O materiálu, z něhož umí vytvářet obrazy na hranici snu, obrazy plné radosti, erotiky, ale i humoru a nadhledu nad vlastním životem.
„Kůže je jako ženy, ale ty ještě dokážou být vypočítavé, rozkošnické, tajemné,“ zasní se a aspoň v duchu dopřeje svým myšlenkám malý výlet kamsi ke stropu ateliéru. Až k oknům, z nichž se mohou rozlétnout nad střechy staré Prahy.

Před námi leží útlý katalog, průvodce po výstavě Jana Brabence, ale i jeho životem. Na titulní straně je nahá koupající se žena, kterou pozoruje muž zahalený do kabátu a s maskou přes obličej. To jste vy?
Ano. Já se dívám rád. Stejně jako král David, který koukal na Bat-šebu, která se koupala nahá. Každý v sobě máme kousek voyerství.

A proč v masce?
Je to vlastně klaunská postava. Voyeři se v podstatě bojí přiznat, proto ta maska.

Cítíte se jako klaun?
Vždyť klauny jsme všichni. A každý z nás si čas od času vezme nějakou masku na obličej. Vlastně ani nemusí. Bere si svou imaginární tvář na tvář vlastní a chová se jako klaun. Já jsem taky klaun, a jsem jím rád.

Pracujete především s kůží. Cítíte ji jako stále živý materiál?
Já jsem takový komický vegetarián, nejím jiné maso než kuřecí a rybí. Tím si kompenzuji, že ta zvířata, z jejichž kůže tvořím, se nezabíjejí kvůli mně.

Takže kůže byla od počátku?
Původně jsem vyráběl z kůže šperky, v Rakousku jsem proto veden jako sochař, i když jsem vytvořil jen jedinou sochu. Asi bych měl být opravdu sochař.

Uvažujete o tom?
Je to hrozně hezké, pracovat ve třetím rozměru, já ho cítím docela dobře. Každý chlap cítí třetí rozměr rád.

A přesto  vznikla jediná socha.
Jednou jsem navštívil svého kamaráda z dětství a měl jsem pocit, že bych mu měl něco zanechat. Vzal jsem kus kamene a vysochal mu tam ruku držící popelník.
Když jsem za ním za pár měsíců přijel, ptal jsem se po té ruce. Odpověděl, že ji nemá. Vyměnil ji  za kuchyňský dřez. Prý ji ten kamarád hrozně chtěl. Takže jsem měl vlastně úspěch. Ruku za dřez.

Sedím na jedné z vašich kůží vyzdobených židlí.  Považujete ji, stejně jako stůl, za symbol domova?
Byla doba, kdy jsem žádnou židli neměl, tak jsem si jednu starou koupil. Ta ale za moc nestála, tak jsem na ni natáhl kůži a byla z toho úplně jiná, pro mé vnímání nádherná židle.

Vraťme se ke kůži. Čím vás tolik přitahuje?
Kůže je mrcha. Dělá hrozné věci, i když je perfektně vyčiněná. Každá kůže se chová jinak.
Když něco namaluji, časem to vybledne. Tříslo, které v kůži je, požírá barvy. Vlastně je zabíjí. Teď ale vím, jak barvy  a vlastně celý obraz chránit.
Kůže má výhodu, že je ohebná. Můžu si s ní pohrávat. Proto je ten materiál pro mě zajímavý. 

Má kůže něco společného se ženami?
Ano, i ta je ohebná, měkká, ale i nevypočitatelná rozkošnice.
V ženách jsou kouzla. Mají úžasné vlasy, dokážou se usmát, udělat gesto, pohnout se.
Nedávno mi řekla jedna paní, že se nemůže zbavit pocitu, že z toho, jak ženy zobrazuji, cítí mou obrovskou úctu k ženám. „Každá žena se musí před vašimi obrazy cítit jako velká, jako uctívaná,“ prohlásila.
To mě moc potěšilo, protože já si žen neskutečně vážím. Vážím si žen jako inspirace, vážím si své ženy.
Žena, její obliny, křivky, musí v každém normálním chlapovi, a je úplně jedno, jestli je svobodný, ženatý, impotentní nebo potentní, vyvolávat nějaké touhy. Chtě nechtě.

