|
reklama
| Světlo obrazů |
|
Eva Bobůrková |
| SANQUIS č.93/2011, str. 26 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Videoprojekce, performance, instalace, všechno to moderní umění až neumění je nyní k vidění na 54. ročníku slavného benátského Bienále. A jako již několik let, i letos „nové umění“ spolehlivě přebíjí klasickou tvorbu. Jsou tu však významné výjimky.
|
|
 | | Katharina Fritsch
a jedno z jejích Zátiší |
|
|
Malířským šperkem a největším překvapením výtvarného svátku v Benátkách jsou paradoxně čtyři sta let staré obrazy slavného renesančního mistra Tintoretta. Když kurátorka Bice Curigerová hledala název a téma letošní přehlídky, napadlo ji slovo – Iluminace. „A světlo je přece v umění starým prvkem a k Benátkám tedy neodmyslitelně patří,“ vysvětluje Curigerová a dodává, že Tintoretto se svým pohledem na světlo není jen „klasickým malířem, nýbrž skvělým experimentátorem, umělcem, který posunul pravidla renesance.“ Takto si tedy zdůvodnila švýcarská kurátorka pozvání pro slavného benátského malíře na expozici nejsoučasnějšího umění. A návštěvníci si ten kontrast rozhodně užívají.
Co ženy chtějí
K Tintorettovi však cesta dlouhá. Jak benátské Bienále rok od roku bytní, dávno mu nestačí bývalé loděnice Benátské republiky – Arsenale, kde probíhá hlavní výstava, ani zahrady benátského hradu – Giardini della Bienale, kde jednotlivé státy představují své umění v národních pavilonech již od roku 1895 (a právě zde probíhá společná výstava s prominentním hostem z minulosti).
Počet zemí, které se chtěly pochlubit svými umělci a nechybět na prestižním uměleckém setkání v Benátkách, letos dospěl k číslu 89. A tak nutně na každém rohu a za každým kanálem a mostem na návštěvníka vykukuje značka 54. Esposizione Internazionale d´Arte la Biennale di Venezia, které navádí poutníky za dalšími akcemi a uměním do zahrad, paláců a kostelů po celém městě: každý skrývá nějaké tajemství, vizitku země, která se nevešla do Giardini, umělce, který dostal příležitost k samostatné výstavě nebo mecenáše, který chtěl představit své „koně“. Člověk je odměněn vlastně nadvakrát: může si totiž prohlédnout jinak běžně uzavřené objekty, jejich interiéry, schodiště a stropy, vyhlédnout z balkonu dolů do ulic.
|
|
 | | Italský pavilon,
pohled do instalace |
|
|
Tak třeba instalace na nábřeží kousek od katedrály svatého Marka: kdo by nechtěl vědět, co ženy chtějí? Neboli What Women Want (?). Prozradí mu to známý umělec Flavio Lucchini na vystavených reklamních plakátech, propagujících značky Vogue, Chanel, Prada či Yves Saint Laurent. Jenže. Z modelek jsou vidět jen oči. Tělo je zahalené, burka skrývá i tvář… Rozhodně ne jediný příspěvek ke kontroverznímu tématu islámu v Evropě. A rozhodně ani jediné „angažované dílo“, které je tento rok v Benátkách k vidění.
Takto náhodou může hledač umění zcela nečekaně narazit i na zástupkyni české umělecké scény. Ač český pavilon letos patří Dominiku Langovi a jeho Spícímu městu, potěší, že se tu představuje i Kateřina Šedá, která byla pozvána ukrajinským miliardářem Viktorem Pinčukem do Palazzo Papadopoli.
|
|
 | | Chrám
strachu před cizinci ve mně.
Německý umělec Christoph
Schlingensief |
|
|
Klasiky pomálu Už byla řeč o tom, že „obyčejných“ obrazů, až na Tintoretta a hrstky malířů, kteří zůstali věrni klasické malbě, moc nepotkáme. Svým způsobem to dosvědčuje i hlavní cena. Zlatého lva letos získal Švýcar Christian Marclay za čtyřiadvacetihodinovou filmovou koláž s názvem Hodiny (The Clock), k vidění je v Arsenale. Ale právem: Marclay geniálně a vtipně seskládal z tisíců filmových ukázek, v nichž nějakým způsobem hraje roli čas, celodenní maraton. O čase se ve filmových střípcích mluví, závisí na něm životy, určuje osudy a zobrazují jej hodiny, hodinky, orloje, budíky, displeje i věžní hodiny. Takto tvoří jeden film, který postupuje vpřed v reálném čase. Opravdu: ukazují-li hodiny na plátně čtvrt na čtyři, pak stejný čas má divák usazený v gauči před plátnem. Minutu po minutě se odehrává slepený děj… a je opravdu dobré si nechat na Hodiny alespoň hodinu času.
|
|
 | | Markus Schinwald,
rakouský pavilon |
|
|
Český (a slovenský) příspěvek
Sex, násilí, války, smrt, ale také spousta osobních traumat… to všechno v množství větším než malém defiluje před divákem. Po vší té mezinárodní globální porci frustrací je balzámem třeba takové dílo Švýcara Urse Fischera – Co zbylo z člověka – který nechává postupně shořet svíce s lidskou podobou…
Neopominutelná je také instalace Time Capsule (Časová kapsule) Romana Ondáka. Česká a Slovenská republika tradičně sdílejí v Benátkách jeden národní pavilon, proto jistě potěší, že „náš člověk“ , který před dvěma lety reprezentoval pavilon Československo, byl znovu pozván a to do hlavní přehlídky v Arsenale. Ondák dává návštěvníkům zakusit situaci chilských horníků, uvězněných loni 69 dní v dole.
|
|
| Ještě jeden „náš“ umělec byl vybrán do Benátek – totiž Federico Díaz, umělec argentinsko- slovenského původu žijící v Praze. Proměnlivou prostorovou instalaci Outside itself tvoří tisíce černých kuliček, které podle pohybu návštěvníků vrství dva speciálně seřízení roboti.
|
|
| Než se divák konečně propracuje k českému pavilonu a Spícímu městu Dominika Langa (vystavěl v něm model nikdy nerealizované výstavy, jakési nové scény vytvořené ze starých sochařských děl svého otce), čeká ho mnoho dalších hlubokých a smysly až přehlcujících zážitků. Třeba německý Chrám strachu, který získal Cenu za nejlepší pavilon (výtvor Christopha Schlingensiefa, provokativního performera, divadelního a filmového režiséra, který ještě před vyhlášením cen podlehl rakovině), nebo britský pavilon (Mike Nelson jej přestavěl v rozpadající se palác v Istanbulu, ve kterém vystavoval v roce 2003) či francouzský (Šance Christiana Boltanskiho, kde obrovský stroj odpočítává, kolikáté dítě se ve světě právě narodilo a kolikátý člověk právě zemřel). Obrovskou pozornost vyvolává i americký pavilon (součástí instalace Allora a Calzadilla je obrácený vojenský tank před pavilonem, jeho k nebi obrácené pásy s rachotem pohánějí běžecký trenažér – a na něm běží živý sportovec), polský (izraelská umělkyně Yael Bartana si zde na filmovém triptychu pohrává s myšlenkou návratu milionu Židů z Izraele do Polska)…a mnoho dalších. Je těžké na papíře vylíčit, co člověk prostě musí vidět. Ještě je čas, Bienále své brány zavírá až na konci listopadu.
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 93 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
