|
reklama
| Helena Konstantinová - Jak ochočit kouř (91-92/2011) |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.91/2011, str. 14 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Poprvé jsme se potkaly před několika týdny na Malé Straně, ale jako kdybychom se znaly odpradávna. Respektive, já paní Konstantinovou znám. Díky knížkám! Třeba díky Holanově sbírce Pojď se mnou do noci, kterou tak skvěle ilustrovala. Když jí líčím, že mám tu knihu roky na nočním stolku, jen se jemně usměje. Nechce vzpomínat. Také už nemaluje tváře. Zato propadla světlu. Vábí ji „škála od nejhlubší černě až k nejlehčím průsvitným pianissimům“, vlastnosti kouře a černě sazí... Mimochodem, o tom všem dovede hezky vyprávět i psát.
|
|
/Ilustrace/ Ilustrace se hodně mění, v dobách, kdy jsme stáli na knihy fronty, objevovaly se mezi nimi sice mizerně tištěné, ale skvělé ilustrace Koblasy, Medka, Johna, Kučerové a dalších výtvarníků. Byla to tak trochu pašovaná poselství, jakési motáky vynášené z ateliérů, ze samotek na světlo, mezi lidi.
Zajímala mě nepopisná ilustrace, samostatný výtvarný doprovod, který navozuje a umocňuje atmosféru knihy. A k poezii hledá správnou metaforu. U některých básní je třeba jen tiše rezonovat, jinde, jako právě u Holana, doprovázet verše pouze kontrastem světel, hlubin a stínů. A jinde zase lyriku zachytit hravou barevností. Nabízí se srovnání s interpretem – pokorně ctít partituru svým vlastním pojetím.
Dnes ilustrace poezie či beletrie z knih rychle mizí. Kvantita se snížila, kvalita se přesouvá do speciálních nakladatelství. Vznikají ale ostrůvky krásných knih, u nás například nakladatelství Aulos, kde každá kniha je originálem, má nedělitelný celek obsah–forma. Vlastně už to jsou sběratelské artefakty a celé sběratelské edice.
V mé generaci byly knihy útočištěm svobodné tvorby, kam bylo možné se uchýlit. Vznikala jakási „volná zóna“, specifické podmínky, kdy si redakce Odeonu, Československého spisovatele či Vyšehradu vymyslely důmyslný slalom mezi všemi tehdejšími vyhláškami a vydávaly i dobré tituly. A to ve velkých nákladech. Vytvořily se podmínky pro endemický výskyt fenoménu „české ilustrace“, „totáčové subkultury“ (v Polsku to bylo obdobné). Řada výtvarníků – protože výstavy byly vzácnou výjimkou – dělala svoje grafiky do knih a – přes knihy. Tehdy prolínání slova a obrazu znamenalo hledání, tedy něco, co dnes představuje propojování textu, fotografie, animace a také přesahy mezi nimi. Kniha byla (pro nás) obrazovkou, oknem ven (do světa).
Právě ilustrace poezie byla i pro mě také mnoho let východiskem ze situace. Mohla jsem být existenčně nezávislá na komisi Svazu výtvarných umělců a mít možnost ponořit se do světa, který mi byl blízký
|
|
|
/Moje generace/ Výtvarná generace mojí dekády byla velice atomizovaná, silný individualismus a alergie na jakékoli zasahování do osobní svobody způsobovaly, že jsme většinou nebyli schopni ani ochotni se organizovat.
Byly dva druhy obrany. Jedni hledali a žíznivě přijímali všechny dostupné informace ze Západu. Inspirovat se tam patřilo k zoufalé touze vybřednout z bahýnek českých rybníčků. Jiná část – mezi nimi i já – my jsme se zase „zapouzdřili“. Postupně jsme se víc a víc obraceli dovnitř, k poezii, ke snům. Později to někdo nazval „vnitřní emigrací“. Bylo to také svým způsobem osvobození, toto nelpění na zařazení, prezentaci a úspěchu.