Ženy jsou hlavní téma vašich obrazů. Ta zbývající, i když v menšině, také vypovídají o věcech, které vás nenechávají v klidu. Třeba portrét muže se třetím okem.
To má svou historii. Jednou jsem se ocitl na nějaké párty, jako jediný muž mezi ženami. Ty se vzájemně masírovaly, odebíraly si negativní energii a tak. Mně to přišlo trochu pitomé, tak jsem tam seděl a tvářil se asi trochu zaskočeně.
Najednou přišla hlavní guru, viděla, jak reaguji, a řekla: To jsem v životě neviděla! Vy máte třetí oko!
Obrátila se k ženám a prohlásila: Děvčata, on ho má otevřené, to jsem ještě neviděla!
Takže já jsem člověk s otevřeným třetím okem.

Jaký to je pocit?
Docela mě to potěšilo. Pak jsem dělal výstavu na onkologické klinice, kde chodil nějaký člověk a mých obrazů se dotýkal. Potom se mi omluvil - zbytečně, mně to nevadilo - s tím, že jinak nemohl. Vím to, ta kůže skutečně vyzařuje energii. To mi řeklo víc lidí. Nejen o kůži, ale i o kresbě.
Některé věci asi opravdu něco vyzařují, ale u vlastních děl to nedokážu posoudit.
Tvůrce není nikdy kritériem svých děl. Nikdy. Ať je to básník, literát nebo malíř.

Proč?
Umění je pocit. Když mi někdo řekne, že nerozumí umění, tak já musím odpovědět, že já mu taky nerozumím. Já jen vnímám věci, jak na mě působí. To je jediná možnost.

Láska, vztah k ženám, pátrání po vzniku života, to všechno jsou vaše témata, která vyvolávají silné pocity…
..a taky Starý zákon. I ten mě baví, protože je taky plný sexu, intrik a poťouchlostí, života.

Vašim obrazům, ale i jejich uspořádání tady v ateliéru nechybí ani nadhled, humor.
Hned nad obrazy se stvořením života, kde spermie útočí na vajíčko, jsou tři obrazy  s motivem podzimu, padajících listů, starých kmenů ohnutých ve větru.
Ano, vždyť já i mí přátelé jsme muži, kterým už padají listy, už jsme v podzimu svého života. A přesto můžeme být veselí. Já si dokonce myslím, že muži s padajícím listím mohou mít lepší ovoce než ti, kteří mají také ovoce, ale žádné listí jim nepadá.

Židovské téma nacházím ve vaší tvorbě velice cudně. Sedmiramenný svícen se krčí dole v rohu obrazu.
Ano, to u mě není moc akcentované. U mě jsou akcentované ženy, to já rád.
A když židovství, tak se snažím o to, aby tam byla kombinace jak židovství, tak křesťanství, ale i smyslnosti. Vždyť to je to, v čem vlastně všichni žijeme. Co se z toho dá vyloučit? Nic, to nejde. A ke všemu barvy, které používám, k tomu přímo navádějí. Červená, nažloutlá. Lidé sice říkají, že to jsou barvy podzimu, ale vlastně proč ne? Jsem rád malíř podzimu.

Celý život jste malíř podzimu?
Já byl nejdříve malíř mládí, jara, pak malíř středního věku a teď jsem malíř podzimu. Ale jestli to takovou posloupnost mělo skutečně, vlastně ani nevím.
Ale vím, jak mě některé věci dokážou potrápit. A pak se mi stane, že když už některý obraz nesnáším, kopu do něj, šlapu po něm. Na chvíli ho i opustím, ale když se k němu vrátím, zarámuji a dám do galerie, tak je první, který se prodá. A věcí, které jsou vymalované, vypulírované, si nikdo nevšimne. Lidé chtějí cítit emoce, a ne mít jen hezký obrázek. To si můžou koupit fotku. Potřebují na sebe ty věci nechat působit.

