|
reklama
| Jiří Šalamoun |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.89/2011, str. 14 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| „Pro mě je literární dílo předmět k malování, stejně konkrétní, jako pro někoho krajina, kytice nebo akt,“ říká Jiří Šalamoun. Především o knížkách jsme si také povídali.
|
|
„Studoval jsem kdysi, po pražské akademii, v Německu na vysoké škole kromě ilustrace také typografii a užitou grafiku (dnešní grafický design), která se stala vedle ilustrování, volné grafiky či kresby a později animovaného filmu mou čtvrtou nohou, často rozviklanou u pracovního stolku: když nastala hubená nepřívětivá léta, pomohla mi přežít...“
Listuji v katalogu, který vydalo benešovské Muzeum umění k výstavě Jiřího Šalamouna v roce 2005.Třicet stránek hustě popsaných, na každé seznam: více než 100 knížek, které ilustroval a graficky upravil, přibližně 40 kreslených filmů, desítky barevných litografií, bezpočet plakátů. Katalog je vlastně podrobným soupisem díla. „Díla? Ale no tak, šetřete výrazy. Moje práce! Je to jen moje práce!“ opraví mě hned Jiří Šalamoun. Ten katalog sestavil sám, ve snaze – jak v jeho úvodu píše – „zachytit jistou profesní pořádkumilovnost a odbornou zodpovědnost k oboru práce, které jsem se zúčastnil, a její výslednou viditelnou podobu i mou účast a podíl na ní, vše v rámci možností a doufám i normální logiky bez přehánění a přeceňování, ať už zadání nebo výsledků, ale rozhodně s pokusem porozumět v dané době situaci a roli mého povolání ve hře.“ Bez přehánění a přeceňování. Tak Jiří Šalamoun o sobě a své práci mluví také dnes.
|
|
 | | Jiří Šalamoun: Melancholie, originální litografie (1985) |
|
|
O řemesle
„Odmalička jsem kreslil. Banální, já vím, ale tak to bylo. Kde se to ve mně vzalo? Snad jsem to zdědil po dědečkovi, po strýci. Oba kreslili, byť jen pro svou radost, strýc byl navíc vyučený sklář. Rodiče se tedy nijak nedivili, když jsem projevil přání jít studovat na akademii. Zato já jsem se skutečně hodně bál, že se malováním neuživím. Nechtěl jsem být rodičům na obtíž, maminka byla vážně nemocná, také brzy zemřela, a otec se musel pak ještě starat o mou mladší sestru. A tak když jsem se v sedmnácti dostal na akademii a profesor Sychra mi nabízel, abych šel do jeho ateliéru, poprosil jsem ho, zda bych nemohl raději na grafiku. A té jsem se už nepustil. Grafika a typografie mě skutečně i v těch nejhorších dobách držely. Je to dobré řemeslo.“
Doby, v kterých začínal jako grafik – výtvarník na volné noze a pracoval nejprve pro časopis Film a doba, patřily právě k těm nejhorším. Padesátá léta ještě neskončila, neskončily politické procesy. Když se začnu vyptávat, jak to bylo vlastně se znárodněním rodinného majetku nebo jaké vládly tehdy poměry na akademii, mávne však pan Šalamoun rukou: „Bylo to všechno komplikované. Smutné časy, ale byl jsem mladý! Leccos jsem si neuvědomoval, spoustě věcí jsem nerozuměl, protože jsme tehdy neměli potřebné informace. Těžko se to dnes vysvětluje. Jistotou pro mě vždycky ale bylo řemeslo. Naštěstí se mi podařilo odjet na dva a půl roku do Lipska. To bylo zásadní období: na vysoké grafické škole jsem se učil typografii, našel jsem přátele, kontakty, zakázky...“
První knížka, kterou sám ilustroval, byla německá – soubor romantických povídek z 19. století. A první v češtině? Věrný strážce od polského autora Slawomira Mrožka a Puškinův Oněgin.