Poezie, kterou si každý z nás vybíral, to byla bezpečnostní síť. Byly i jiné – především síť přátel, pak ona „tichá pošta“, v té šedi tak neuvěřitelně fungující, svolávající tamtamy, vlastně obdoba dnešních esemesek či Facebooku. Společná doba vyvolává společné pocity – generační. Existovala obrovská, tichá, vnitřní semknutost, ale bez vnějších programů. Iluzorní i skutečná sounáležitost. Spojovaly nás nejistoty a společný nepřítel. Po roce 89 jsme už vůbec necítili potřebu skupinové platformy, každý si šel svou cestou.
|
|
 | | Osvobození, litografie, 1992 |
|
|
/Hudba/ Vyrůstala jsem celé dětství obklopena hudbou. Moje sestra hrála na klavír, později studovala na Pražské konzervatoři. Od té doby přímo miluju poslouchat cvičení, opakování jednotlivých částí a sledování stavby skladeb.
Bez hudby jsem dřív neudělala ani čárku. Také můj manžel, celá jeho rodina jsou hudebníci. Manžel vystudoval housle, hrál v kvartetu i sólově, učil na konzervatořích a vedl uměleckou školu. Velkou energii věnoval zachování základního uměleckého školství a tím jeho dostupnosti, kvality a šíře pro všechny – i sociálně slabší. Přesvědčení, že výchova uměním je v dnešním světě stejně důležitá, ne-li důležitější než memorování informací mu dodávalo sílu léta znovu a znovu „bojovat“ s čistě ekonomickými kritérii módního manažerského přístupu ke vzdělávání i ke kultuře.
Mnozí z mých nejbližších přátel jsou profesionálními hudebníky. Zblízka sledovat řeholi špičkových interpretů komorní hudby, jejich úspěch, boj a každodennost je pro mě druhým životem. Naše světy si vzájemně předáváme.
|
|
|
| Ilustrace ke knize Jeana Giona Muž, který sázel stromy, olej, 2004
|
|
/Kouře/ Vždycky mě vábila škála od té nejhlubší černě až k nejlehčím průsvitným pianissimům. Vlastnost kouře a černě sazí. Nejkrásnější je ale u kouřů ten proces tvorby sám o sobě. Trvalo dlouho, než jsem našla způsob, jak kouř zachytit, „ochočit“ a formovat, ale konečná čerň je živá, s vlastním životem. Nyní, když po letech začínám malovat, je to jakési „vstávání z popela“ pomocí kouře… Dlouhý časový odstup je znát. Dokonce některé moje starší věci mi dnes připadají jako z minulého života. Tehdy mě zajímala tvář – jako krajina, jako prostor či jeviště emocí, jako možnost studovat způsob, jakým se do hmoty zapisují hnutí mysli. Jak se v tváři „utváří“ výraz. Dnes je pro mě důležitým námětem samo světlo. Všechny druhy světla, jeho proměny, to, jak prostupuje hmotu, jeho záře a průsvity. Iluze barvy a tvaru, mystérium cyklického vynoření ze tmy. A hledání společného tvarosloví či struktur v různých dimenzích, od buněčných membrán až po mlhovinu Orionu na snímcích z Hubbleova teleskopu.
|
|
|
Helena Konstantinová (*1946)
Studovala na UMPRUM v ateliéru Karla Svolinského a Zdeňka Sklenáře a už během studií ilustrovala první knížky. Generace lidí, kteří v 70. a 80. letech stávali před knihkupectvími frontu, má její obrazy už navždy spojeny s verši Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala, Bohuslava Reynka či Jakuba Demla. Ilustrovala řadu knih, její práce jsou zastoupeny v různých galeriích. Její monografii Helena Konstantinová: Obrazy-kresby-grafika-ilustrace vydal Vyšehrad v roce 2006. V současné době se soustředí na volnou tvorbu, pracuje s kouřem a sklem. Se svým mužem, houslistou, hudebním skladatelem a pedagogem Pravoslavem Kohoutem žije v Praze, mají dceru Kláru.
|
|
|
| Z cyklu „Kouře/Změny“, 2010 (tato stránka), repro: archiv Heleny Konstantinové
|
|
|
|
obsah čísla 91 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
