Kdysi jsem o vás psala v souvislosti s první transplantací jater u dětí. Co se za ty roky změnilo?
První dítě, kterému jsme tehdy transplantovali játra, bylo asi šestileté. Mladší jsme operovat nedokázali. Dnes léčíme transplantací i kojence, několikaměsíční miminka. To je obrovský pokrok. Už žádné dítě nemusí kvůli transplantaci cestovat do zahraničí.

Jestli si dobře vzpomínám, na začátku 90. let jste se vy sami učili u kolegů v Německu.
Program transplantace jater měl dva zdroje, jeden byl v berlínském centru, kde se školili dva naši chirurgové a následně i hepatologové. Z Berlína jsme převzali techniku, ale pak se dále modifikovala podle dalších zkušeností z Holandska, z Ameriky. Řekl bych, že dnes se už víc blížíme co do techniky i organizace americkým programům.

Co všechno se dnes transplantuje?
Myslíte v IKEM, nebo ve světě?

Budu ráda, když srovnáte české podmínky se světovými.
Začněme tedy českými podmínkami, respektive naším pracovištěm. Zcela rutinně se po mnoho let v IKEM transplantují ledviny, to je orgán, který tím, že je párový, umožňuje transplantaci od zemřelého i od žijícího dárce, přináší velké zlepšení kvality života, prodlužuje zásadně život hlavně v mladších věkových skupinách. Těchto transplantací se provede v IKEM mezi 170 až 200 ročně. Už dvacet let také kolegové transplantují srdce; přibližně se v IKEM uskuteční 40 až 50 operací ročně. Transplantace srdce-plíce se tady realizovala jen jedna, je to velmi vzácná a náročná metoda, nicméně jsme připraveni pokračovat. Přibližně sedmdesátkrát do roka pak transplantujeme játra – dětem i dospělým. Provádí se také transplantace pankreatu, a to buď izolovaně, anebo v kombinaci s ledvinou, což je daleko častější – 20krát až 30krát do roka. A pak je tady ještě transplantace ostrůvků pankreatu. Jde o poměrně složitou metodu, kdy z odebrané slinivky zemřelého pacienta se izolují ostrůvky a ty se potom následně implantují do jater, kde se mají uhnízdit, ujmout a produkovat inzulin.

Jste jedním z mála pracovišť ve světě, jež se touto metodou zabývá. A úspěšně... Metoda je málo rozšířená a skupina v IKEM, která se tomu věnuje i výzkumně, je poměrně úspěšná. Co se týká zobrazování ostrůvků, jde nepochybně o světově unikátní práci. Co se týká transplantace celých slinivek, což je samozřejmě rutinní postup, i v této metodě vykazuje Česká republika dobrou úroveň ve srovnání se světem.

Jak je to s celkovou úrovní české transplantační medicíny?
V IKEM se realizuje ročně asi tak 60 procent ze všech orgánových transplantací v Čechách. Netransplantujeme však plíce, na ty se specializují v pražské nemocnici v Motole – operují tak dvacet, třicet těchto orgánů. Pak je tady ještě brněnské centrum, které se věnuje transplantaci jater, srdce a ledvin, a další čtyři centra, jež provádějí pouze transplantace ledviny a to v počtu tak do padesáti ročně.

A když tato čísla srovnáme se světem...
... a přepočítáme na počet obyvatel, jsme na tom překvapivě nejlépe se slinivkou. Ledviny a játra se „pohybují“ co do množství transplantací někde v polovině evropského i světového žebříčku. Celá transplantologie je závislá na získávání dárců, což nám jde lépe u zemřelých. Naopak se nedaří najít případné dárce mezi žijícími lidmi. V tomto směru se nemůžeme se světovou špičkou srovnávat.

Čím to je? Špatnou osvětou?
Špatnou osvětou i nedokonalou prací lékařů, kteří mají pacienty s nemocemi ledvin v péči. U každého nemocného, který směřuje k dialýze, by měla být zvážena transplantace ledviny, tak aby nemusel vůbec na dialýzu být zařazen. To je velmi důležité! Jestliže vstoupí do transplantační léčby ještě v predialyzačním stadiu, šance na dlouhodobé přežívání štěpu se razantně zvyšují. Při metodě transplantace od žijícího dárce se tahle šance zvláště u mladých pacientů ještě umocňuje, štěp přežívá až dvakrát déle než při transplantaci někdy v pozdní fázi z dialýzy a od zemřelého dárce. V tom je potenciál metody, pokud se aplikuje včas a správně. 

