ale...
Například?
Tak třeba jedna ze studií Světové zdravotnické organizace se snažila zmapovat v 70. a 80. letech minulého století, jak žijí schizofrenici v různých kulturách a jak jejich nemoc nakonec vyústí. Byli vytipováni pacienti se stejnou diagnózou z celého světa a ti byli sledováni v průběhu několika let: čím se léčí, jaké léky mají dostupné, jestli bydlí doma nebo v léčebnách, zda jsou izolováni či jsou součástí komunity. Víte, jak to dopadlo?
Netroufám si odhadovat.
Lépe se cítili psychotičtí nemocní v zemích třetího světa než pacienti žijící v průmyslově rozvinutých státech. Ukázalo se, že možná nejdůležitější pro ono vyústění nemoci je opora v tamních trojgeneračních rodinných uspořádáních. Když dědeček v koutě chýše v Africe tiše halucinuje, nikomu to zas tak moc nevadí a postarají se o něj. Sami mají dvě lžíce kukuřičné kaše, on má jednu, ale žádný velký rozdíl v tom není. Naopak v takzvaném rozvinutém světě se nemocným věnují rozsáhlé sociální sítě, což s sebou přináší dehumanizaci. Nemocní končí v náruči zdravotních a sociálních systémů, anebo v horším případě jako bezdomovci ohřívající se nad kanály newyorského metra. Společnost je anonymní, rodiny spolu nežijí, ale telefonují si, pocit opuštěnosti ve vyšších věkových kategoriích sílí.
Namítnu, že v takzvaném třetím světě máte ovšem daleko větší šanci, že umřete na malárii nebo hladomor, než že se dožijete stařecké deprese.
Jestliže se vůbec dožijete dospělého věku! Vysoká novorozenecká a kojenecká úmrtnost, která souvisí s kvalitou vody a s nedostatečnou prenatální a kojeneckou péčí a vůbec s neexistující pediatrickou péčí... Ano, to jsou všechno atributy chudých zemí. Byli bychom nesoudní, kdybychom na základě studie o schizofrenii učinili závěr, že je lepší žít v subsaharské Africe než třeba v Německu. Ale snad si můžeme troufnout konstatovat, že když přežijete všechna úskalí a dožijete se padesátky nebo šedesátky, tak být dědou v péči své rodiny na severoafrickém venkově není asi o nic větší utrpení než být opuštěným odložencem v domově důchodců v rumunských Karpatech. Veřejná zdravotní péče má bezesporu vliv na naše zdraví, ale nemusí znamenat přínos pro celkovou kvalitu života. Teď mluvím o subjektivní emoci – o obyčejném pocitu štěstí. Ten se nevejde do žádných statistik, míra deprese už vůbec ne.
|
|
Jaké emoce teď dominují v českém zdravotnictví?
Po vlně „Děkujeme odcházíme“ emoce trochu opadly. A teď, řekl bych, české zdravotnictví sdílí asi emoce podobné těm, jež v době celkového ekonomického úpadku převládají i v dalších sektorech.
A jaké emoce dnes vládnou mezi pacienty a lékaři?
Myslím, že nadrobeno mají obě strany. Část pacientů zdravotní péči zneužívá, část kveruluje a z té kverulatorní části jistá skupina jsou chroničtí sudiči, kteří využívají změn v právním povědomí společnosti, ke kterému došlo za posledních dvacet let. Na druhou stranu – lékaři se často chovají jako hulváti a svému stavu nedělají v očích prostého člověka vůbec dobrou reklamu.
Nejste prostý člověk. Nikdy jste asi netrávil dlouhé hodiny v čekárně, že? Obvykle, pravda, neždímu čepici v předsálí, protože v ordinaci pracují většinou moji kamarádi, spolužáci, bývalí žáci či dobří známí. Nebudu zastírat, všichni lékaři máme výhodu jistého protekčního zacházení, ale ne vždycky to tak skutečně je. Jako příklad může posloužit jedna moje kolegyně. Onehdy se jí stalo něco s okem, a tak zamířila na nejbližší zdravotní středisko. Vytrpěla nejdříve dlouhé minuty přede dveřmi, pak se osmělila zaťukat, protože nikdo nebyl v čekárně a za dveřmi hlaholil smích. Sestra otevřela a spustila: „My jsme si vás neobjednali, co tady ťukáte! Jo, tak vy jdete k nám? A patříte sem vůbec? No, to kdyby si takhle každej vzpomněl...“ Kolegyně vydržela se zaťatými zuby. A po tomhle zážitku šla krátce na to se svým psem k veterináři. Taky zaťukala, dveře se otevřely: „Co máš pejsánku s tou ťapinkou? Ale ty jsi hezkej pejsek. Paničce uvaříme kafíčko a mrkneme zatím na to.“ Rozdíl mezi těmi dvěma ošetřeními? Čtyři stovky. Kolegyně od té doby říká: „Dala bych i dvakrát tolik, kdyby se mnou zacházeli jako s mým psem.“
Nutno říct, že mi to nepřijde ani úsměvné. Kde je chyba? Mají lékaři a zdravotní sestry být nějak speciálně emočně vybaveni pro svou profesi?