Hovoříte o smyslnosti. Má však v dnešní době, kdy je všechno obnažené, erotika útočí ve své přímočarosti ze všech stran, dostatek prostoru?
Právě dnes jsem vymazal z počítače docela vtipnou fotku ženských zadků, protože jsem si vlastně uvědomil, že to nemám zapotřebí. O tom to není.
Erotika je třeba o snu. Člověk může mít daleko smyslnější sny, než je realita. I čekání, odmítání, roztoužení má daleko větší sílu nežli ten úkon samotný.

Takže tomu snění jdete naproti i ve svých obrazech?
To velice rád, ale já ještě doufám, že v tomto snění budu moct ještě nějaký čas chodit nejen v obrazech.
 
Z vašich obrazů je cítit i klukovská hravost. Jako na obraze, kde nad městem pluje muž na létajícím kole. Nad městem, nad lidmi, nad věcí. To jste vy?
To je nějaký trouba, který si to pořád někam žene, a město pod ním zůstává v pohodě a vůbec si ho nevšímá. To jsou dvě polohy. Nahoře je energie a dole absolutní klid.
Ten jezdec, to jsme my všichni. Všichni si přejeme někdy někam jet, něco objevit, být volní, svobodní. Vy taky. Když se vám to podaří aspoň v nějaké rovině, tak zaplaťpánbůh.

Někteří muži by se rádi aspoň na chvilku dostali do kůže ženy. Je vaše tvorba, tvoření jejich těl, obrysů, způsob, jak se jim aspoň tak dostat pod kůži?
Pamatuji si na jeden americký film, nevím už název, kde hlavní hrdina, který měl strašně moc milenek, jednou přišel do místnosti, kde byla prostitutka, a on se na ni sice vrhl, ale svou plešatou hlavou se jí snažil dostat do klína, vrátit se do lůna.
Asi to tak má spousta z nás. Vždyť těch devět měsíců byl úžasný čas, kdy nám bylo dobře, kdy to ještě nebylo riziko. Vlastně od okamžiku narození jsme v riziku.
Člověk by si měl každý den představit, jak zemře. Pak ten život dokáže naplnit. To je nějaké židovské přísloví. Uvědomit si, že každý má svou hranici.

Hovoříte o hranici, ale ve svých obrazech laškujete s realitou, svobodně vybíháte i z rámečků, nenecháváte se omezit ani samotným rozměrem obrazu.
To je otázka přístupu ke svobodě. Když chci být svobodný, tak musím sám sebe osvobodit tím, že dokážu překročit nějaké omezení, byť je to pouhý rám.

Tento přesah a svobodu si dovolíte jen v obrazech?
Člověk by si to měl nejen dovolit, ale s gustem zkusit i v životě.

Z vašeho vyprávění je znát, že máte kolem sebe hodně kamarádů, ve dveřích jsem se minula s Janem Třískou, ale toto téma na vašich obrazech není.
Jo, mám kamarády, tady i ve Vídni, ale já jsem především běžec na dlouhou trať sám se sebou. Já jsem vlastně samotář. Aby člověk něco vytvořil, musí být sám. A být sám se sebou naprdnutej. Sám se svým vztekem, se svým nadšením, sám se svou láskou, se svou něhou.
Ona ta osamělost umělce je vlastně nekonečná.

Jan Brabenec
se  narodil ve Starém Plzenci v roce 1945, po maturitě začal studovat na vysoké škole, ale studia nedokončil, od roku 1972 je na volné noze. O dva roky později začíná pořádat výstavy vlastní i společné s dalšími umělci.
V roce 1980 emigroval do Rakouska, o dva roky později si otevřel vlastní galerii ve Vídni a začal pořádat výstavy a umělecké trhy.
V roce 1985 založil spolek Kunst – Kolegium, který organizuje kulturní akce.
Od roku 1990 realizuje divadelní představení, koncerty a výstavy českých umělců. V roce 1998 otevřel ateliér v Praze, píše divadelní hry (Causa Rudolf),  knihy (Cesta na východ), filmové scénáře (Chrámy múz).
Nyní připravuje projekt Sochy v dřevě zakleté.