|
reklama
| Pojďme si číst... |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.89/2011, str. 37 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Příběhy. Denně je prožíváme. Nebo míjíme. Město. Denně jím procházíme. Setkání s příběhy a městem – tak charakterizují Noc literatury její organizátoři. Jako kulisy zvolili letos Hrabalovu Libeň, 11. května 2011 se tady na nejrůznějších místech budou číst texty autorů z Finska, Kanady, Francie, Portugalska, Polska, z Čech... Svátek literatury!
|
|
Kari Hotakainen
Zlodějka
Maija Malmikunnasová seděla ve výslechové místnosti policejní služebny a dívala se na televizi přišroubovanou na zeď. Z obrazovky hřímal zármutek nad zesnulou princeznou.
Maija se v duchu ptala, proč televize běží a jestli to je přenos z desátého výročí úmrtí princezny Diany nebo nějaká obyčejná repríza. Hysteričtí lidé plakali a překotně, nesrozumitelně či útržkovitě sdělovali, co pro ně princezna znamenala.
Policista se Maiji zeptal, jak se po tomhle svém prvním zadržení dívá na krádeže. Maija upřeně hleděla na obrazovku, kde se objevil Elton John v růžovém saku a žlutých kalhotách. Prohlásil, že Diana pro něho znamenala světlo, útěchu, jas a lásku. Maija se probrala a odpověděla, že zadržení samo o sobě nezmění její názor na krádeže jako takové, ale vnese na ně nový úhel pohledu. Elton John řekl, že lidstvo ztratilo v Dianě svědomí a svíci, jejíž plamínek navždy pohasl. Policista zkonstatoval, že hodlá-li mladá žena uplatňovat tenhle přístup i ve svém dalším životě, bude společnost nakonec povinna zasáhnout a přikročit k trestu odnětí svobody. Elton John už nebyl schopen mluvit, hlas se mu zlomil pláčem a potahováním. Asistent mu přinesl velký kapesník, na kterém byly vyšity Eltonovy iniciály. Policista řekl, že protentokrát Maija vyvázne s pokutou, ale příště už policie bude zvažovat jiné řešení.
Po Eltonu Johnovi podstrčili mikrofon oblastní tajemnici Červeného kříže. Nebyla s to říct nic, protože Elton John za jejími zády plačky prskal. Tajemnice se snažila ustaraným výrazem naznačit, jestli by někdo tlustého barda neodsunul bulet jinam. Podle policisty by si Maija neměla zahrávat se svým životem, protože trestní rejstřík ji bude provázet po celý život. Tři chlapi v norkových kožiších a saténových kalhotách odtáhli Eltona Johna do bílého, odhadem sedm metrů dlouhého auta, na jehož střeše byla perlami zdobená anténa ve tvaru bumerangu. Podle oblastní tajemnice si princezna Diana vždycky našla čas pro chudé a nejchudší na celém světě a často navštěvovala utečenecké tábory, aby se seznámila s tamějšími tvrdými podmínkami.
Policista podal Maije pokutový blok a zadoufal, že Maija to gesto nevezme ani tak kázeňsky, ale spíš jako projev starostlivosti. Maija poděkovala za lístek a dál se upřeně dívala na televizi, kde si princezna Diana třásla rukou s vyhladovělým děckem. Dětská ručka připomínala kostěnou kouzelnickou hůlku, kterou někdo přišrouboval k rameni. Když Diana povolila stisk, ručka ochabla, chvíli se klátila a pak zplihle povisla podél křehkého tělíčka.
Policista si všiml, na co Maija tak intenzivně hledí, a zeptal se jí, jestli zná princeznin příběh. Maija zavrtěla hlavou. Řekl, že ta videonahrávka je jeho vlastní a rád si ji v práci pouští. Měl za to, že princeznin odkaz dává těm, kteří tu zbyli, naději a světlo. Každý z nás může činit dobro svým bližním, je to jen věc volby a vůle. Je dobré, že se v místnosti, kde se mnozí hříšníci přiznávají ke svým činům, vznáší po doznění nechutných a hnusných slov princeznin humánní duch.
Maija si uvědomila, že prolomila velkou hráz, protože policista vyhrabal ze zásuvky pracovního stolu knihu s fotografií princezny Diany na obálce. Vypadal, že se chystá k dlouhé přednášce. V takových případech je dobré znát jméno přednášejícího a Maija se podívala na nášivku nad náprsní kapsou – Niittymäki Sami, komisař.
Maija Niittymäkimu řekla, že knížku četla a že má bohužel teď trochu naspěch, protože musí vyzvednout dítě ze školky. Podle Niittymäkiho by se Maija hlavně kvůli dítěti měla důkladně zamyslet nad svým chováním a nad tím duchovním jměním, které nám Diana zanechala. Maija se ho zeptala, co je to duchovní jmění...