|
|
|
| Titulní list a ilustrace knihy Rudolfa Čechury Příhody Maxipsa Fíka (1981)
|
|
O knížkách
„V uměřeném formátu knižního bloku, nositelného v kapse raglánu, školní aktovce, rukávu kutny nebo ve vojenském tlumoku, stránka po stránce se tiše obrací: tam v klášterní cele, ve školní škamně, dělostřeleckém bunkru poziční války či pod palmami za palisádou Pátkovy neuvěřitelné věrnosti se mezi sazbou prorockých či prázdných slov tiše zjeví obrázek v některé ze svých mnohotvárných podob a začíná hovořit: o tom, co jsme si právě přečetli, či o tom, co si přečíst nemůžeme, o tom, co si sami myslíme, či o tom, co nás ani nenapadlo, o tom, co tížilo ty před námi, či o tom, čemu porozumějí teprve ti po nás: hovoří o nám příbuzném pohledu na svět lidí nám postojem příbuzných či o nám vzdáleném názoru lidí nám nepříbuzných, snaží se nás přesvědčit, zaujmout, pobavit nás, potvrdit nám naši podobnost či naši vzájemnou rozdílnost, vysvětlit své stanovisko nebo se nám ho pokusit nezdvořile vnutit. Beze spěchu, často v onom tichu tak čím dál potřebnějším a vzácnějším, bez zvukových podmaleb a bez předem nám stanoveného času na přijetí či odmítnutí vysloveného či naznačeného, nechává nás obrázek v knize s naší vlastní možností volby délky vzájemného dialogu, kdykoliv v knize zaklapnutelný, kdykoliv znovu nalezitelný, srozumitelný a čitelný jen v nás samých již zabudovanými aparáty, jen našima očima a tím vším, co je za nimi, bez elektrických prodlužovacích šňůr a knoflíků...“
Už zase listuju, čtu si. Byt Jiřího Šalamouna je plný knih, obrázků, textů. Zamyšlení O obraze a knize napsal v roce 1978, své kresby – ilustrace – charakterizuje jako „obrázky ke čtení“. Jak výstižné. Jeho obrázky, zaplňující často papír do posledního milimetru, se prostě musí číst. Když je list po listu teď vytahuje z šuplíků a rozkládá na stole, v hlavě se mi rozsvítí vzpomínka na pošmourné čtvrteční ráno a frontu lidí před knihkupectvím. Když se dostanu konečně k pultu, slavím vítězství! Domů si nesu Saroyanova Tracyho tygra. Nedovedu si tu knížku představit jinak než s ilustracemi Jiřího Šalamouna... Pro připomenutí: psal se rok 1980, vydalo nakladatelství Odeon.
|
|
|
| vlevo - Ilustrace Pan Tau (1972), vpravo - Ilustrace románu Charlese Dickense Kronika Pickwickova klubu (1971)
|
|
O filmu
„Můj otec měl ve 40. a 50. letech promítačku a nosil si z práce domů grotesky. Pořádal představení u nás v bytě pro celý manča z ulice. Hrozně se mi to líbilo a udělal jsem si z krabice od bot epidiaskop a v něm promítal obrázky namalované na dlouhém proužku papíru. Na jedné straně jsem pásek roloval a na druhé rozmotával, jako film. Promítal jsem rozfázovaný, nepřerušený děj...“
Film chtěl dělat vždycky, od začátku, a jen náhodou se k němu dostal až později. „Taky to mohlo být naopak,“ usmívá se. Kdy to tedy začalo? V roce 1969, když podle scénáře Alexandra Koenigsmarka vytvořil tříminutové leporelové úvody televizního seriálu složeného z kriminálních povídek podle E. A. Poea. Tento seriál točil slovenský režisér Martin Holý, posléze celé roky Jiří Šalamoun spolupracoval především s režisérem Václavem Bedřichem a scenáristy Rudolfem Čechurou (několik filmů o Maxipsovi Fíkovi), s Jaroslavem Bočkem (Román mourovatého kocoura), s Jiřím Brdečkou (Lááááska)... „To byl moc krásný film. Na spolupráci s Brdečkou a Bedřichem vzpomínám nejraději. Animovaný film přinesl do mého života něco úplně nového. Je to týmová práce, takže výtvarník musí počítat s názory i zásahy druhých, jeho práce se najednou proměňuje. To je nový rozměr, situace, kterou musí zvládnout. Mám například představu o pohybu figur a podle toho figury také buduju. Jenže samotný pohyb rozehrává režisér a animátor a někdy se tedy kresba musí změnit. Možná tím kresba utrpí, ale výsledek má být přece film!“
Holka na zabití, Jak básníkům chutná život... K některým filmům Jiří Šalamoun kreslil titulkové sekvence či animovaný úvod, pro desítky dalších vytvořil plakáty (Do zubů a do srdíčka, Mezek, Fandy, ó Fandy, Nebožtíci přejí lásce), navrhl obal desky Johnnyho Cashe či Panochova kvarteta.