Lékař má především být od pánaboha vybaven schopností své emoce lépe zvládat a nebrat všechno osobně. Měl by být emočně zralý a odolný, a to nejen vůči zátěži, ale měl by být vybaven schopností naslouchat druhým. A když už se s tímto darem nenarodí, měl by být k tomu systematicky trénován. Bohužel, naše medicínské univerzitní vzdělávání je hodně zaměřeno na technologii, ale opomíjí komunikační dovednosti a postoje. A nejde jen o postoje k pacientům, ale k sobě, ke svým kolegům. Lékaři nejsou ani privilegovaní, ani nijak zvlášť výluční, ale jako profesionálové by měli vztah k pacientům a svému okolí mít pod kontrolou.
A co pacienti a společnost? Ti se vychovávat nemusí?
Společnost je nevychovatelná a jakékoli pokusy o její výchovu končily katastrofálně. Lidská svoboda je atribut cennější než pořádek, byť se nám to nelíbí, ale je třeba si to neustále uvědomovat. Lékař, jestliže se rozhodne pro tuto profesi, musí se naučit prostě zvládat i lidi, kteří se neumí slušně chovat. Lékař je tady pro všechny, pro ty hodné i zlobivé, neslušné i dobře vychované. Jako farář.
Mluvíte, jako kdyby se vás syndrom vyhoření netýkal.
Zažil jsem ho na vlastní kůži před lety, v klinicky rutinní práci se to prostě občas stává. Měl jsem štěstí, že jsem díky manažerským povinnostem z oné rutiny vypadl, ale i kdybych nevypadl, dnes už vím o jednom skvělém protiléku. Proti syndromu vyhoření si pravidelně, řadu let, ordinuji výuku mediků. Kontakt s mladými lidmi, kteří mají ještě ostré kritické vědomí, vám nesmlouvavě nastavuje zrcadlo. Ty jejich dotazy, názory... Snad každý den se nad sebou snažím zamyslet, zvažovat své postoje.
|
|
|
Začalo to celostátním kongresem České lékařské akademie v roce 2010 v Karlových Varech, na němž bylo předneseno mnoho pozoruhodných přednášek dotýkajících se emocí v různých lékařských oborech a z rozličných pohledů: očima lékařů i nemocných, jejich příbuzných, zdravotního personálu i lidí působících v zcela jiných oborech.
Od zajímavého kongresu už byl jen krůček ke knížce. Richard Rokyta, Cyril Höschl a Ján Praško se ujali role editorů a z příspěvků svých kolegů (profesorka Königová z popáleninového centra, Jan Starý z motolské dětské onkologie, chirurgové Pavel Pafko nebo Jan Pirk, ale také duchovní Tomáš Halík a další), sestavili mnohovrstevnatou publikaci.
„Široký záběr a konstelace velmi rozličných autorů, povětšinou špičkových odborníků a všeobecně známých osobností, činí knihu atraktivní nejen pro všechny lékaře a mediky bez rozdílu víry a vyznání, ale také pro všechny laiky, které toto téma může oslovit,“ tvrdí editoři a my se už těšíme na zajímavé čtení.
Knihu Emoce v medicíně vydává Academica Medica Pragensis, na pultech knihkupectví bude na začátku října. www.amepra.cz
|
|
|
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. (*1949)
Působí jako ředitel Psychiatrického centra Praha a Centra Neuropsychiatrických studií v Praze. Přednáší psychiatrii na 3. lékařské fakultě UK a na lékařské fakultě Univerzity P. J. Šafárika v Košicích. Je autorem mnoha publikací, organizuje lékařské kongresy, pravidelně publikuje v odborných i laických časopisech. Se svou ženou, akademickou malířkou Jitkou Štenclovou, vychoval čtyři děti, dnes je několikanásobným dědečkem.
|
|
|
| Foto: Ondřej Petrlík, Sanquis
|
|
|
|
obsah čísla 93 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
