SANQUIS - 2011/90 Zelená opona

napište nám

reklama

naši partneři

reklama

Zelená opona

Jana Nekolová

SANQUIS č.90/2011, str. 86

zpět na výběr odborných článků

Fenomén státní hranice v době studené války po sobě zanechal unikátní přírodní koridor. Ten je rouben památníky a memoriály, připomínajícími někdejší systematickou „ochranu“ státní hranice. Pamětníky mrazí, děti nechápou.

Odtud vojáci sledovali, zda se neblíží imperialisté

Hranice mezi bývalou Německou demokratickou republikou a jejím spolkovým protějškem byla německy důkladná. Široké koridory měly ze strany východního bloku několik pásů: základem byl hluboký vybetonovaný příkop, vedle něj vedla cesta vhodná i pro obrněnou techniku, pak následovalo drátěné pletivo, na němž v období nejtužšího boje proti prohnilému kapitalismu byly instalovány dokonce smrtící samostříly, a nakonec zbýval široký úsek zoraného pole. Tento pás táhnoucí se podél celé hranice přerušovaly jen strážní věže, psince, sklady munice. Lidé sem pochopitelně nemohli. Po desetiletí nedotčený prostor je dnes znám také jako Zelená opona.
V místech státní hranice se hospodařilo poměrně unikátním způsobem. Pravidelně se tady kácely křoviny a stromy, aby byl pohraniční koridor pro větší přehlednost zcela prost vegetace. Zřetelný prostor státní hranice lemoval ještě další „nárazníkový“ pás, kde se příroda rozvíjela v nerušeném klidu a ekosystémy v těchto místech dosáhly výjimečné stability a s tím spojené pestrosti. Dnes je tento – de facto unikátní – Zelený pás součástí mezinárodního projektu, který se snaží zachránit pozitivní dopady minulého, jinak poněkud šíleného, období evropských dějin.
Bývalá státní hranice lemující Durynsko měří 763 kilometrů, což je nejdelší úsek ve třech původně hraničních spolkových zemích. Významný bod zde představoval Point Alpha, z něhož do dnešních dnů zbyly na oblém pahorku trosky kasáren a strážní věž. Vojáci tady sledovali, zda se přírodním koridorem mělkého údolí směrem od Frankfurtu nad Mohanem neblíží tzv. imperialisté, okolní vesnice byly poddolované protiatomovými kryty.
Kousek původního koridoru vede dnes k nově postavenému muzeu. Truchlivé místo, kde můžeme sledovat, jak rychle se dají hranice zadrátovat: začínalo se s volně položenými kládami s ruským nápisem „Stoj!“, končilo neprůchodným systémem opevnění...

Dnes je turistickým lákadlem hlavně příroda

Na zelenou stezku
Podobně zůstalo zachováno místo nedaleko vesnice Teistungen v kraji Eichsfeld. Kamenné muzeum ještě čeká na své dovybavení, ale v nedalekých polích vypráví o smutné minulosti pozorovací věž. V líbezné pahorkatině stojí i další mementa – betonové sloupky v německých barvách. Černočerveno- žluté vysoké patníky vypadají jako symboly státní hranice mezi oběma někdejšími republikami, jsou to však falešné patníky, které osazovala vláda NDR ještě na svém vlastním území. Odvážlivci, kteří překonali všechna protivenství a tady si zhluboka oddychli, měli záhy poznat, jak moc se zmýlili. Skutečná hranice se nacházela o pár set metrů dál, pohraničníci mohli každého uprchlíka tady ještě beztrestně odstřelit – byl přece narušitelem hraničního prostoru socialistického státu.
Hora Brocken, další oblíbené výletní místo, k němuž vede úzkokolejná železnice. Tady, na nejvyšším vrcholku pohoří Harz musela být vojenská služba hodně drsná. Podle meteorologických statistik je tady tři sta šest dní v roce mlha, sto dní tady leží sníh. Bašta odposlouchávání západoněmeckých „štvavých centrál“ a sídlo elitní rušičky se dnes změnila v malé muzeum. Další památníky lemují bývalou hranici až k Baltu a vytvářejí stále v očích těch, kteří si na doby, kdy Evropa byla rozdělena ostnatými dráty, vzpomínají, šílenou jizvu v krajině. Pro ty, kteří měli štěstí se narodit později, však už je to většinou jen cesta nádhernou přírodou. Konečně.