O poezii
Velká komoda praská skoro ve švech: návrhy plakátů a titulních stránek, kresby, ilustrace. Roky práce, úsilí, nepřeberné množství nápadů. „Práce. Co jiného člověku zbývá. Musí přece pracovat,“ říká a zní to skoro jako omluva. Když se však pokusím „zalovit“ až v tom nejzazším „šuplátku“ jeho rozsáhlé a tak proměnlivé tvorby, podívá se na hodinky. Otázku, kde ještě bral čas na vlastní psaní, na poezii, odročí na neurčito. A pak mi přece jen půjčí pár knížek domů. První verše si čtu už v tramvaji. Jen tak mimochodem, zítra je Velký pátek.
„Příliš mnoho pomalovaných vajec / dnes už také kohoutova smrt! / Každý je tento týden vševědoucí / nebo do čtvrtka přinejmenším neomylný / ale proboha ze všeho nejdřív/ a na tom musím bohužel trvat: / ať policie s konečnou platností zjistí / zda Bůh tedy vlastně je? / Nebo se zase už propána neví!“ (Kohoutova smrt)
|
|
 | | Jiří Šalamoun: Osud, originální litografie (1991) |
|
|
O vděčnosti: tak to zas ale prrr!
(Panu V. F.)
Co se v slabé chvilce jednou slíbí
Má se v té silnější taky pak dodržet
I když se to už vůbec fakt nemusí hodit…
Někdy se všechno třpytí jinak a jinde,
než čekáte
A nemusí to nutně ani něco víc znamenat
Ale některé věty by se v básni
měly vážně opakovat
Třeba až třikrát – aby si jich někdo
vůbec povšim!
22. 6. 2011
Člověk v úzkých 1.
(pro V. F.)
Někdy není dost dobře
Ani člověku samotnému
Docela by pak doslova píchlo
Kdyby někdo tu a tam zamet
a trochu uklidil
Aby pak bylo aspoň na chvíli dobře
Zas tomu člověku samotnému…
22. 9. 2002
Člověk v úzkých 2.
(pro V. F.)
Když bylo nějaké to Slovo
hned na začátku
To by bylo, aby se jiné nenašlo
taky na konci –
Budoucnost stejně začíná až po nás
a po Vás
A i katastrofy se odehrávají
dnes už s překážkami
Ale prosím nenastupovat do vozu,
který ještě nepřijel…
Co zbývá Hamlete, je podezření –
– když tě to zajímá –
A že aspoň něco shnilého je pořád ještě
v tom vašem Dánsku
Nestěžuj si! Leckde nemají už ani tohle,
tak voč vám de?
Co opravdu chybí je Čas:
nestíháme!
nezvládáme! A asi i ještě něco dalšího –
– no v tom máš přece jen pravdu…
22. 9. 2002
|
|
|
Repro: archiv Jiřího Šalamouna
|
|
|
|
obsah čísla 89 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