Kari Hotakainen: Role člověka, Dybbuk 2011, překlad Vladimír Piskoř
|
|
|
Iulian Ciocan
Spidola
Jednou večer narazil na neznámou stanici v místě, kde mu až dosud drásalo uši ohlušující praskání. Zpočátku se domníval, že to mluví sovětský hlasatel. V následujících chvílích však nastražil uši. Ten člověk, který mluvil dokonale rusky, říkal, že se americký prezident, aby učinil přítrž sovětské rozpínavosti, rozhodl přikročit k výrobě neutronové bomby. První bojové hlavice už jsou hotovy a namontovány a během několika hodin by mohly být v západní Evropě. Nepřátelský hlas ještě nikdy neslyšel. Přestože je učitel dějepisu nesčetněkrát upozorňoval, že dnes je snaha očerňovat socialismus bez vojenských zásahů, bez hospodářských blokád, bez podněcování fašistického Německa proti Sovětskému svazu, bez diplomatických bojkotů, Iulianovi ty nepřátelské hlasy připadaly vzdálené a neškodné. Teď však neomaleně vnikly i do jeho bytu. Úžas se pozvolna měnil v pobouření. Ten člověk by si zasloužil dostat pořádnou nakládačku, v duchu přesvědčení básníka Nicolaie Costenca:
Nepřítel pažravý, krhavých očí,
zuby si vyláme, když zaútočí!
Ale jak dát po mordě kapitalistovi, který je stovky kilometrů daleko? Učitel dějepisu jim řekl, že nepřátelským hlasům bylo přikázáno, ať přejdou na jinou notu a nešetří silami při „humanitárním“ poslání hájit lidská práva v socialistických zemích. Byl to paradox, politováníhodný omyl? Hájit dělníky před… dělníky? Hájit rolníky před… rolníky? A kdo by je měl hájit? Vlci, kteří vždycky zůstanou vlky. „Protože hlasy těchto ,obhájců‘,“ zdůrazňoval učitel dějepisu, „k nám přece zaznívají z hlubin minulosti, kdy tito ,bojovníci za lidská práva‘ po čas války kolaborovali s fašisty, a dnes má jejich hlas břitkost kovu a v hrdle jim klokotá nenávist ke všemu, co se v zemích, kde se dopouštěli zločinů a odkud pak uprchli, získává poctivou prací.“
Dvě věci ho mátly a znepokojovaly zároveň: klidný, a dokonce příjemný hlas kapitalistického hlasatele a existence neutronové pumy. O té se často bavil s Larikem a spolužáky. Sovětský svaz měl přirozeně také své zbraně, ale už jen to, že kapitalisté vlastní takové neslýchané prostředky hromadného ničení, nahánělo člověku hrůzu. Co by se stalo, kdyby nějaký smyslů zbavený kapitalista rozpoutal válku? Sovětský svaz by bezpochyby dal ráznou odpověď, ale kolik lidí by přežilo a zvítězila by vůbec naše země? Tady byl podle Larikova mínění zakopaný pes. Třeba by po celé planetě nezbyla ani stopa. A co by se dalo dělat? Skoro nic. V případě, že by Sovětský svaz zaútočil jako první, důsledky by se nezměnily, uvažoval Larik. Prokletí kapitalisté! Toho večera už Iulian rádio nezavřel, dlouho sledoval paprsky reflektorů procházející se po stropě a kvůli znepokojení se mu těžko usínalo.
Další večery se jedovaté rozhlasové stanici vyhýbal. Sovětský školák by neměl poslouchat nehoráznosti pronášené nepřítelem. Přesto ho pudila zvědavost. Kladl si otázku, jestli neexistuje nějaký pádný důvod, který by jeho zájem opodstatnil. Řekl si, že je přesvědčený pionýr, a jako takový nemůže být kapitalistickou demagogií ovlivněn. Chtěl tu rozhlasovou stanici poslouchat jen proto, aby viděl, jak daleko až mohou kapitalisté ve své mrzkosti zajít...
Iulian Ciocan: Než zemřel Brežněv, Dybbuk 2009, překlad Jiří Našinec
|
|
|
Noc literatury
pořádají už pošesté Česká centra ve spolupráci s EUNIC (European Union National Institutes for Culture) – tedy s kulturními instituty a kulturními odděleními zahraničních velvyslanectví v Praze. Letos se touto formou při veřejném čtením ve veřejném prostoru prezentuje celkem devatenáct zemí. Úryvky z knih současných autorů z Evropy i třeba z Kanady budou v Libeňském zámku, v Divadle pod Palmovkou, ve výčepu vína U Hrabala, v libeňské sokolovně a na mnoha dalších místech pražské Libně číst známí čeští herci a další osobnosti kulturní scény. Projekt má řadu doprovodných programů. Více najdete na www.nocliteratury.cz.
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 89 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
