|
reklama
| Odvážný romantik Jaroslav Kopáč |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.89/2011, str. 40 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Štíhlý muž v klobouku, cigareta v koutku úst, sotva znatelný úsměv. V očích však něco znepokojivého. Smutek? Zlá předtucha? Není v nich i trocha naděje? Svůj autoportrét namaloval Jaroslav Kopáč roku 1947 v Paříži. Bylo mu 43 let.
|
|
|
Tehdy mu zbývaly dva roky života. Navzdory svému krátkému tvůrčímu období po sobě malíř Jaroslav Kopáč zanechal na sto padesát děl. Portréty, autoportréty, pařížské ulice, bary, hospůdky, barevné obrazy plné lidí a jejich každodenního snažení. Květnová výstava v pražské Galerii Diamant je připomínkou jeho díla. Dlužíme mu ji. Střípky z jeho života jsem skládala spolu s jeho dcerou Evou Kopáčovou. Z dopisů a dětských vzpomínek. Tatínek zemřel, když jí bylo dvanáct let.
|
|
|
Láska k umění
Narodil se 27. května 1904 v Praze. Otec Jaroslava, ač z učitelské rodiny, se dal do výroby dětských a dámských luxusních bot. Počítal s tím, že syn po něm převezme malou továrnu, a tak jej poslal studovat strojní inženýrství. Umělecké vlohy zděděné po učitelských předcích však Jaroslav nezapřel. Nejdříve vyhrávala hudba. „Tatínek měl krásný baryton, často seděl u křídla a zpíval árie z Prodané nevěsty,“ říká dnes jeho dcera Eva.
O něco později Jaroslav začal malovat. Druhá světová válka jej zastihla v nejproduktivnějším věku, zapojil se do odbojové skupiny Bílá růže, od roku 1943 navštěvoval malířskou školu spolku Mánes. Studoval fi gurální malířství u profesorů Liesera, Tittelbacha a Baucha. Po válce ho přijali na Akademii výtvarného umění. Zdálo se, že nic nebrání umělecké dráze malíře.
Jenže konec války nepřinesl pouze úlevu. V červnu roku 1945 zemřela jeho žena Zdeňka na rakovinu, on zůstal s malou dcerkou sám. Když mu francouzská vláda nabídla stipendium na Ecole nationale supérieure des beauxarts, neváhal a s malou Evou odjel do Francie.
|
|
|
Pobyt v Paříži
Poválečná Paříž nic neztratila z umělecké atmosféry třicátých let. Jaroslav Kopáč začíná studovat u profesora Souverbieho, navštěvuje kreslířskou školu Grande-Chaumière, chodí do montparnasských kaváren. Tam si kreslí a píše poznámky na papírové ubrusy. Každá neděle však patří malé Evě. Vyrážejí spolu na dlouhé procházky, tatínek jí vypráví příběhy pařížských zákoutí. Při jedné nedělní procházce si nechá předpovědět osud. „Od té doby začal říkat, že tady dlouho nebude a že nesmím být smutná. Nebo prý vyskočí z rakve a já dostanu.“ Komunistický převrat 25. února 1948 staví stipendisty žijící v zahraničí před zásadní otázku. Vrátit se, nebo zůstat? Jaroslav Kopáč neví, co dál. Z událostí doma je však zklamaný a rozčarovaný. Přátelé mu nabízejí místo profesora na UMPRUM...
Dnes už se nedozvíme, zda by se vrátil, ale v jednom z dopisů píše, že by v tíživé atmosféře té doby neměl chuť být někomu podřízen. V sobotu 16. května 1949 přechází pařížský bulvár Jourdan a uprostřed z ničeho nic klesá k zemi. Nohy mu vypovídají službu, nemůže jít dál. Za několik dní, 21. května, umírá v nemocnici. Příčina smrti? Údajně dětská obrna.
Hledání otce
Pouze dávné vzpomínky, dopisy, obrazy a kresby pomáhají paní Evě Kopáčové vytvořit si obraz otce. Dokáže říct, jaký byl? „Veselý a současně tragický. Zakládal si na statečnosti a vážil si jí i u ostatních. Byl velký romantik, ale to jsem si uvědomila až později.“ Z Paříže Evě v paměti zůstal obraz jedné ženy, občas ji potkávala s otcem, naposledy se viděly na hřbitově Père Lachaise. Výstřední francouzská dáma s velkými náušnicemi, vždy elegantně a pestře oblečená. Tak moc se lišila od její jemné a nenápadně krásné maminky.
Po dvaceti letech se dcera malíře rozhodla paní Françoise Besnar v Paříži vyhledat. Podařilo se. Postarší dáma, stále stejně zářivá, ji překvapila, prý se měli s tatínkem brát. „Zavtipkovala jsem, že by vlastně byla mou matkou. Kouzelně se na mě usmála: Kdepak, neměli bychom na vás s tatínkem čas, dali bychom vás přece do internátu.“ Dodnes Evu Kopáčovou trápí spousta nezodpovězených otázek, dodnes je pročítání dopisů bolestné. „Mám teď jeden velký cíl: přečíst všechny jeho dopisy. Snad se z nich o tatínkovi ještě něco dozvím.“
|
|
|
Repro: archiv Evy Kopáčové
|
|
|
|
obsah čísla 89 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