Imunosupresiva, která užívají, ale vykazují poměrně vážné vedlejší účinky, ne? Imunosupresiva jsou vlastně jedovaté látky, které brzdí reakci organismu proti štěpu, utlumují imunitní systém. Bez nich to ale nejde. Naším cílem je vybrat pro pacienta ty nejvhodnější, podávat je v nejnižší možné účinné dávce a včas pracovat s nežádoucími účinky. Takže kostní choroba, která byla dříve velkým problémem, se dá včas diagnostikovat a léčit, stejně tak hypertenze, poruchy metabolismu tuků, cukrovka. Je třeba však vědět, že transplantací nevracíme celé zdraví. Je to spíš podmíněné zdraví. U transplantací jater, srdce a plic léčíme lidi, kteří by jinak zemřeli, jde o zachraňující výkon. Pro takového nemocného je transplantace úžasná alternativa a výsledný stav, byť i s komplikacemi, je plnohodnotnou alternativou toho, co bylo předtím.

Máte mezi pacienty opravdu nějakého olympijského vítěze?
U nás ne, ale v Denveru mají stříbrného medailistu na snowboardu. V Čechách připomenu třeba pana Rabase. Už sice dnes nezávodí na motorkách, ale na horském kole stále vyhrává závody seniorů. A to absolvoval transplantaci jater před šestnácti lety. Všeobecně vzato: každá transplantace přináší komplikace, které se dají řešit, nemusí člověka nijak limitovat v tom, co by chtěl dělat. Když to opravdu chce, zvládne to. Pak jsou samozřejmě komplikace, jež se řeší obtížněji. S transplantací orgánů jsou spojeny i nádory.

Na vině je zase imunosuprese?
Tyto léky ubírají imunitu, jež je namířena proti novému orgánu, ale zároveň bojuje i proti některým infekcím a nádorům. Je-li imunita omezena, zejména nádory z lymfatické tkáně nebo kožní rakovina mají velmi zvýšenou incidenci. Ale i to, řekl bych, v posledních letech trochu ubývá, protože imunosuprese je cílenější, používá se v nižších dávkách... Každý rok je vidět pokrok.

Kam dojde transplantologie za deset let?
Určitě se bude dál rozvíjet, ale nikoli překotně. Tento obor je po padesáti letech své existence už definován, chirurgické metody se vyvinuly ke značné dokonalosti, víme však, že dárcovský program má svoje limity. To, co se dále bude zásadně vyvíjet, je péče o pacienty po transplantaci. Přichází řada nových látek biologické povahy, které by mohly změnit postup v imunosupresi a odstranit některé nežádoucí účinky. Myslím si, že se také v posledních letech mění celkový pohled na transplantační medicínu, řada lidí už ji vnímá jako standardní postup, ne jako metodu, která je nedosažitelná. Za deset let to bude ještě zřetelnější.

Nečekáte žádné převratné změny ani v souvislosti s genovým inženýrstvím?
Do výzkumu se poměrně hodně investuje. Už se třeba povedlo vypěstovat tkáň průdušnice – vědci ji vytvořili ve zkumavce, jednalo se o kompozitní tkáň, čili několik vrstev z různých tkání, vypěstovali ji a voperovali. Touto cestou se určitě věda vydá. Do jaké míry uspěje? To je otázka času, peněz, které budou investovány. Genové inženýrství jistě může změnit charakter transplantací nebo medicíny jako takové, ale řekl bych, že zatím leží za naším horizontem. Není to výzkum, který by mohl v nejbližším desetiletí naši současnou praxi zásadně změnit.

Co považujete za největší pozitivní zážitek ze své dosavadní praxe?
Začátky transplantace jater u dětí. To bylo nesmírně emočně bohaté období, dávalo člověku silný pocit zadostiučinění. Ale víte, každá transplantace jater představuje velmi silný zážitek. A roky, které se pak potkáváme s pacienty po operaci, jsou obohacující.